Znění nového občanského zákoníku - NOZ
89/2012 Sb.
ZÁKON
ze dne 3. února 2012
občanský zákoník
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ ČÁST
HLAVA I
PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY
Díl 1
Soukromé právo
§ 1
(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti
osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého
práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a
povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré
mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně
práva na ochranu osobnosti.
§ 2
(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s
Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se
zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k
hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého
ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z
vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu
zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti
jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění.
§ 3
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu
blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně
těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak
vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad
spravedlnosti a práva.
§ 4
(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i
schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní
může v právním styku důvodně očekávat.
(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při
zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To
platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí
pochybnosti.
§ 5
(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo,
že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho
povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k
jeho tíži.
(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost
právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti
potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.
§ 6
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.
Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad
kterým má kontrolu.
§ 7
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v
dobré víře.
§ 8
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Díl 2
Užití předpisů občanského práva
§ 9
(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.
(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí
občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní
předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
§ 10
(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,
posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do
obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů
spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se
dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k
stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání
práv a povinností.
§ 11
Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků
v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a
zánik jiných soukromých práv a povinností.
Díl 3
Ochrana soukromých práv
§ 12
Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u
orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“).
Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci
soud.
§ 13
Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho
právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již
byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných
znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá
právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
§ 14
Svépomoc
(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li
jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel
pozdě.
(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,
kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v
jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené.
Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak
zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného
odkladu na příslušný orgán veřejné moci.
HLAVA II
OSOBY
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 15
(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
povinnosti.
(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním
jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
§ 16
Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti;
učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.
§ 17
(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen
osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního
případu náleží.
§ 18
Osoba je fyzická, nebo právnická.
§ 19
(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze
uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se
jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k
omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo
veřejnému pořádku.
§ 20
(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická
osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti,
které se slučují s její právní povahou.
(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se
to s právní povahou těchto osob.
§ 21
Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
§ 22
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo
partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále
jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají
za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z
nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že
osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale
žijí.
(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo
omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití
jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro
obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího
statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje
jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
Díl 2
Fyzické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 23
Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
§ 24
Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a
ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za
své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
§ 25
Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho
zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však
živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.
§ 26
Důkaz smrti
(1) Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po
prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem.
(2) Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí
člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové
události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V
rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.
§ 27
Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil
jiného člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se
za to, že všichni zemřeli současně.
§ 28
(1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo tam,
kde bylo nalezeno jeho tělo.
(2) Za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde
naposledy pobýval živý.
§ 29
Změna pohlaví
(1) Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to,
že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem
zdravotních služeb.
(2) Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní
a majetkové poměry; manželství nebo registrované partnerství však
zaniká. O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství
zaniklo, ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a
právech v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení o
povinnostech a právech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o
jejich majetkových povinnostech a právech v době po rozvodu; soud
rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude každý z rodičů napříště o
společné dítě pečovat.
§ 30
Zletilost
(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá
dovršením osmnáctého roku věku.
(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním
svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením
manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením
manželství za neplatné.
Nezletilí
§ 31
Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je
způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní
vyspělosti nezletilých jeho věku.
§ 32
(1) Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné
svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k
určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý
schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem
zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.
(2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě
vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců
společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
§ 33
(1) Udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné
svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo
k jiné obdobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k
jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se
vyžaduje přivolení soudu.
(2) Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena
pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.
(3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.
§ 34
Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých,
kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí
mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní
činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.
§ 35
(1) Nezletilý, který dovršil patnáct let a ukončil povinnou školní
docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního
předpisu.
(2) Zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let,
může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce
zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud
to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého,
způsobem stanoveným jiným právním předpisem.
§ 36
Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na
obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch
záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení
soudu.
§ 37
Přiznání svéprávnosti
(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud
přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku
šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a
obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce
nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z
vážných důvodů v zájmu nezletilého.
(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému
svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s
návrhem souhlasí.
Oddíl 2
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
Předběžné prohlášení
§ 38
V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby
je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho
opatrovníkem.
§ 39
(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno
soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o
sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.
(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu
nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v
němž je prohlášení učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být
schopni potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah jeho
prohlášení.
(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení, kdo
se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje
o tom, kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo
veřejnou listinu sepsal, do neveřejného seznamu vedeného podle jiného
zákona.
§ 40
(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který
prohlášení nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst
nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst
nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem
dorozumívání, který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal;
všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah
listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí před svědky zvoleným
způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
§ 41
(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný ve
formě předepsané v § 39 odst. 1.
(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to
účinky odvolání.
§ 42
Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a je-li
účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky
soud.
§ 43
Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který
prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je
učinil s jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by
jinak člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před
vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor
člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
§ 44
Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
Nápomoc při rozhodování
§ 45
Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může
si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
§ 46
(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s
jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí
potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli
uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy
podpůrce zájmům podporovaného.
§ 47
(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s
rozhodnutími podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné
formě, může podpůrce připojit svůj podpis s uvedením své funkce,
popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému poskytl; podpůrce
má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
§ 48
Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho
odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i
bez návrhu.
Zastoupení členem domácnosti
§ 49
(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,
samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek,
sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila
před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a
srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to
člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí
postačí schopnost projevit přání.
§ 50
Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním
rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného,
a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený
zvolí.
§ 51
Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o
to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby,
nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a
přáním zastoupeného.
§ 52
(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit
souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými
následky.
(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům
zastoupeného; s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může
nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima
jednotlivce podle jiného právního předpisu.
§ 53
Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich.
Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si,
nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
§ 54
(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost
projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje
zastoupenému opatrovníka.
(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne
zastoupení účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý
právně jednat.
Omezení svéprávnosti
§ 55
(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se
to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní
jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření.
§ 56
(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož
svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu
dorozumívání, který si člověk zvolí.
§ 57
(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není
pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a
vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat
omezil.
(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k
omezení svéprávnosti.
§ 58
Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku,
je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.
§ 59
Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na
dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu,
nejdéle však na tři roky; uplynutím doby právní účinky omezení
zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby
omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového
rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
§ 60
Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo
zruší, a to i bez návrhu.
§ 61
Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím
povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována;
pokud návrh nepodá, zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba
způsobilá k opatrovnictví, soud ji s jejím souhlasem opatrovníkem
jmenuje.
§ 62
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho
potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho
prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance
k opatrovníkovi.
§ 63
Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo
osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani
provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje
služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
§ 64
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
§ 65
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu.
Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností,
soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník
schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil
jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
Oddíl 3
Nezvěstnost
§ 66
(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který
opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se
zdržuje. Soud uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení
nezvěstnosti.
(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom
má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby,
spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk
účast.
§ 67
(1) Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,
přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za
nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li
se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti
nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům.
(2) Na právní jednání, k němuž došlo bez souhlasu nebo jiného
nezbytného projevu vůle nezvěstného poté, co opustil své bydliště,
avšak dříve, než byl za nezvěstného prohlášen, přestože toto prohlášení
bylo bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí jako na jednání učiněné
s odkládací podmínkou vydání rozhodnutí, jímž byl prohlášen za
nezvěstného.
§ 68
Navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce
svého jmění, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků. Prohlášení
pozbývá účinků i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.
§ 69
Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo
neúčinnost právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž
došlo za účinků takového prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho
vůle nevyžadoval.
§ 70
Bude-li za nezvěstného prohlášen ten, kdo ustavil správce svého
majetku, nejsou tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To
neplatí, jestliže správce není znám, odmítne jednat v zájmu
nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává, nebo jednat
vůbec nemůže.
Oddíl 4
Domněnka smrti
§ 71
(1) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za
mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den,
který se pokládá za den jeho smrti.
(2) Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by
zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se
pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.
§ 72
Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné
pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může
ho soud prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní
zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že
tento den je dnem smrti nezvěstného.
§ 73
Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého
nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k
prohlášení za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu
této doby zpráva, z níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V
takovém případě se postupuje podle § 74 nebo 75.
§ 74
(1) Člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště,
nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl
za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí
sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze
usuzovat, že byl ještě naživu.
(2) Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku
věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne
dvacet pět let od jeho narození.
§ 75
Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v
ohrožení života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po
uplynutí tří let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z
níž lze usuzovat, že byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.
§ 76
(1) Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel
dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je
naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo
registrované partnerství se však neobnovuje.
(2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.
Oddíl 5
Jméno a bydliště člověka
Jméno člověka a jeho ochrana
§ 77
(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další
jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má
právo užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu
svého jména a na úctu k němu.
(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,
nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
§ 78
(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo
který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména
neoprávněným užitím jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného
zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či
nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám,
může je uplatnit jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže
dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.
(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro to důvod
spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany
domáhat samostatně manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, byť do
jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
§ 79
Pseudonym
(1) Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk
vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu
platnosti, je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít
pochybnost o osobě jednajícího.
(2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.
§ 80
Bydliště
(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s
výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho
prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště
jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho
skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného
místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném
místě.
(2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije.
Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými
obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek,
popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
Oddíl 6
Osobnost člověka
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 81
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.
Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a
právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
a jeho projevy osobní povahy.
§ 82
(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby
bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho
následek.
(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z
osob jemu blízkých.
§ 83
(1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v
právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato
právnická osoba; za jeho života však jen jeho jménem a s jeho
souhlasem. Není-li člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo
pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.
(2) Po smrti člověka se právnická osoba může domáhat, aby od
neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.
Pododdíl 2
Podoba a soukromí
§ 84
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení
bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
§ 85
(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je
zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a
rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem
rozumně předpokládat.
§ 86
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.
Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory,
sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový
záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě
člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě
šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní
povahy.
§ 87
(1) Kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo
zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů
osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.
(2) Bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to
odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí
odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil.
§ 88
(1) Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový
záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo
právem chráněných zájmů jiných osob.
(2) Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost
osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na
základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně
vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.
§ 89
Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka
také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo
uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
zpravodajství.
§ 90
Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho
podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového
záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými
zájmy člověka.
Pododdíl 3
Právo na duševní a tělesnou integritu
§ 91
Člověk je nedotknutelný.
§ 92
(1) Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s
lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého
nedůstojným se zakazuje.
(2) Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na
jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně
určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z
nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.
Zásah do integrity
§ 93
(1) Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity
jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a
o jeho možných následcích. Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena
závažná újma, nepřihlíží se k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech
okolností nutný v zájmu života nebo zdraví dotčeného.
(2) Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity
zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna
dát souhlas sama.
§ 94
(1) Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně
povahu tohoto zákroku. Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně
předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně
očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to,
zda přichází v úvahu případně i jiný postup.
(2) Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se
vysvětlení i tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku,
způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.
§ 95
Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech
udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené
rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o
zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.
§ 96
(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu,
má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.
(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k
a) lékařskému pokusu na člověku, nebo
b) zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí,
jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné
následky.
§ 97
(1) Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro
udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.
(2) Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že byl
udělen. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné
formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.
§ 98
(1) Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli, byť
jen přechodnou, a nemá-li zákonného zástupce, vyžaduje se souhlas
přítomného manžela, rodiče, nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna
žádná z těchto osob, vyžaduje se souhlas manžela, a není-li, souhlas
rodiče, popřípadě jiné osoby blízké, pokud je lze bez obtíží zjistit a
zastihnout a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení. Není-li
možné získat souhlas žádným z výše uvedených způsobů, může souhlas
udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný
zájem.
(2) Při zákroku i při udělení souhlasu se vezme zřetel na dříve
vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
§ 99
Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve
stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě
zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
§ 100
(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct
let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže
zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez
souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé
osobě, která není plně svéprávná.
(2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby
uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na
její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
§ 101
Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem
zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem
spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok
provést jen s přivolením soudu. Tím není dotčeno ustanovení § 99.
§ 102
Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle
rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním
její osobnosti.
§ 103
Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl
posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu
být, jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude
schopen porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o
jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.
Pododdíl 4
Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu
§ 104
Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného
zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit
mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení
svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého
souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.
§ 105
(1) Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo
podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně
poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo jiné osobě
blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.
(2) Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí
poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v
případě, je-li člověk v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném
opatření rozhodne do sedmi dnů.
§ 106
(1) Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému
do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém
zařízení dostalo bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho
právního postavení, zákonného důvodu učiněného opatření a možností
právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.
(2) Vysvětlení se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět a
uvědomit si povahu učiněného opatření a jeho následky; má-li takový
člověk zákonného zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, podá se
vysvětlení bez zbytečného odkladu také jemu.
§ 107
(1) Má-li člověk zmocněnce nebo důvěrníka, oznámí poskytovatel
zdravotních služeb učiněné opatření zmocněnci nebo důvěrníkovi bez
zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví.
(2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna jeho
práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení
nebo s jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i
podpůrce.
§ 108
Kdo byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo je v
něm držen, má právo projednávat se svým zástupcem, důvěrníkem nebo
podpůrcem vlastní záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti
třetích osob.
§ 109
(1) Člověk převzatý do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
držený v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní
dokumentaci nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a
projevit přání samostatně přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli
zdravotních služeb v tomto zařízení i na jeho provozovateli. Stejné
právo má i důvěrník nebo podpůrce.
(2) Je-li právo na přezkoumání uplatněno ještě předtím, než soud
rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud
mohl zhodnotit výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného
opatření.
§ 110
Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím
nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá
právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.
Pododdíl 5
Nakládání s částmi lidského těla
§ 111
(1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak s ní
bylo naloženo. Naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro
člověka nedůstojným nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví se
zakazuje.
(2) Odňatou část těla člověka lze za jeho života použít k účelům
zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, pokud k tomu dal souhlas. K
použití odňaté části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se
vyžaduje jeho výslovný souhlas vždy.
(3) O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech
lidského těla.
§ 112
Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek
stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy
nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez
znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat
jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.
Pododdíl 6
Ochrana lidského těla po smrti člověka
§ 113
(1) Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho
tělem.
(2) Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby
lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého
lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.
§ 114
(1) Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o
tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a
není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a
není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich
děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z
těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
(2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud
pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si
zesnulý přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních
zvyklostí.
(3) Jiný právní předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude
pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a
není-li nikdo ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.
§ 115
Zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého
těla po smrti způsobem podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s
takovým použitím svého těla nesouhlasí.
§ 116
Kdo souhlasí, aby po jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito
způsobem podle § 113, zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle
jiného právního předpisu; tento souhlas lze projevit i ve veřejné
listině, nebo vůči poskytovateli zdravotních služeb s účinky vůči
tomuto poskytovateli.
§ 117
Souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti pro potřeby
lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům lze odvolat. Odvolá-li
souhlas člověk ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit prohlášením v
písemné formě.
Díl 3
Právnické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 118
Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.
§ 119
Právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,
i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.
Veřejné rejstříky právnických osob
§ 120
(1) Do veřejného rejstříku se o právnické osobě zapíše alespoň den
jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den
jejího zániku, jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti,
jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu
spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje,
a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.
(2) Jiný právní předpis stanoví, jaké jsou veřejné rejstříky
právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo
které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z
nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka
listin. Veřejné rejstříky právnických osob jsou přístupné každému;
každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo
kopie.
(3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu
to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný
rejstřík vede, a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného
odkladu zapíše.
§ 121
(1) Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do
veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že
zápis neodpovídá skutečnosti.
(2) Byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se
nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném
údaji nemohl vědět. Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji,
nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného
údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný údaj znám, může proti ní
namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.
Ustavení a vznik právnické osoby
§ 122
Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,
rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který
stanoví jiný právní předpis.
§ 123
(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické
osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak
se vytváří, nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první
členové statutárního orgánu.
(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
§ 124
Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je
ustavena na dobu neurčitou.
§ 125
(1) Více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo
uzavřením jiné smlouvy.
(2) Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit i
právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.
§ 126
(1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho
účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.
(3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného
rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých
případech je k založení nebo ke vzniku právnické osoby potřebné
rozhodnutí orgánu veřejné moci.
§ 127
Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo
takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více
osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba
může účinky těchto jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku
převzít. V takovém případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a
zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že
tak učinila.
§ 128
Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla, a
nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.
§ 129
(1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez
návrhu, pokud
a) zakladatelské právní jednání chybí,
b) zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní
existenci právnické osoby,
c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
d) právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona
třeba.
(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do
likvidace.
§ 130
Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou
lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.
§ 131
Prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a
povinnosti, jichž nabyla.
Název
§ 132
(1) Jménem právnické osoby je její název.
(2) Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat
označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.
§ 133
(1) Název může obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba
zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické
osoby jen s jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se
souhlas jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud
není on, souhlas předka.
(2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to důvod
spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst.
3 obdobně.
(3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické
osoby, má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou
dobu; bylo-li ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li
odvolání souhlasu podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod.
Byl-li souhlas udělený na určitou dobu odvolán, aniž to odůvodňuje
podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající
právnické osobě škodu z toho vzniklou.
§ 134
(1) Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu
jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v
tom případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.
(2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít bez
jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.
§ 135
(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k
názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva,
nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se
může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
odstraněn jeho následek.
(2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného
důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely
vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými
zájmy právnické osoby.
§ 136
Sídlo
(1) Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to
klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.
(2) Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí,
pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo
právnické osoby; do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne
zapsat plnou adresu sídla.
§ 137
(1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.
(2) Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,
nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
Přemístění sídla
§ 138
(1) Právnická osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo
na území České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád
státu, ve kterém má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou
osobu zakázanou podle § 145.
(2) Právnická osoba, která hodlá přemístit své sídlo na území České
republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku
rozhodnutí o tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a
zakladatelské právní jednání vyžadované českým právním řádem pro tuto
formu právnické osoby.
(3) Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla do
tuzemska řídí českým právním řádem. Českým právním řádem se řídí i
ručení jejích členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby,
pokud vznikly po dni účinnosti přemístění sídla do tuzemska.
§ 139
Právnická osoba, která má sídlo v České republice, může přemístit své
sídlo do zahraničí, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to
připouští právní řád státu, do něhož má být sídlo právnické osoby
přemístěno.
§ 140
(1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní
tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění
sídla alespoň tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla.
Věřitelé mají právo požadovat dostatečné zajištění svých dosud
nesplatných pohledávek do dvou měsíců od zveřejnění, dojde-li po
přemístění sídla ke zhoršení dobytnosti jejich pohledávek v České
republice.
(2) Nedojde-li k dohodě o způsobu a rozsahu zajištění, rozhodne o
dostatečném zajištění a o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši
pohledávky. Neposkytne-li právnická osoba zajištění podle rozhodnutí
soudu, ručí za dluhy, které nebyly zajištěny, členové statutárního
orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby
rozhodnutí bylo splněno.
§ 141
(1) Člen právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí
nesouhlasil, má právo ukončit členství v právnické osobě s účinky ke
dni přemístění sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství
právo na vypořádání, poskytne mu právnická osoba plnění nejpozději ke
dni účinnosti přemístění sídla. Za splnění tohoto závazku ručí členové
statutárního orgánu.
(2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla, ručí
členové právnické osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před
přemístěním sídla do zahraničí.
§ 142
Přemístění sídla je účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného
veřejného rejstříku.
§ 143
Pro zřizování a přemísťování poboček právnických osob platí § 138 až
142 obdobně.
Účel právnických osob
§ 144
(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.
Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
(2) Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen
při splnění zvláštních podmínek.
§ 145
(1) Zakazuje se založit právnickou osobu, jejímž účelem je porušení
práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li
jejím účelem
a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro
jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,
náboženské vyznání a sociální postavení,
b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,
c) podpora násilí nebo
d) řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného
zmocnění.
(2) Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými
složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž
zákon ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo
ukládá, nebo o právnickou osobu, která nakládá se zbraněmi v
souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o
právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní
nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného
právního předpisu.
Veřejná prospěšnost
§ 146
Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v
souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k
dosahování obecného blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají
podstatný vliv jen bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých
zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému
účelu.
§ 147
Veřejně prospěšná právnická osoba má právo na zápis statusu veřejné
prospěšnosti do veřejného rejstříku, pokud splní podmínky stanovené
jiným právním předpisem.
§ 148
Je-li ve veřejném rejstříku zapsán status veřejné prospěšnosti, vymaže
jej ten, kdo veřejný rejstřík vede, pokud se právnická osoba statusu
veřejné prospěšnosti vzdá, nebo pokud o jeho odnětí rozhodne soud.
Výmazem z veřejného rejstříku status veřejné prospěšnosti zaniká.
§ 149
Soud o odnětí statusu veřejné prospěšnosti rozhodne na návrh osoby,
která na tom má právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že právnická
osoba přestane splňovat podmínky pro jeho nabytí a nedostatek ani na
výzvu soudu v přiměřené lhůtě neodstraní.
§ 150
Jen právnická osoba, jejíž status veřejné prospěšnosti je ve veřejném
rejstříku zapsán, má právo uvést ve svém názvu, že je veřejně
prospěšná.
Orgány právnické osoby
§ 151
(1) Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým
způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni
rozhodují a nahrazují její vůli.
(2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.
§ 152
(1) Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo
o více členech (kolektivní).
(2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do
funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného
orgánu“), musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické
osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby.
(3) Týká-li se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob s
omezenou svéprávností a není-li hlavním účelem právnické osoby
podnikání, může zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného
kolektivního orgánu právnické osoby může být i osoba nezletilá nebo
osoba s omezenou svéprávností.
§ 153
(1) Osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného
orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává; to
neplatí, pokud od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři
roky.
(2) Byl-li osvědčen úpadek osoby, která je členem voleného orgánu,
oznámí to tato osoba bez zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce
povolal.
(3) Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní
zájem, aby člena voleného orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí,
rozhodl-li ten, kdo člena voleného orgánu povolal, poté, co se o
osvědčení úpadku této osoby dozvěděl, že má ve funkci setrvat.
§ 154
Je-li členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba,
zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou
osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.
§ 155
(1) Byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle
zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se
nestalo. Ztratí-li člen voleného orgánu po svém povolání do funkce
zákonnou způsobilost být členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká;
zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
(2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu, jako
by se nestalo, nebo je-li povolání neplatné, nedotýká se to práva
nabytého v dobré víře.
§ 156
(1) Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby
ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny
členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů.
(2) Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých
oborů, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Rozdělení působnosti
nezbavuje další členy povinnosti dohlížet, jak jsou záležitosti
právnické osoby spravovány.
§ 157
(1) Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného
orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.
(2) Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen
oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.
§ 158
(1) Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu
usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí
vyšší počet hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování
orgánu měnit.
(2) Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu i
mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.
(3) Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení
rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby
rozhoduje hlas předsedajícího.
§ 159
(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude
vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře
schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu,
a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
(2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu,
aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby
za něho při jeho neúčasti hlasoval.
(3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí
způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen
škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v
jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě
nemůže domoci.
§ 160
Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým
právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití
prohlášení.
Jednání za právnickou osobu
§ 161
Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje,
neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje,
připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo
o svém pracovním zařazení.
§ 162
Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do
veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala
potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu
přijaté usnesení porušil.
§ 163
Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské
právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří
jinému orgánu právnické osoby.
§ 164
(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech
záležitostech.
(2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří
kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání,
jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen
samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové
statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu
zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému
právnímu jednání.
(3) Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem
zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním
vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního
orgánu.
§ 165
(1) Nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k
rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící
členy soud na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v
zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje právnické osobě
opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti
dozví.
(2) Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu,
jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické
osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji
zastupovat.
§ 166
(1) Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém
vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se
jeví veřejnosti. Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby
zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem
nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.
(2) Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má
účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.
§ 167
Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých
úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její
zástupce vůči třetí osobě.
Zrušení právnické osoby
§ 168
(1) Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby,
rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla
ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.
(2) O dobrovolném zrušení právnické osoby rozhoduje její příslušný
orgán.
§ 169
(1) Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé
její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.
(2) Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda je
rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s
likvidací.
§ 170
Kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí
změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.
§ 171
S likvidací se právnická osoba zrušuje
a) uplynutím doby, na kterou byla založena,
b) dosažením účelu, pro který byla založena,
c) dnem určeným zákonem nebo právním jednáním o zrušení právnické
osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo
d) dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se v
rozhodnutí den pozdější.
§ 172
(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez
návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem
narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické
osoby zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
d) tak stanoví zákon.
(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze
odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k
odstranění nedostatků.
§ 173
(1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace
dnem účinnosti přeměny.
(2) Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace
zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením
konkursu proto, že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však
vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek.
Přeměna právnické osoby
§ 174
(1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní formy.
(2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to zákon.
§ 175
(1) Kdo rozhodl o přeměně právnické osoby, může rozhodnutí změnit,
dokud se přeměna nestane účinnou.
(2) Stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že
nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně
vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.
§ 176
(1) Při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání
zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání
uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby.
(2) Ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická
osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní
závěrku. K rozhodnému dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo
právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.
§ 177
(1) Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku
nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se
rozhodný den stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis
přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.
(2) Jsou-li zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých
obvodech, podá se návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán
veřejné moci zapíše do veřejného rejstříku všechny zapisované
skutečnosti k témuž dni.
§ 178
(1) Fúze se děje sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných
právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti
zaměstnavatele.
(2) Při sloučení nejméně jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva a
povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob
jako na nástupnickou právnickou osobu.
(3) Při splynutí zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě
vzniká nová právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí
práva a povinnosti všech zanikajících osob.
§ 179
(1) Právnická osoba se rozštěpením rozděluje se založením nových
právnických osob, nebo se rozděluje za současného sloučení s jinými
právnickými osobami (dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba
se může založit i odštěpením, nebo spojením více způsobů rozdělení.
Rozdělení sloučením, odštěpení, jakož i jiné způsoby rozdělení, se
považují za převod činnosti zaměstnavatele.
(2) Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a
povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak
a) jsou-li na rozdělení nástupnické právnické osoby zúčastněny jako
osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,
b) mají-li nástupnické právnické osoby rozdělením teprve vzniknout,
jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.
(3) Při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická
osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností
přechází na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.
§ 180
V případech uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán
právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou
zaměstnanci jednotlivých nástupnických právnických osob.
§ 181
Fúzovat a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě jen
tehdy, stanoví-li tak zákon.
§ 182
Přechází-li přeměnou právnické osoby její jmění na nástupnickou
právnickou osobu a vyžaduje-li se podle jiného právního předpisu
souhlas orgánu veřejné moci k převodu práv a povinností, vyžaduje se
tento souhlas i k přeměně právnické osoby.
§ 183
(1) Při změně právní formy se neruší ani nezaniká právnická osoba,
jejíž právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li
o korporaci, také právní postavení jejích členů.
(2) Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí o
změně právní formy rozvahovým dnem podle jiného právního předpisu,
sestaví právnická osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z
nichž je sestavena účetní závěrka ke dni zpracování změny právní formy,
nesmí předcházet den rozhodnutí právnické osoby o změně právní formy
více než tři měsíce.
§ 184
(1) O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud to
zákon výslovně stanoví.
(2) O přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci
rozhoduje tento orgán.
Zánik právnické osoby
§ 185
Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z
veřejného rejstříku.
§ 186
Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
skončením likvidace.
Likvidace
§ 187
(1) Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby
(likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým
majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním
zůstatkem), podle zákona.
(2) Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo
prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném
rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis
vstupu do likvidace do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá
právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“.
§ 188
Vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně
jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu
do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.
§ 189
(1) Při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán právnické osobě
likvidátora; likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem
statutárního orgánu. Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem
právnické osoby, povolá příslušný orgán právnické osobě bez zbytečného
odkladu nového likvidátora.
(2) Je-li právnická osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,
vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.
§ 190
Je-li k likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří
kolektivní orgán.
§ 191
(1) Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán
likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu.
Soud jmenuje likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení
právnické osoby.
(2) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá
likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového
likvidátora.
(3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při
postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho
souhlasu člena statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své
funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil,
prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci
vykonával.
(4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud
z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
§ 192
Jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi
součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji
insolvenčnímu správci.
§ 193
Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého
povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen
statutárního orgánu.
§ 194
Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.
§ 195
Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.
§ 196
(1) Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a
cíli likvidace.
(2) Nabyla-li právnická osoba dědictví nebo odkaz s podmínkou,
doložením času nebo s příkazem, tato omezení likvidátor dodrží.
Jestliže však právnická osoba obdržela účelově vázané prostředky z
veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto prostředky podle rozhodnutí
orgánu, který je poskytl; obdobně likvidátor postupuje, jestliže
právnická osoba obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně
prospěšného účelu.
§ 197
Likvidátor uspokojí v průběhu likvidace přednostně pohledávky
zaměstnanců; to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.
§ 198
(1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým
věřitelům.
(2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou
alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s
výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která
nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.
§ 199
(1) Likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace
zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.
(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,
který o to požádá.
§ 200
Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v
úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná
o případ uvedený v § 201.
§ 201
(1) Jedná-li se o případ podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata
nepostačuje k splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé
skupině náklady likvidace, ve druhé skupině ze zůstatku uspokojí
pohledávky zaměstnanců a poté hradí ve třetí skupině pohledávky
ostatních věřitelů.
(2) Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí se
poměrně.
§ 202
(1) Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit,
vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky
z první a pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201
odst. 2. Poté likvidátor nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny
likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů.
(2) Nezdaří-li se v přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani
zčásti, anebo nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé
skupiny zcela vyrovnány, likvidátor nabídne likvidační podstatu k
převzetí všem věřitelům.
(3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce
1 nebo 2 a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku
přijal; tento účinek nenastane, nepoučil-li jej o tom likvidátor v
nabídce.
§ 203
(1) Věřitelům, kteří převezmou likvidační podstatu, náleží každému
podíl určený poměrem výše jejich pohledávek; ve zbytku jejich
pohledávky zanikají.
(2) Odmítne-li některý z věřitelů účast na převzetí likvidační
podstaty, považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se
následně zjistí dosud neznámý majetek právnické osoby.
§ 204
(1) Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází
likvidační podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to
bez zbytečného odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.
(2) Bez zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného
zákona věřitelem zajištěným, uspokojení z jistoty, kterou byla jeho
pohledávka zajištěna. Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen
ve své pohledávce, náleží mu ve zbytku plnění podle § 201 až 203.
§ 205
(1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním
zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení
podle § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede
alespoň, jak bylo s likvidační podstatou naloženo, a popřípadě též
návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví
účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam.
(2) Konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní
závěrku předloží likvidátor ke schválení tomu, kdo jej povolal do
funkce. Ten, kdo se stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží
konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní
závěrku tomu orgánu právnické osoby, který má působnost ho z funkce
odvolat, popřípadě působnost ho kontrolovat. Není-li takový orgán,
předloží likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.
(3) Výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly
schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.
§ 206
(1) Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky
přihlásili včas podle § 198, nelze vyplácet podíl na likvidačním
zůstatku ani ve formě zálohy, ani jej jinak použít.
(2) Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační
zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.
§ 207
Likvidace končí použitím likvidačního zůstatku, převzetím likvidační
podstaty věřiteli, nebo jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti
dnů od skončení likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného
rejstříku.
§ 208
Zjistí-li se ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku
její dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných
opatření, likvidace neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo
provede další nezbytná opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje
podle § 205 až 207; ustanovení § 170 se nepoužije.
§ 209
(1) Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z
veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany,
soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické
osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede
veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení
právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi.
Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.
(2) Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého
majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.
Oddíl 2
Korporace
Pododdíl 1
Obecně o korporacích
§ 210
(1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.
(2) Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na
korporaci.
§ 211
(1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém
případě jediný člen korporace v ní nemůže z vlastní vůle ukončit
členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.
(2) Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud
ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však
poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
§ 212
(1) Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se
čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena
bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská
práva i oprávněné zájmy.
(2) Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku,
rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu
tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká,
pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu
došlo.
§ 213
Poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který
zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen
korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen,
může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit
způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu,
zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i
škoda na znehodnocené účasti.
Pododdíl 2
Spolek
§ 214
(1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho
naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a
spolčovat se v něm.
(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako
svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.
§ 215
(1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno
vystoupit z něho.
(2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.
§ 216
Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“,
postačí však zkratka „z. s.“.
§ 217
(1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch
zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná
výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.
(2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou
činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li
její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití
spolkového majetku.
(3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost
včetně správy spolku.
Založení spolku
§ 218
Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy
obsahují alespoň
a) název a sídlo spolku,
b) účel spolku,
c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak
jim budou práva a povinnosti vznikat,
d) určení statutárního orgánu.
§ 219
Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku
nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán
rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.
§ 220
(1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva
a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.
(2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem
členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se
souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení
práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.
§ 221
Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.
Ustavující schůze
§ 222
(1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se
spolku. Na ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské
schůzi.
(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá
vhodným způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost
listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.
§ 223
Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro
členství ve spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k
údaji o svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny
přítomných ověří svolatel nebo osoba jím pověřená. Platí, že osoby
zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku.
§ 224
(1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí
ustavující schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která
svolavatel v zájmu spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi
pravidla pro její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších
činovníků.
(2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona
a stanov zvolit má.
(3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době
hlasování.
(4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky do
spolku odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných
opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.
§ 225
Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit
stanovy podle § 218.
Vznik spolku
§ 226
(1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé
nebo osoba určená ustavující schůzí.
(3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od
podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o
odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku
třicátým dnem od podání návrhu.
§ 227
Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného
rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.
Pobočný spolek
§ 228
(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti
hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat
je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném
rejstříku.
(2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu
hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.
§ 229
(1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává
hlavní spolek.
(3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti
dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do
veřejného rejstříku.
(4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho
zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán
společně a nerozdílně s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného
spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní spolek za dluhy pobočného
spolku v rozsahu určeném stanovami.
§ 230
(1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.
(2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.
§ 231
Nabytím statusu veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento
status i pobočné spolky. Vzdá-li se hlavní spolek statusu veřejné
prospěšnosti, nebo je-li mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky.
Členství
§ 232
(1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena
a nepřechází na jeho právního nástupce.
(2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán,
ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.
§ 233
(1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena
nebo jiným způsobem určeným stanovami.
(2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán
stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.
(3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší
orgán spolku.
§ 234
Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v
hlavním spolku; to platí i o zániku členství.
§ 235
Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí,
který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým
způsobem.
§ 236
Seznam členů
(1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v
seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku.
Stanovy dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že
zpřístupněn nebude.
(2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho
náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své
osobě, popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto
zemřelého člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič,
a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká
nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.
(3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří
jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z
něho patrné, že je neúplný.
Zánik členství
§ 237
Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby
uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.
§ 238
Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský
příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k
zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.
§ 239
(1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který
závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě
nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li
porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou
újmu.
(2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.
§ 240
(1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena
statutární orgán.
(2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné
formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod
pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost
se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i
doložit vše, co mu je k prospěchu.
§ 241
(1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě
navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise,
ledaže stanovy určí jiný orgán.
(2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li
vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může
zrušit i v jiných odůvodněných případech.
§ 242
Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí
spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti
vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno,
může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí
zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto
právo zaniká.
Organizace spolku
§ 243
Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně
kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách.
Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím
klamný dojem o jejich povaze.
§ 244
Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo
individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy
statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku.
§ 245
Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým
mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím
ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v
případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán
nemá působnost rozhodnout.
§ 246
(1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je
toto období pětileté.
(2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku,
jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do
nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.
(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a
rozhodování kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a
přiměřeně též ustanovení o členské schůzi.
§ 247
Nejvyšší orgán spolku
(1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho
působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku,
rozhodovat o změně stanov, schválit výsledek hospodaření spolku,
hodnotit činnost dalších orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o
zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.
(2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem
a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může
alespoň pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na
shromáždění přechází působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí,
určí-li stanovy něco jiného.
(3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská
schůze; ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud
stanovy neurčí něco jiného.
Členská schůze
§ 248
(1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně
jedenkrát do roka.
(2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu
alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li
statutární orgán spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od
doručení podnětu, může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské
schůze na náklady spolku sám.
§ 249
(1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené
stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí
být zřejmé místo, čas a pořad zasedání.
(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti
návrhu uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět
podal.
(3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost
členů se ho účastnit.
§ 250
(1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem,
jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem
zasedání, nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle
pozvánky, účelně vynaložené náklady.
(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo
jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.
§ 251
Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm
vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k
předmětu zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení
o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení
by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.
§ 252
(1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů
spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době
usnášení; každý člen má jeden hlas.
(2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je
s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k
tomuto hlasu pro účely odstavce 1.
§ 253
(1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se
usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších
činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy.
(2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se
členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.
(3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho
ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů
spolku oprávněných o ní hlasovat.
§ 254
(1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do
třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten,
kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.
(2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se
konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky
členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis
vyhotoven.
(3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek
určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v
sídle spolku.
§ 255
Dílčí členské schůze
Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou
dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto
způsobem rozhodnout nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích
členských schůzí, určí rovněž období, v němž se všechna zasedání musí
konat. Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění
členové a odevzdané hlasy sčítají.
§ 256
Shromáždění delegátů
(1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění
delegátů.
(2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře
možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.
§ 257
Náhradní zasedání členské schůze
(1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může
statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou
pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi
na náhradní zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o
náhradní zasedání členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se
musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání
členské schůze předtím svoláno.
(2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o
záležitostech zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může
přijmout za účasti libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco
jiného.
(3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí
nebo rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle
odstavců 1 a 2 obdobně.
Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku
§ 258
Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany,
může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu
spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se
neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
§ 259
Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne,
kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději
však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
§ 260
(1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona
nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu
spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
(2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím
podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
§ 261
(1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem,
má člen právo na přiměřené zadostiučinění.
(2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku
nepřizná, nebylo-li uplatněno
a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti
rozhodnutí, nebo
b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu,
byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.
Kontrolní komise
§ 262
(1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň
tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní
komise členská schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise
jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu.
(2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi
slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí
likvidátora.
§ 263
Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a
vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy,
nesvěří-li jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise
nedostatky, upozorní na ně statutární orgán, jakož i další orgány
určené stanovami.
§ 264
V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet
do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od
jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
Rozhodčí komise
§ 265
Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející
do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy
působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o
placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena
ze spolku.
§ 266
(1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a
odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.
(2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně
svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu
nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby
člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou
změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.
(3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti
případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.
§ 267
Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.
§ 268
Zrušení spolku
(1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má
oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to
soudem upozorněn,
a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,
b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,
c) nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti
nebo k jeho podpoře, nebo
d) brání členům ze spolku vystoupit.
(2) Ustanovení § 172 není dotčeno.
Likvidace spolku
§ 269
(1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a
zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.
(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu,
který o to požádá.
§ 270
(1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez
jeho souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné,
jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.
(2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit,
může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na
něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.
§ 271
Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to
je pro splnění dluhů spolku nezbytné.
§ 272
(1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li
stanovy spolku se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační
zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k
tomu.
(2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne
likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to
možné, nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má
spolek sídlo. Nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců, nabývá
likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek sídlo. Získá-li
likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně
prospěšnému cíli.
§ 273
Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu,
ustanovení § 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
Fúze spolků
§ 274
Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení
spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.
§ 275
Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující
údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je
zanikající a který nástupnický, a rozhodný den.
§ 276
(1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách
nástupnického spolku.
(2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku,
obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.
§ 277
(1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních
orgánů zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní
důvody a důsledky fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro
všechny zúčastněné spolky.
(2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze
nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku
členy jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím
všichni členové zúčastněného spolku.
§ 278
Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke
schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před
jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům
a) návrh smlouvy o fúzi,
b) stanovy nástupnického spolku,
c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest
měsíců a
d) zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze,
je-li její vyhotovení nutné.
§ 279
(1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním
členské schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze
týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem.
(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li
zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná,
postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
§ 280
Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
dne, kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou
jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v
důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo
na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku.
§ 281
(1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.
(2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i
jako společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o
návrhu smlouvy o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu
smlouvy o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské
schůze zúčastněných spolků rozhodnout, že budou o těchto členech
hlasovat společně.
§ 282
Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí
k podpisu kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy
schválila členská schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je
přijata usnesením členské schůze posledního ze zúčastněných spolků o
schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek.
§ 283
Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s
návrhem na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto
smlouvu. Právo domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo
osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.
§ 284
(1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně
všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh
také členové statutárního orgánu nástupnického spolku.
(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak, že k
témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená,
kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi
a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a
názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s
nástupnickým spolkem sloučily, a případné další změny u nástupnického
spolku, pokud v důsledku fúze nastaly,
b) splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená u něho
názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho
právní předchůdci.
§ 285
Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo
zrušit.
§ 286
Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v
nástupnickém spolku.
§ 287
(1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců
ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných
spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit.
Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zaniká tím závazek všech
stran založený smlouvou.
(2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku
ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy
odstoupily všechny zúčastněné spolky.
(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
fúze nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou
členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli
dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
Rozdělení spolku
§ 288
(1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o
rozdělení.
(2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s
uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají
nástupnické spolky,
c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
jednotlivých nástupnických spolků,
d) rozhodný den.
(3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého
z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této
změně.
(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen
zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech
nástupnických spolcích.
§ 289
(1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný
spolek projekt rozdělení.
(2) Projekt obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s
uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají
nástupnické spolky,
c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
jednotlivých nástupnických spolků,
d) návrh stanov nástupnických spolků,
e) rozhodný den.
(3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen
zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech
nástupnických spolcích.
§ 290
(1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.
(2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
platí, že nástupnické spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a
nerozdílně.
§ 291
(1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.
(2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán
rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu
vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva
nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové spolku členy jeho
statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku.
§ 292
(1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o
rozdělení nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je
svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.
(2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem
členům zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní
důvody a důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí
obsahovat,
a) jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení,
stanovy nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech
zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo
b) jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt
rozdělení, výkaz majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i
zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků.
§ 293
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní
rozdělovaný spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení
týká a které spolky se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení
rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.
(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li
zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná,
postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
§ 294
(1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
Ustanovení § 282 se použije obdobně.
(2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.
(3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen
schválit, nebo odmítnout.
§ 295
(1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného
rejstříku. Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh
spolek rozdělovaný i nástupnický.
(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k
témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená,
kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení
a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení
sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se
s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického
spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly,
b) se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků a
poznamená u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku,
který je jeho právním předchůdcem.
§ 296
Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení
ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.
§ 297
(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na
zápis rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh
podat, od smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen
jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou.
(2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na
zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.
(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
rozdělení nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho
vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že
vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
§ 298
Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových spolků
návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o
rozdělení přijato, ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o
rozdělení.
§ 299
(1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními
nástupnickými spolky za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další
nástupnický spolek.
(2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce
ustanoveného mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného
ocenění jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní
povinnost zveřejnění podle § 269, ručí každý nástupnický spolek za
dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením.
(3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž
se dostalo jistoty podle § 300.
§ 300
Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
dne, kdy se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na
dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
Prokáže-li věřitel, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky
podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
§ 301
(1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu
kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení
žádosti, jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické
spolky.
(2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po
rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických
spolků. Nedostane-li se věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po
rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z
nástupnických spolků.
§ 302
Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán
než členská schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení
spolku na rozhodování takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské
schůzi.
Oddíl 3
Fundace
Pododdíl 1
Obecně o fundacích
§ 303
Fundace je právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému
účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.
§ 304
Fundace je ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem, v
nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.
§ 305
Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.
Pododdíl 2
Nadace
§ 306
(1) Zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo
hospodářsky užitečnému účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný,
spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře
určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.
(2) Zakazuje se založit nadaci za účelem podpory politických stran a
hnutí nebo jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci
sloužící výlučně výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud
ji i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci.
§ 307
(1) Nadace může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší
činnost a výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace
však podnikat nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za
stejných podmínek může nadace převzít vedení obchodní společnosti.
(2) Nadace nesmí být neomezeně ručícím společníkem obchodní
společnosti.
§ 308
(1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.
(2) Pravidelnou součástí názvu nadace je označení poukazující na její
účel.
Založení nadace
§ 309
(1) Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být zakládací
listina nebo pořízení pro případ smrti.
(2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.
(3) Stojí-li na straně zakladatele nadace více osob, považují se za
zakladatele jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně;
odmítá-li některá z těchto osob souhlas bez vážného důvodu udělit,
nahradí jej k návrhu kterékoli z ostatních zakládajících osob svým
rozhodnutím soud.
(4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 310
Zakládací listina nadace obsahuje alespoň
a) název a sídlo nadace,
b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
c) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
d) údaj o výši vkladu každého zakladatele,
e) údaj o výši nadačního kapitálu,
f) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,
g) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
případně, není-li dozorčí rada zřizována, jméno a bydliště prvního
revizora,
h) určení správce vkladů a
i) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k
svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut
nadace.
§ 311
(1) Při založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší
vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu. V takovém
případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.
(2) Je-li nadační listina obsažena v pořízení pro případ smrti,
obsahuje alespoň
a) název nadace,
b) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
c) údaj o výši vkladu,
d) údaj o výši nadačního kapitálu a
e) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
jimž je lze poskytnout, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví
statut nadace.
§ 312
(1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené
v § 310, rozhodne o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel
závěti; to platí i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady
nebo dozorčí rady a některý z nich zemřel, není způsobilý funkci
zastávat nebo ji odmítne.
(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 313
(1) Neuvede-li nadační listina předmět vkladu, platí, že se vkladová
povinnost plní v penězích.
(2) Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením
nepeněžitého předmětu, a není-li to možné nebo nedosáhne-li hodnota
vkladu při splnění vkladové povinnosti výše určené v nadační listině,
má se za to, že vkladatel vyrovná rozdíl v penězích.
§ 314
Statut nadace
(1) Statut nadace upraví alespoň
a) způsob jednání orgánů nadace a
b) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh
osob, kterým je lze poskytovat.
(2) Nevydá-li zakladatel statut nadace společně s nadační listinou,
vydá jej po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho
měsíce ode dne vzniku nadace. Nevyloučí-li to nadační listina,
rozhoduje o změnách statutu po předchozím souhlasu dozorčí rady správní
rada.
(3) Nadace statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve
veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.
§ 315
Vznik nadace
(1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel;
není-li to možné a neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na
zápis jménem nadace její správní rada.
§ 316
Změna sídla nadace
Nevylučuje-li to nadační listina, může správní rada po předchozím
vyjádření dozorčí rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění
sídla nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění
sídla neschválí, není-li pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna
sídla oprávněné zájmy osob, kterým mají být poskytovány nadační
příspěvky.
Změna nadační listiny
§ 317
Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem, který
zakladatel v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému
z orgánů nadace.
§ 318
(1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu
nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel
nadační listinu změnit, třebaže si takové právo v nadační listině
nevyhradil; k platnosti změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní
rada a aby se změna nedotkla práv třetích osob.
(2) Změnu nadační listiny nadace zveřejní; účinnosti změna nabývá
uplynutím tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě
ten, kdo tvrdí, že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby
rozhodl o neplatnosti změny, může soud rozhodnout, že se účinnost změny
nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.
(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační
listiny měla týkat její části, o které zakladatel v nadační listině
určil, že je nezměnitelná.
§ 319
(1) Není-li tu již zakladatel a změní-li se po vzniku okolnosti
natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích
vnitřních poměrů, může o změně nadační listiny rozhodnout na návrh
nadace soud; s podáním návrhu musí souhlasit správní rada.
(2) Soud návrhu vyhoví, pokud se navrhovaná změna nadační listiny
nedotkne práv třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl
zakladatele zřejmý z nadační listiny a splněny podmínky, které
zakladatel pro takový případ v nadační listině případně určil.
(3) Soud při rozhodování o změně nadační listiny přihlédne ke
stanovisku dozorčí rady a vezme zřetel na zájmy třetích osob hodné
právní ochrany.
§ 320
Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná nebo
že nelze měnit její určitou část, nelze ji změnit ani rozhodnutím
soudu.
Zvláštní ustanovení o změně účelu nadace
§ 321
(1) Nezakládá-li nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli
nebo některému orgánu nadace, může tento účel změnit soud na návrh
nadace schválený správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou
změnou zakladatel nebo osoba určená v nadační listině, soud návrh
zamítne.
(2) Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení o
navrhované změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu
u soudu odporovat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení
zveřejněno.
§ 322
Je-li dosažení účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z příčin
zakladateli neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na
návrh zakladatele nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní
účel nadace podobným účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.
§ 323
Není-li tu již zakladatel a není-li ani osoba, které zakladatel
popřípadě založil právo souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový
souhlas odmítnout, soud vezme při rozhodování o změně účelu nadace
zřetel na známé zakladatelovy úmysly a přání, i když nejsou z nadační
listiny zřejmé.
§ 324
O změně účelu nadace z veřejně prospěšného na dobročinný může
rozhodnout jen soud, pokud je pro to zvlášť závažný důvod a nadační
listina to nevylučuje.
§ 325
Když se účel nadace změní, musí být dary poskytnuté ve prospěch
původního účelu i výnosy z nich použity k poskytování nadačních
příspěvků podle původního účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.
§ 326
Změní-li účel nadace soud, může současně rozhodnout i bez návrhu, v
jakém rozsahu a po jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační
jistiny k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem.
Tento rozsah a dobu stanoví vždy, kdy to vyžaduje spravedlivý zájem
osob určených vzhledem k původnímu účelu nadace za příjemce nadačních
příspěvků. Změní-li soud účel nadace z veřejně prospěšného na
dobročinný a nerozhodne-li o tomto rozsahu a době, platí, že nadace
bude používat výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v
souladu s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala
účinnou.
Vklady do nadace
§ 327
(1) Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou, než
jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.
(2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad
trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.
§ 328
(1) Je-li předmětem vkladu investiční cenný papír nebo nástroj
peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,
může být jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly
uskutečněny obchody tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném
trhu v době šesti měsíců před splacením vkladu.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li hodnota předmětu vkladu, určená
podle odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni
splnění vkladové povinnosti významně změnily.
§ 329
(1) Je-li předmětem vkladu jiná věc než investiční cenný papír nebo
nástroj peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na
kapitálovém trhu, může být hodnota určena také
a) tržní hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým odborníkem
za využití obecně uznávaných postupů a zásad oceňování ne dříve než
šest měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo
b) výší ocenění věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně
předcházející vznik vkladové povinnosti, pokud je tato věc oceněna
reálnou hodnotou podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil
účetní závěrku s výrokem bez výhrad.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež by mohly
hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.
§ 330
(1) Před vznikem nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak, aby
souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.
(2) Vklady do nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační
listina určila jako správce vkladů. Zanikne-li jeho funkce, povolá
zakladatel, popřípadě vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez
zbytečného odkladu nového správce vkladů; není-li to možné, povolá nové
správce vkladů správní rada nadace. O právech a povinnostech správce
platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech členů orgánů
právnických osob.
§ 331
(1) Vkladová povinnost se splní předáním předmětu vkladu správci
vkladů. Nadace nabývá vlastnické právo k předmětu vkladu dnem svého
vzniku, váže-li však zákon nabytí vlastnického práva na zápis do
veřejného seznamu, nabude nadace předmět vkladu do vlastnictví až tímto
zápisem.
(2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na zvláštní
účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a
na její jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní
ze zůstatku na účtu výplaty a platby, ledaže se prokáže, že nadace
nebyla platně založena; byla-li nadace založena pořízením pro případ
smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení rozhodl soud.
(3) Je-li předmětem vkladu věc zapsaná do veřejného seznamu, předá
vkladatel správci vkladů i prohlášení o vnesení vkladu; po vzniku
nadace se její vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě
tohoto prohlášení. Vyžaduje se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele
úředně ověřen.
§ 332
Správce vkladů potvrdí v písemné formě osobě, která navrhne zápis
nadace do veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se
tak stalo, jaký je předmět vkladu a jaká je souhrnná výše vkladů.
Potvrdí-li správce vkladů vyšší rozsah plnění, než jaký odpovídá
skutečnosti, ručí až do výše rozdílu věřitelům za dluhy nadace po dobu
pěti let od vzniku nadace.
§ 333
(1) Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného
odkladu po jejím vzniku.
(2) Nevznikne-li nadace, vrátí správce vkladů předmět vkladu osobě,
která jej splatila nebo vnesla. Právní jednání učiněná správcem při
správě předmětu zavazují i tuto osobu.
§ 334
(1) Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary nebo
rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.
(2) Splňuje-li nepeněžitý předmět daru předpoklad trvalého výnosu a
neslouží-li jako jistota, má se za to, že dar rozmnožuje nadační
jistinu.
Majetek nadace a nadační kapitál
§ 335
Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.
§ 336
(1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i
nadačních darů.
(2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši
500 000 Kč.
§ 337
Peněžní vyjádření nadační jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního
kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.
§ 338
(1) Nadace používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační
listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních
příspěvků, k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu a k
úhradě nákladů na zhodnocení nadační jistiny i nákladů na vlastní
správu.
(2) K právnímu jednání, kterým nadace převezme neomezené ručení za
jinou osobu, se nepřihlíží.
§ 339
(1) Co tvoří nadační jistinu, nelze zastavit ani jinak použít k
zajištění dluhu. To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v
rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz.
(2) Zcizit lze něco z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje vůli
osoby, která nadaci darovala dar nebo splnila vkladovou povinnost.
Jinak lze něco z nadační jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za
protiplnění zahrnuté do nadační jistiny nebo v případě, že potřebu
zcizení vyvolala taková změna okolností, kterou nebylo možné předvídat
a jinak se s ní nelze vypořádat ani při vynaložení péče řádného
hospodáře.
§ 340
Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví pro
správu cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě
cizího majetku k určitému právnímu jednání souhlas beneficienta,
vyžaduje se k takovému právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené
v nadační listině; není-li tato osoba určena, vyžaduje se předchozí
souhlas dozorčí rady.
§ 341
(1) Dosahuje-li nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním
období výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1,
podléhají řádná účetní závěrka, mimořádná účetní závěrka a
konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.
(2) Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li
se podle ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně
nadace.
Zvýšení nadačního kapitálu
§ 342
(1) Po schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho roku ode
dne, ke kterému byly zjištěny údaje, z nichž byla účetní závěrka
sestavena, rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního
kapitálu,
a) nebude-li zvýšení nadačního kapitálu vyšší než rozdíl mezi výší
vlastních zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na
straně pasiv a nadačním kapitálem a
b) nebudou-li ke zvýšení nadačního kapitálu použity vlastní zdroje,
které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.
(2) Rozhodnutí o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního
kapitálu obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení
zdroje, z něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních
zdrojů financování majetku nadace v účetní závěrce.
(3) Zjistí-li nadace z jakékoliv následně sestavené účetní závěrky
snížení vlastních zdrojů, vychází se při rozhodování o zvýšení
nadačního kapitálu z této účetní závěrky.
§ 343
(1) Zvyšuje-li nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem je
věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního
kapitálu vyšší než její zjištěná hodnota.
(2) Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se
nadační kapitál zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační
jistina, spolu s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla
tato hodnota stanovena.
Snížení nadačního kapitálu
§ 344
(1) Nezakazuje-li to nadační listina, může nadace snížit nadační
kapitál zkrácením nadační jistiny, pokud to vyžaduje zájem na
hospodárnějším naplňování jejího účelu. Snížit nadační kapitál lze
nanejvýš o částku odpovídající pětině výše nadačního kapitálu v průběhu
pěti let. Snížením nadačního kapitálu nelze přímo ani nepřímo krýt
náklady správy nadace.
(2) Rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou
se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.
§ 345
Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč.
§ 346
Pozbude-li nadace některou část nadační jistiny nebo klesne-li
podstatně její hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu
doplní; není-li to dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě
nadační kapitál.
Společná ustanovení
§ 347
O zvýšení nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada po
předchozím souhlasu dozorčí rady.
§ 348
Zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu do
veřejného rejstříku.
Přidružený fond
§ 349
(1) Smlouvou lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek
způsobilý být předmětem vkladu do nadace a pověřit nadaci k použití
tohoto majetku k ujednanému účelu, souvisí-li s posláním nadace;
použití nesmí spočívat v podpoře politické strany nebo politického
hnutí.
(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
§ 350
Je-li ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním
označením, musí označení obsahovat slova „přidružený fond“. Označení
musí být uváděno současně s názvem nadace, která přidružený fond
spravuje.
§ 351
Má se za to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém
fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech
obvykle vyžaduje.
§ 352
(1) Z nakládání s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti jen
spravující nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně
od svého majetku.
(2) Je-li nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem tak,
aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.
Nadační příspěvek
§ 353
(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem
jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.
(2) Nejsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, vyvolané na
straně zakladatele změnou okolností, nesmí nadace poskytnout nadační
příspěvek svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní
rada po projednání s dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro
případ poskytnutí nadačního příspěvku osobě zakladateli blízké, ledaže
nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.
§ 354
Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými
podmínkami; nadaci na požádání prokáže, jak jej použil. Kdo použil
nadační příspěvek v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci
jako bezdůvodné obohacení.
§ 355
(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvky, je-li výše vlastních
zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně
pasiv nižší než výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo
byla-li by nižší než upravená výše nadačního kapitálu v důsledku
poskytnutí nadačních příspěvků.
(2) K výši nadačního kapitálu se připočtou pro účely stanovené v
odstavci 1
a) zvýšení nadačního kapitálu v důsledku přijetí nadačního kapitálu
nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a
b) vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace
oprávněna měnit.
(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro případ poskytování
příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.
§ 356
Osoba, která přijala v dobré víře nadační příspěvek poskytnutý v
rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.
§ 357
Náklady správy
Nadace účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech
k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.
Výroční zpráva
§ 358
(1) Nadace sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí
předcházejícího účetního období.
(2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré činnosti
nadace včetně zhodnocení této činnosti.
(3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň
a) přehled o vlastním majetku a závazcích,
b) u jednotlivých nadačních darů přehled o osobách, které poskytly
nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,
c) přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,
d) přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek v hodnotě
vyšší než 10 000 Kč,
e) zhodnocení, zda nadace při svém hospodaření dodržela pravidla pro
poskytování nadačních příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů
na vlastní správu a
f) zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu auditora,
je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.
(4) Vyjde-li po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje
opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.
§ 359
(1) Požádá-li o to dárce, nadace údaje o dárci ve výroční zprávě
neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí
nadačního příspěvku v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, může žádat o
zachování anonymity jen člověk, jenž dostal nadační příspěvek z
humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.
(2) Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost před
schválením výroční zprávy. Člověk, jenž dostal nadační příspěvek z
humanitárních důvodů, však může uplatnit své právo na anonymitu
kdykoli, jestliže jej nadace o jeho právu při poskytnutí příspěvku
nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.
§ 360
(1) Nadace výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení
správní radou a zpřístupní ji také ve svém sídle. Není-li nadace
zřízena jako veřejně prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v
jejím sídle.
(2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace výroční
zprávu způsobem upraveným v odstavci 1 nejpozději do konce
bezprostředně následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva
nebyla schválena a z jakých důvodů.
§ 361
Každý může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit si
z ní výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle
nadace.
Správní rada
§ 362
Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.
§ 363
Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství ve správní
radě způsobilá osoba, která
a) je členem dozorčí rady nadace,
b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
§ 364
Neurčí-li nadační listina jiné funkční období člena správní rady, je
pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit
i opakovaně.
§ 365
(1) Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy
správní rada sama.
(2) Nadační listina může stanovit, že určitý počet členů správní rady
musí být zvolen z kandidátů navržených správní radě osobami určenými
nadační listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.
§ 366
Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada z funkce
svého člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo
statut, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
nadace. Neučiní-li tak do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
odvolání dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
důvod vznikl, odvolá člena správní rady z funkce soud na návrh osoby,
která osvědčí právní zájem; právo domáhat se odvolání člena správní
rady zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání
vznikl.
§ 367
(1) Zanikne-li členství ve správní radě, zvolí správní rada nového
člena do tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady
soud na návrh dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní
zájem, na dobu, dokud správní rada nezvolí nového člena.
(2) Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li správní
rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.
Dozorčí rada
§ 368
(1) Dozorčí rada je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň tři
členy.
(2) Dozorčí rada musí být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál výše
alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.
§ 369
Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v dozorčí radě
způsobilá osoba, která
a) je členem správní rady nebo likvidátorem,
b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
§ 370
(1) Nesvěří-li nadační listina nebo v mezích jejího určení statut
nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada
a) dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona a ve shodě
s nadační listinou i statutem,
b) kontroluje plnění podmínek stanovených pro poskytování nadačních
příspěvků,
c) upozorňuje správní radu na zjištěné nedostatky a podává návrhy na
jejich odstranění,
d) kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční, mimořádnou
a konsolidovanou účetní závěrku,
e) vyjadřuje se k výroční zprávě a
f) nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě zprávu o
své kontrolní činnosti.
(2) Dozorčí rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož i v
každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace.
Za tím účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.
§ 371
(1) Dozorčí rada svolá zasedání správní rady, pokud tak k návrhu
dozorčí rady neučiní předseda správní rady.
(2) V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet
do dokladů nadace a požadovat od členů dalších orgánů nadace nebo
jejích zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
§ 372
Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy
dozorčí rada sama. Pro volbu a odvolání členů dozorčí rady a pro jejich
funkční období platí obdobně ustanovení o správní radě.
Revizor
§ 373
(1) Není-li zřízena dozorčí rada, vykonává její působnost revizor.
(2) Nadační listina nebo statut nadace mohou stanovit, že funkci
revizora bude vykonávat právnická osoba, jejíž předmět činnosti
umožňuje výkon kontrolní a revizní činnosti, a že tuto funkci bude
vykonávat i po neurčitou dobu.
§ 374
(1) Pro způsobilost být revizorem platí obdobně § 369. Je-li revizorem
právnická osoba, může vykonávat její práva a povinnosti spojená s
funkcí revizora její zástupce, který splňuje podmínky podle věty první.
(2) Neurčí-li nadační listina období kratší, je funkční období revizora
pětileté. Revizora lze volit i opakovaně, pokud to nadační listina
nevyloučí.
§ 375
(1) Neurčí-li nadační listina jiný způsob, volí a odvolává revizora
správní rada.
(2) Neurčí-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada
revizora, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo
statut, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
nadace. Neučiní-li tak do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
odvolání dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
důvod vznikl, odvolá revizora soud na návrh osoby, která osvědčí právní
zájem; právo domáhat se odvolání revizora zaniká, nebylo-li uplatněno
do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.
Zrušení nadace s likvidací
§ 376
Bylo-li dosaženo účelu, pro který byla nadace založena, je nadace
zrušena a správní rada zvolí likvidátora.
§ 377
(1) Soud zruší nadaci s likvidací na návrh osoby, která na tom má
právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že
a) nadace vyvíjí činnost zakázanou v § 145 nebo jedná v rozporu s §
307,
b) se nadace stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti,
c) nadace závažně nebo opakovaně porušuje zákaz poskytovat nadační
příspěvek osobě uvedené v § 353,
d) nadace neposkytuje nadační příspěvky déle než dva roky, aniž pro to
má vážný důvod,
e) nadace nakládá s nadační jistinou v rozporu s § 339,
f) se hodnota nadační jistiny sníží pod výši 500 000 Kč, a že tento
stav trvá déle než jeden rok od konce účetního období, v němž k snížení
hodnoty nadační jistiny došlo,
g) nadační jistina nepřináší žádný výnos po dobu delší než dva roky,
nebo
h) není trvale možné, aby nadace nadále plnila svůj účel.
(2) Tímto ustanovením není dotčen § 172.
§ 378
(1) Likvidátor zpeněží likvidační podstatu v rozsahu nutném pro
vyrovnání dluhů nadace. S likvidačním zůstatkem naloží podle nadační
listiny.
(2) Určí-li nadační listina veřejně prospěšné nadace, že má být
likvidační zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům,
nepřihlíží se k tomu.
§ 379
(1) Neurčí-li nadační listina, jak má být s likvidačním zůstatkem
naloženo, nabídne jej likvidátor nadaci s obdobným účelem. Je-li však
pro to vážný důvod, může správní rada rozhodnout, že se likvidační
zůstatek přednostně nabídne obci, kraji nebo státu.
(2) Není-li dobře možné nadaci s obdobným účelem likvidační zůstatek
nabídnout, anebo je-li nabídka učiněná podle odstavce 1 odmítnuta,
nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má nadace
sídlo. Nepřijme-li obec nabídku ani do dvou měsíců ode dne její
účinnosti, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má nadace
sídlo.
§ 380
Získá-li likvidační zůstatek obec, kraj nebo stát, použije likvidační
zůstatek jen k veřejně prospěšnému cíli.
§ 381
Obdržela-li nadace účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu,
ustanovení § 378 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
Přeměna nadace
§ 382
(1) K přeměně nadace může dojít její fúzí sloučením s jinou nadací nebo
s nadačním fondem, anebo změnou právní formy na nadační fond.
(2) Nadaci lze sloučit s jinou nadací nebo s nadačním fondem, pokud to
nadační listina nevylučuje a zúčastněné osoby slouží témuž nebo
obdobnému účelu. Při sloučení nadace s nadačním fondem musí být
nástupnickou osobou nadace.
§ 383
(1) Smlouva o sloučení obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných osob s
uvedením, která z nich je zanikající a která nástupnická,
b) určení, v jaké struktuře přejímá nástupnická osoba složky vlastního
kapitálu a cizího kapitálu zanikající osoby, jež nejsou závazkem,
c) výši nadačního kapitálu, je-li nástupnickou osobou nadace,
d) dohodu o změně statutu nástupnické osoby, dochází-li v důsledku
sloučení k takové změně,
e) rozhodný den.
(2) Slučují-li se nadace, je výše nadačního kapitálu podle odstavce 1
písm. c) dána součtem nadačních kapitálů slučovaných nadací. Při
sloučení nadačního fondu s nadací jako nástupnickou osobou může být
nadační kapitál zvýšen za podmínek uvedených v § 342; v takovém případě
musí smlouva o sloučení obsahovat náležitosti uvedené v § 342 odst. 2.
(3) Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 384
(1) Zúčastněné osoby si před uzavřením smlouvy o sloučení navzájem
zpřístupní své účetnictví a poskytnou další informace a písemnosti
potřebné pro posouzení právních a hospodářských důsledků sloučení.
(2) Kdo se seznámí s údaji podle odstavce 1, zachová mlčenlivost o
skutečnostech, které zákon zakazuje uveřejnit nebo jejichž prozrazení
může zúčastněné osobě způsobit vážnou újmu.
§ 385
Dozorčí rady nebo revizoři zúčastněných osob přezkoumají účetnictví
každé ze zúčastněných osob a sestaví zprávu o skutečnostech, které jsou
předmětem jejich účetnictví včetně stanoviska k návrhu smlouvy o
sloučení a k hospodářským důsledkům sloučení; zprávu lze sestavit i
jako společnou pro všechny zúčastněné osoby.
§ 386
(1) Je-li sestavena zpráva podle § 385, rozhodnou o sloučení správní
rady zúčastněných osob. Zasedání správní rady musí být ohlášeno nejméně
třicet dnů před jeho konáním; v této lhůtě se každému členu správní
rady zpřístupní
a) návrh smlouvy o sloučení,
b) má-li dojít v důsledku sloučení ke změně stanov nástupnické osoby,
její stanovy,
c) účetní závěrky všech zúčastněných osob; je-li účetní závěrka
sestavena z údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení návrhu smlouvy o
sloučení uplynulo více než šest měsíců, také mezitímní účetní závěrka
příslušné osoby,
d) zahajovací rozvaha nástupnické osoby a
e) zpráva podle § 385.
(2) Správní rada může návrh smlouvy o sloučení jen přijmout nebo
odmítnout.
(3) Svolá-li se zasedání správních rad zúčastněných osob jako společné,
hlasují jednotlivé správní rady o návrhu smlouvy o sloučení odděleně.
Pokud se však po schválení smlouvy volí členové orgánů nástupnické
osoby, mohou správní rady zúčastněných osob rozhodnout, že budou o
těchto členech hlasovat společně.
§ 387
(1) Zúčastněné osoby zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním správní
rady společné oznámení, v němž uvedou, jakých osob se sloučení týká a
která z nich se stane nástupnickou osobou.
(2) Přihlásí-li věřitel zúčastněné osoby pohledávku do šesti měsíců ode
dne, kdy se zápis sloučení stal vůči němu účinným, má právo na
dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
Prokáže-li věřitel, že se v důsledku sloučení dobytnost pohledávky
podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
§ 388
Právo domáhat se neplatnosti smlouvy o sloučení má jen zúčastněná
osoba, člen správní rady, člen dozorčí rady nebo revizor; toto právo
zaniká, není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se konalo
zasedání správní rady.
§ 389
(1) Návrh na zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají společně
všechny zúčastněné osoby; návrh podepíší také členové statutárního
orgánu nástupnické osoby.
(2) Na základě návrhu se provede zápis sloučení tak, že k témuž dni
vymaže ve veřejném rejstříku zanikající osoby, poznamená, kdo je jejich
právní nástupce, a u nástupnické osoby uvede den účinnosti sloučení a
názvy, adresy sídla a identifikující údaje osob, které se s
nástupnickou osobou sloučily, a případné další změny u nástupnické
osoby, pokud v důsledku sloučení nastaly.
§ 390
(1) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do šesti
měsíců ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, může kterákoli z
těch zúčastněných osob, která byla připravena návrh podat, od smlouvy
odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím
závazky všech stran, založené smlouvou.
(2) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do jednoho
roku ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, platí, že od
smlouvy odstoupily všechny zúčastněné osoby.
(3) Společně a nerozdílně se zúčastněnou osobou, která způsobila, že
návrh na zápis sloučení nebyl podán včas, nahradí ostatním zúčastněným
osobám škodu z toho vzniklou členové jejího statutárního orgánu vyjma
těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán
včas.
Změna právní formy nadace na nadační fond
§ 391
(1) Připustí-li to nadační listina výslovně, může správní rada po
předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora rozhodnout o změně
právní formy nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení
hodnoty nadační jistiny pod výši stanovenou v § 330 odst. 1 na dobu
nikoli přechodnou.
(2) Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat
a) označení nadace názvem, sídlem a identifikujícím údajem,
b) název nadačního fondu po změně právní formy,
c) rozhodný den,
d) údaje o členech orgánů nadačního fondu, které se zapisují do
veřejného rejstříku.
(3) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 392
Rozhodnutí o změně právní formy nabývá účinnosti dnem zápisu do
veřejného rejstříku.
§ 393
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady nadace zveřejní
oznámení o záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy.
(2) Věřitel nadace, který přihlásí svou pohledávku do šesti měsíců ode
dne, kdy se zápis změny právní formy stal účinným vůči třetím osobám,
může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, jestliže se v
důsledku změny právní formy její dobytnost zhorší. Prokáže-li věřitel,
že se v důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky
podstatným způsobem zhorší, náleží mu dostatečná jistota ještě před
zápisem změny právní formy do veřejného rejstříku.
Pododdíl 3
Nadační fond
§ 394
(1) Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo
hospodářsky.
(2) Název nadačního fondu musí obsahovat slova „nadační fond“.
§ 395
Nadační fond se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
smrti.
§ 396
(1) Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
a) název a sídlo nadačního fondu,
b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
c) vymezení účelu, pro který se nadační fond zakládá,
d) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
e) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadační fond jednají,
f) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
nebo jméno a bydliště prvního revizora,
g) určení správce vkladů a
h) podmínky pro poskytování příspěvků z majetku nadačního fondu nebo
vymezení okruhu činností, jež nadační fond může vzhledem k svému účelu
vykonávat.
(2) Zakládá-li se nadační fond pořízením pro případ smrti a neurčí-li
zakladatel ani způsob jmenování prvních členů správní a dozorčí rady,
popřípadě prvního revizora, jmenuje je vykonavatel závěti; jinak je
jmenuje soud na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem.
§ 397
Vznik nadačního fondu
Nadační fond vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
§ 398
(1) Majetek nadačního fondu tvoří soubor vzniklý z vkladů a darů,
jejichž předmět nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu. Co je v
majetku nadačního fondu, nelze zastavit, ani jinak použít k zajištění
dluhu; k právnímu jednání, které tomu odporuje, se nepřihlíží.
(2) Majetek nadačního fondu lze zcizit, je-li to v souladu s účelem
nadačního fondu. Lze jej též použít k investici považované za
obezřetnou.
(3) Nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.
§ 399
(1) Připustí-li to výslovně zakladatelské právní jednání, může správní
rada rozhodnout po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora o
změně právní formy nadačního fondu na nadaci. Rozhodnutí o změně právní
formy musí obsahovat alespoň označení nadačního fondu názvem, sídlem a
identifikujícím údajem a náležitosti stanovené pro nadační listinu.
(2) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 400
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady zveřejní nadační
fond oznámení o záměru změnit právní formu.
(2) Věřitel nadačního fondu, který přihlásí svou pohledávku do šesti
měsíců ode dne, kdy se zápis změny stal účinným vůči třetím osobám,
může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, zhorší-li se
v důsledku změny právní formy dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel,
že se v důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky zhorší
podstatným způsobem, náleží mu dostatečná jistota ještě před zápisem
změny právní formy do veřejného rejstříku.
§ 401
(1) Není-li trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel,
rozhodne správní rada o zrušení nadačního fondu s likvidací a zvolí
likvidátora.
(2) Neplní-li nadační fond účel, ke kterému byl zřízen, soud jej zruší
na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, a nařídí jeho
likvidaci.
Oddíl 4
Ústav
§ 402
Ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti
užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové
složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně
dostupné za podmínek předem stanovených.
§ 403
Provozuje-li ústav obchodní závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí
být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných
v rámci hlavní činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře
činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu.
§ 404
Název ústavu
Název ústavu musí obsahovat slova „zapsaný ústav“, postačí však zkratka
„z. ú.“
§ 405
Založení ústavu
(1) Ústav se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
smrti. Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
a) název ústavu a jeho sídlo,
b) účel ústavu vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět
jeho podnikání,
c) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
d) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
e) podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její úprava
statutu ústavu.
(2) Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu, uvedou se v něm
počet členů dozorčí rady a jména i bydliště jejích prvních členů.
§ 406
(1) O změnách zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání
ústavu zakladatel.
(2) Není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči
ústavu osoba určená zakladatelským právním jednáním v rozsahu tam
uvedeném, jinak je nabývá správní rada; v takovém případě se však k
rozhodnutí správní rady o změně účelu ústavu nebo o jeho zrušení
vyžaduje předchozí souhlas soudu.
§ 407
Vznik ústavu
Ústav vzniká zápisem do veřejného rejstříku.
§ 408
Ředitel
(1) Ředitel je statutární orgán ústavu. Statut může pro tento orgán
zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze.
(2) Ředitel nemůže být členem správní rady a byla-li zřízena dozorčí
rada nebo jiný orgán obdobné povahy, pak ani členem takového orgánu.
Byla-li ředitelem zvolena osoba odsouzená za úmyslný trestný čin,
nepřihlíží se k volbě.
Správní rada
§ 409
(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiný způsob, jmenuje a
odvolává členy správní rady zakladatel. Není-li to možné, volí a
odvolává členy správní rady dozorčí rada, pokud byla zřízena; jinak
správní rada volí a odvolává své členy sama.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiné funkční období člena
správní rady, je tříleté. Nevyloučí-li to zakladatelské právní jednání,
lze člena správní rady volit i opakovaně; pokud však správní rada volí
a odvolává své členy sama, lze tutéž osobu opakovaně zvolit nanejvýš na
dvě po sobě jdoucí funkční období.
(3) Byla-li zřízena dozorčí rada, je členství ve správní radě a v
dozorčí radě neslučitelné.
§ 410
Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti
a rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno
jinak, projevuje za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda
správní rady.
§ 411
(1) Správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku
a výroční zprávu ústavu.
(2) Správní rada rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo
jiné vedlejší činnosti ústavu nebo o změně jejího předmětu, pokud
zakladatelské právní jednání neurčí něco jiného.
§ 412
(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání další omezení, uděluje
správní rada předchozí souhlas k právnímu jednání, kterým ústav
a) nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,
b) vlastní nemovitou věc zatěžuje,
c) nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové nebo
d) zakládá jinou právnickou osobu nebo se na takové osobě podílí
vkladem.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání něco jiného, uděluje správní
rada předchozí souhlas i k právnímu jednání, kterým ústav nabývá nebo
pozbývá vlastnické právo k movité věci, jejíž hodnota je vyšší než
hodnota zakázky malého rozsahu podle zákona upravujícího veřejné
zakázky.
§ 413
Statut ústavu
(1) Určí-li to zakladatelské právní jednání nebo je-li to účelné, vydá
správní rada statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a
podrobnosti o jeho činnosti.
(2) Ústav statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve
veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle ústavu.
§ 414
Neurčí-li zakládací listina, že členům orgánů ústavu náleží za výkon
funkce odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna
obvyklá a má se za to, že funkce členů ostatních orgánů jsou čestné. V
takovém případě určí výši odměny ředitele nebo způsob jejího určení
správní rada.
§ 415
(1) Ústav účtuje odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním
předmětem činnosti, s provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší
činností a se správou ústavu.
(2) Účetní závěrku ústavu ověřuje auditor, pokud mu to ukládá
zakladatelské právní jednání nebo statut, anebo pokud výše čistého
obratu ústavu překročí deset milionů Kč. V těchto případech auditor
ověřuje i výroční zprávu ústavu.
§ 416
Výroční zpráva
(1) Výroční zpráva ústavu obsahuje kromě náležitostí stanovených jiným
právním předpisem upravujícím účetnictví další významnější údaje o
činnosti a hospodaření ústavu, včetně výše plnění poskytnutých členům
orgánů ústavu, a o případných změnách zakladatelského právního jednání
nebo změnách členství v orgánech ústavu.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání i další způsob uveřejnění,
uveřejní ústav výroční zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení
účetního období uložením do sbírky listin. Každý může ve veřejném
rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo
kopie.
§ 417
Nenaplňuje-li ústav dlouhodobě svůj účel, zruší jej soud na návrh
osoby, která osvědčí právní zájem.
§ 418
V ostatním se na právní poměry ústavu použijí obdobně ustanovení o
nadaci; nepoužijí se však ustanovení o nadační jistině a nadačním
kapitálu.
Díl 4
Spotřebitel
§ 419
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské
činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá
smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Díl 5
Podnikatel
§ 420
(1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou
činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak
soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této
činnosti za podnikatele.
(2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele
považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní
obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu
svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet
podnikatele.
§ 421
(1) Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za
jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný
zákon.
(2) Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání
živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
§ 422
Podnikatel, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání
pod vlastním jménem; připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže
jeho osobu nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.
Obchodní firma
§ 423
(1) Obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do
obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem.
(2) Ochrana práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil
poprvé. Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva
jako při ochraně před nekalou soutěží.
§ 424
Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí
působit klamavě.
§ 425
(1) Člověk se zapíše do obchodního rejstříku pod obchodní firmou
tvořenou zpravidla jeho jménem. Změní-li se jeho jméno, může používat v
obchodní firmě i nadále své dřívější jméno; změnu jména však uveřejní.
(2) Zapíše-li se člověk do obchodního rejstříku pod jinou obchodní
firmou než pod svým jménem, musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu
právnické osoby.
§ 426
Je-li více obchodních závodů několika podnikatelů spojeno do
podnikatelského seskupení, mohou jejich jména nebo obchodní firmy
obsahovat shodné prvky; veřejnost však musí být schopna je odlišit.
§ 427
(1) Kdo nabude obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má
souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však,
aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.
(2) Při přeměně právnické osoby přejde obchodní firma na právního
nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li
právnická osoba více právních nástupců a neurčí-li se, na kterého z
nich obchodní firma přechází, nepřejde obchodní firma na žádného z
nich.
§ 428
Odvolat souhlas s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby
má právo ten, kdo k tomu má tak závažný důvod, že po něm nelze
spravedlivě požadovat, aby jeho jméno bylo v obchodní firmě využíváno;
takovým důvodem může být zejména změna převažující povahy podnikání
právnické osoby nebo změna vlastnické struktury obchodní korporace. Za
těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce osoby, která
souhlas udělila.
§ 429
Sídlo podnikatele
(1) Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku.
Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku,
je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má
bydliště.
(2) Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo
skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu,
kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže
podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
Zastoupení podnikatele
§ 430
(1) Pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou
činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž
při této činnosti obvykle dochází.
(2) Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud
byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání
oprávněna.
§ 431
Překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní
jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo
musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.
§ 432
Zákaz konkurence
(1) Osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu
obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo
cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak,
může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání
zdržel.
(2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby
zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li
zástupce na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo
postoupeno právo na odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již
poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců
ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode
dne, kdy k jednání došlo.
(3) Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu
škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou
činností podnikatele poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož
prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal, že jde o činnost
poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.
§ 433
(1) Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském
styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení
zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k
dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a
povinnostech stran.
(2) Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči
podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním
podnikáním.
§ 434
Dá-li podnikatel veřejnosti najevo, ve kterém místě podniká, umožní
veřejnosti vstupovat s ním v tomto místě do právního styku v určené
provozní době; jinak v době obvyklé.
§ 435
(1) Každý podnikatel musí uvádět na obchodních listinách a v rámci
informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového
přístupu své jméno a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
uvede na obchodní listině též údaj o tomto zápisu včetně oddílu a
vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém
zápisu do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku
uvede údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen
identifikující údaj, uvede i ten.
(2) Na listině podle odstavce 1 lze uvést i další údaje, nejsou-li
způsobilé vyvolat klamavý dojem.
HLAVA III
ZASTOUPENÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 436
(1) Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze
zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li
zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
(2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,
přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o
okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li
zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.
§ 437
(1) Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém
rozporu věděl nebo musel vědět.
(2) Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem
zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti
nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za
to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce
jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
§ 438
Zástupce jedná osobně. Dalšího zástupce může pověřit, je-li to se
zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však
za řádný výběr jeho osoby.
§ 439
Má-li zastoupený pro tutéž záležitost více zástupců, má se za to, že
každý z nich může jednat samostatně.
§ 440
(1) Překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání
zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí
i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není
oprávněna.
(2) Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,
která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo
jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby
splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.
Díl 2
Smluvní zastoupení
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 441
(1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném
rozsahu jako zmocněnec.
(2) Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li
se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v
písemné formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí
se v téže formě i plná moc.
§ 442
Zmocnitel se nemůže vzdát práva odvolat zmocnění, ujednají-li si však
strany pro jeho odvolání určité důvody, nelze zmocnění odvolat z jiného
důvodu. To neplatí, má-li zmocnitel pro odvolání zmocnění zvlášť
závažný důvod.
§ 443
Při zmocnění právnické osoby náleží výkon zástupčího oprávnění do
působnosti jejího statutárního orgánu. K výkonu zastoupení je oprávněna
i osoba, kterou statutární orgán určí.
§ 444
(1) Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho
jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění,
byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že
zmocnění bylo uděleno.
(2) Dal-li zmocnitel jiné osobě najevo, že zmocněnce zmocnil k určitým
právním jednáním, může se vůči ní dovolat, že zmocnění později zaniklo,
jen pokud jí to před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud tato
osoba při zmocněncově jednání o zániku věděla.
§ 445
Jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti sama
právně jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti
nevěděl ani nemohl vědět.
§ 446
Překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím
zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez
zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li
to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž
zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností
poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
§ 447
Jsou-li pokyny zmocnitele obsaženy v plné moci a musely-li být známy
osobě, vůči níž zmocněnec jednal, považuje se jejich překročení za
porušení zástupčího oprávnění.
§ 448
(1) Zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo
zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel
odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo
je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění,
ledaže bylo ujednáno něco jiného.
(2) Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž
účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat
strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
§ 449
(1) Zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li zmocněnec zmocnění, učiní
zmocněnec ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní
nástupce neutrpěl újmu. Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by
zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel
nebo jeho právní nástupce.
(2) Zmocněnec vydá bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vše, co mu
zmocnitel propůjčil, popřípadě co pro zmocnitele získal. Zemřel-li
zmocněnec, má vůči zmocniteli tuto povinnost každý, kdo má tyto věci u
sebe.
Oddíl 2
Prokura
§ 450
(1) Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního
závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje
zvláštní plná moc. Zcizit nebo zatížit nemovitou věc je však prokurista
oprávněn, je-li to výslovně uvedeno.
(2) Při udělení prokury musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.
Uděluje-li podnikatel prokuru pro některou pobočku svého obchodního
závodu nebo pro některý z několika svých obchodních závodů, označí
výslovně pobočku nebo obchodní závod.
§ 451
Prokurista není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit
další prokuru; k opačným ujednáním se nepřihlíží.
§ 452
(1) Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.
(2) Je-li prokura udělena několika osobám, zastupuje každá z nich
podnikatele samostatně, ledaže je při udělení prokury určeno něco
jiného.
§ 453
Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když
bylo zveřejněno.
§ 454
Prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře.
§ 455
Prokurista se podepisuje tak, že k firmě podnikatele připojí svůj
podpis a údaj označující prokuru; byla-li prokura udělena pro
jednotlivou pobočku nebo jeden z více obchodních závodů, připojí také
údaj označující pobočku nebo obchodní závod.
§ 456
Prokura zaniká i převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky,
pro které byla udělena. Smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo
ujednáno něco jiného.
Díl 3
Zákonné zastoupení a opatrovnictví
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 457
Zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a
naplňování jeho práv.
§ 458
Zákonný zástupce nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně
jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu
rodičovských povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo
prohlášení o vydědění a jejich odvolání.
§ 459
Zákonný zástupce nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby,
ledaže to odůvodňuje ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o
nezletilého, který není plně svéprávný, také jiný závažný důvod. Věc
zvláštní obliby musí být zastoupenému ponechána i při jeho umístění ve
zdravotnickém zařízení, v zařízení sociálních služeb, zařízení
sociálněprávní ochrany dětí nebo podobném zařízení.
§ 460
Dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem
zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž
zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet,
jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.
§ 461
(1) Spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného,
náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou
záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení
soudu.
(2) Dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že
jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy podle odstavce 1
vyloučeny. Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového
daru, dědictví nebo odkazu odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení
soudu.
§ 462
Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu
za zastoupení. Má-li však povinnost spravovat jmění, lze za správu
přiznat odměnu. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům
správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k
časové i pracovní náročnosti správy.
§ 463
(1) Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv
a povinností. Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání
opatrovnictví stává opatrovancem.
(2) Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá
i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje
nového opatrovníka.
§ 464
(1) Nejedná-li se o správu jmění, lze osobě jmenovat pouze jediného
opatrovníka. Je-li jmenován zvláštní opatrovník pro správu jmění
zastoupeného nebo pro správu části jeho jmění a zároveň opatrovník
osoby, náleží druhému z nich výlučné zastoupení zastoupeného před
soudem, a to i když se záležitost týká spravovaného jmění.
(2) Jmenuje-li soud více opatrovníků a nerozhodne-li, ve kterých
záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance
samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně.
Oddíl 2
Opatrovnictví člověka
§ 465
(1) Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho
zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka
zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde
pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo
tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo
hájení práv.
(2) Odůvodňují-li to okolnosti, může soud opatrovníku uložit, aby se v
přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce
způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu.
§ 466
(1) K povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným
způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o
opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat
se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
(2) Rozhoduje-li opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí
opatrovanci srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.
§ 467
(1) Opatrovník při plnění svých povinností naplňuje opatrovancova
právní prohlášení a dbá jeho názorů, i když je opatrovanec projevil
dříve, včetně přesvědčení nebo vyznání, soustavně k nim přihlíží a
zařizuje opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi. Není-li to možné,
postupuje opatrovník podle zájmů opatrovance.
(2) Opatrovník dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s
jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i
zvláštním opatrovancovým představám a přáním.
§ 468
Smrtí opatrovníka nebo jeho odvoláním opatrovnictví nezaniká a dokud
soud nejmenuje opatrovanci nového opatrovníka, přechází na veřejného
opatrovníka podle jiného zákona.
§ 469
(1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při
hájení jeho práv obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve
shodě s takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh
opatrovance soud opatrovníka také odvolá.
(2) Opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li
opatrovník samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li
vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.
§ 470
Opatří-li si někdo správce svého jmění sám, nelze mu jmenovat
opatrovníka pro správu jmění. To neplatí, není-li správce jmění znám,
odmítne-li jednat v zájmu zastoupeného nebo zanedbává-li tuto
povinnost, anebo nemůže-li jmění spravovat.
§ 471
(1) Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit
až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též
vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a
vycházet z něho.
(2) Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li
to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou
osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a
vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani
to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro
to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného
zákona.
(3) Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec
bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů
tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není
vázáno na jeho souhlas.
Opatrovnická rada
§ 472
(1) Je-li jmenován opatrovník, může opatrovanec nebo každá osoba
opatrovanci blízká žádat o ustavení opatrovnické rady; opatrovník svolá
schůzi osob blízkých opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak,
aby se schůze konala do třiceti dnů po obdržení žádosti. Není-li schůze
včas svolána nebo nekoná-li se z jiného důvodu, anebo není-li na ní
zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud, a to i bez návrhu.
(2) Schůze se může zúčastnit opatrovanec, každá osoba opatrovanci
blízká a kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván; každý z nich má
jeden hlas. Zúčastní-li se schůze alespoň pět osob, může být
opatrovnická rada zvolena.
§ 473
(1) Osoby přítomné na schůzi volí členy opatrovnické rady, případně i
jejich náhradníky, většinou hlasů. Při volbě musí být dbáno, je-li to
možné, o rovnoměrné zastoupení osob uvedených v § 472.
(2) Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance
osvědčí dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do
budoucna a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovník nemůže
být členem opatrovnické rady.
§ 474
Opatrovnická rada má alespoň tři členy. Je schopna usnášet se za
přítomnosti většiny členů; má-li však opatrovnická rada tři členy,
vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada
většinou hlasů přítomných členů.
§ 475
O volbě členů opatrovnické rady a náhradníků vyhotoví zápis
zapisovatel, kterého určí přítomní. Ze zápisu musí být zřejmé, kdy se
schůze konala, kdo se jí zúčastnil, kdo byl zvolen zapisovatelem,
členem opatrovnické rady a náhradníkem a kolika hlasy, zda proti
průběhu jednání někdo protestoval a z jakého důvodu. Protesty podané v
písemné formě musí být k zápisu připojeny. Zápis o volbě členů
opatrovnické rady zapisovatel doručí opatrovníkovi a soudu, který
opatrovníka jmenoval.
§ 476
(1) Soud může na návrh opatrovníka nebo kterékoli osoby oprávněné k
účasti na schůzi, anebo bez návrhu prohlásit volbu za neplatnou, pokud
při ní došlo k takovému porušení zákona, že v důsledku toho hrozí
opatrovancova újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu
nařídí novou volbu.
(2) Jsou-li pro to vážné důvody, může soud po zahájení řízení
pozastavit výkon práv člena opatrovnické rady až do rozhodnutí o
neplatnosti volby.
§ 477
(1) Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Ze své funkce
může odstoupit; odstoupení je účinné doručením písemného oznámení
opatrovníku a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady.
(2) Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh
opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo
z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo
opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo
ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance.
Ustanovení § 476 odst. 2 se použije obdobně.
(3) Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda
opatrovnické rady zařídí volbu nového člena opatrovnické rady nebo
náhradníka. Neuskuteční-li se volba bez zbytečného odkladu, postupuje
soud podle § 472 odst. 1 obdobně.
§ 478
(1) Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok; k zasedání ji svolá
její předseda, nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady,
popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance,
anebo i bez návrhu.
(2) Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka.
(3) Ze zápisu o zasedání opatrovnické rady musí být zřejmé, kdy se
konalo, kdo se jej účastnil, jaká rozhodnutí byla přijata, kdo vznesl
protest a kdo zápis pořídil. Není-li v zápise uvedeno, kdo hlasoval pro
návrh a kdo proti návrhu, má se za to, že všichni přítomní členové
opatrovnické rady hlasovali pro přijetí návrhu. Zápis doručí předseda
opatrovnické rady opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka jmenoval.
§ 479
(1) Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu
opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k
soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování
případné odměny opatrovníka za správu jmění.
(2) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její člen pověřený k
tomu usnesením návrh soudu na změnu výše odměny opatrovníka za správu
jmění opatrovance.
(3) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její pověřený člen
soudu návrh na zrušení opatrovnictví, nebo na odvolání opatrovníka a
jeho nahrazení jinou osobou.
§ 480
(1) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o
a) změně bydliště opatrovance,
b) umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v
případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
c) zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez
závažných následků.
(2) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem
opatrovance, jedná-li se o
a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku
odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce podle jiného
právního předpisu,
b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova
majetku, ledaže tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo
c) přijetí nebo poskytnutí zápůjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách
uvedených v písmenu a) nebo b),
ledaže se k takovým rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.
(3) Je-li to v zájmu opatrovance, může se opatrovnická rada usnést,
jaká další rozhodnutí opatrovníka o opatrovanci podléhají jejímu
souhlasu; taková usnesení nesmí omezovat opatrovníka nad míru
přiměřenou okolnostem.
§ 481
Člen opatrovnické rady, který pro její rozhodnutí nehlasoval,
opatrovník nebo opatrovanec může do patnácti dnů od přijetí rozhodnutí
navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je
svým rozhodnutím. Dokud soud nerozhodne, nenabude rozhodnutí
opatrovnické rady právní účinky.
§ 482
(1) Nelze-li opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu
osob uvedených v § 472 odst. 1 nebo z jiných podobných důvodů, může
soud na návrh některé z těchto osob rozhodnout, že působnost
opatrovnické rady bude vykonávat jen jedna z těchto osob a rozhodne
zároveň o jejím jmenování.
(2) Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup podle
odstavce 1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho
jmění namísto opatrovnické rady soud.
§ 483
(1) Neschválil-li to soud, nesmí opatrovník vyslovit souhlas se změnou
osobního stavu opatrovance.
(2) Spravuje-li opatrovník opatrovancovo jmění, nesmí bez souhlasu
soudu, nerozhodl-li soud o dalších omezeních,
a) zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady
nebo osoby tomuto členu blízké,
b) nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani
opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
c) nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo
podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to
neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných
papírů zajišťujících bezpečný výnos,
d) uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo
opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
e) odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti, nebo
f) zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se
jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v
přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem
souhlas.
(3) Bez zřetele na ustanovení odstavce 2 opatrovník nesmí,
neschválil-li to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o
a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku
odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného
právního předpisu,
b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova
majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a
nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo
c) přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách
uvedených pod písmenem a) nebo b).
(4) Soud si před rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 vyžádá stanovisko
opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v
přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám.
§ 484
(1) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, má právo navrhnout, aby
byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady.
(2) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České
republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v
pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo být členem
opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání, schůze k ustavení
opatrovnické rady a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady
zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato
právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato
práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady
odejme.
§ 485
Soupis jmění a vyúčtování správy
(1) Opatrovník, který spravuje jmění opatrovance, vyhotoví do dvou
měsíců od svého jmenování soupis spravovaného jmění a doručí jej soudu,
opatrovanci a opatrovnické radě.
(2) Za trvání opatrovnictví vyhotoví opatrovník vyúčtování správy jmění
každoročně vždy do 30. června, ledaže se s členy opatrovnické rady
dohodne, že vyúčtování předloží dříve. Je-li pro to důležitý důvod,
může opatrovanec nebo opatrovnická rada navrhnout soudu, aby
opatrovníkovi uložil povinnost vyhotovit mimořádné vyúčtování.
Opatrovník doručí každé vyúčtování opatrovanci, opatrovnické radě a
soudu.
(3) Opatrovník, jehož funkce končí, doručí konečné vyúčtování správy
jmění opatrovanci, opatrovnické radě a soudu, popřípadě také dalšímu
opatrovníkovi nebo soudnímu komisaři jmenovanému v řízení o dědictví.
Zemře-li opatrovník, vydá soudu, který jej jmenoval, listiny a další
doklady týkající se opatrovance a jeho záležitostí každý, kdo má tyto
listiny a doklady u sebe.
Oddíl 3
Opatrovnictví právnické osoby
§ 486
(1) Soud jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby
mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její
práva.
(2) Opatrovníkem právnické osoby může soud jmenovat jen osobu, která
splňuje podmínky stanovené pro způsobilost být členem statutárního
orgánu. Přestane-li opatrovník tyto podmínky splňovat, oznámí to soudu
bez zbytečného odkladu. Dozví-li se soud, že opatrovník uvedené
podmínky nesplňuje, nahradí ho bez zbytečného odkladu novým
opatrovníkem.
§ 487
(1) Pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně
ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu.
Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti
statutárního orgánu.
(2) Soud opatrovníku uloží, aby s odbornou péčí usiloval o řádné
obnovení činnosti statutárního orgánu právnické osoby; je-li toho
třeba, soud působnost opatrovníka dále vymezí s přihlédnutím k
působnosti dalších orgánů právnické osoby, popřípadě i k právům
společníků.
§ 488
Určuje-li zakladatelské právní jednání, že má být právnické osobě jako
opatrovník jmenována určitá osoba, soud takovou osobu opatrovníkem
jmenuje, pokud je k tomu způsobilá a souhlasí se jmenováním.
HLAVA IV
VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 489
Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a
slouží potřebě lidí.
§ 490
Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.
§ 491
(1) Plod je to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy,
jak je dáno jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s
přičiněním člověka nebo bez něho.
(2) Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.
§ 492
(1) Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena
věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo
stanoveno zákonem.
(2) Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s
přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané
náhodnými vlastnostmi věci.
§ 493
Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.
§ 494
Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý
tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře
použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
§ 495
Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří
souhrn jejího majetku a jejích dluhů.
Díl 2
Rozdělení věcí
§ 496
Věci hmotné a nehmotné
(1) Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu
samostatného předmětu.
(2) Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci
bez hmotné podstaty.
§ 497
Ovladatelné přírodní síly
Na ovladatelné přírodní síly, se kterými se obchoduje, se použijí
přiměřeně ustanovení o věcech hmotných.
§ 498
Nemovité a movité věci
(1) Nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným
účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité
věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není
součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez
porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
(2) Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná,
jsou movité.
§ 499
Zastupitelná věc
Movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu, je
zastupitelná; ostatní věci jsou nezastupitelné. V pochybnostech se
případ posoudí podle zvyklostí.
§ 500
Zuživatelná věc
Movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování,
zpracování nebo zcizení, je zuživatelná; zuživatelné jsou i ty movité
věci, které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné
užití spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou
nezuživatelné.
§ 501
Hromadná věc
Soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden
předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a
tvoří hromadnou věc.
§ 502
Obchodní závod
Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který
podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho
činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho
provozu.
§ 503
Pobočka
(1) Pobočka je taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a
funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.
(2) Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný
závod; to platí i o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní
předpis stanoví, že se zapíše do obchodního rejstříku. Vedoucí
odštěpného závodu je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech
záležitostech týkajících se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl
jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku.
§ 504
Obchodní tajemství
Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a
v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které
souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu
odpovídajícím způsobem jejich utajení.
Díl 3
Součást věci a příslušenství věci
Součást věci
§ 505
Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být
od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
§ 506
(1) Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby
zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou
staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno
ve zdech.
(2) Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když
zasahuje pod jiný pozemek.
§ 507
Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.
§ 508
(1) Stroj nebo jiné upevněné zařízení (dále jen „stroj“) není součástí
nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, byla-li se souhlasem jejího
vlastníka zapsána do téhož seznamu výhrada, že stroj jeho vlastnictvím
není. Výhrada bude vymazána, prokáže-li vlastník nemovité věci nebo
jiná osoba oprávněná k tomu podle zápisu ve veřejném seznamu, že se
vlastník nemovité věci stal vlastníkem stroje.
(2) Má-li být takovým strojem nahrazen stroj, který je součástí
nemovité věci, lze výhradu do veřejného seznamu zapsat, pokud proti
tomu osoba zapsaná ve výhodnějším pořadí nevznese odpor. Právo odporu
však nemá osoba, jejíž právo nemůže být zápisem výhrady zkráceno, ani
osoba, jejíž pohledávka byla již splněna; za tím účelem může být
splněna i pohledávka dosud nedospělá.
§ 509
Inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné
vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských
sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.
Příslušenství věci
§ 510
(1) Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li
účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v
rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci
přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.
(2) Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se
hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
§ 511
Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ
podle zvyklostí.
§ 512
Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby
příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou
nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.
§ 513
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady
spojené s jejím uplatněním.
Díl 4
Cenný papír
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 514
Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že
je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani
převést.
§ 515
Nevydal-li emitent cenný papír jako druh s náležitostmi zvlášť
upravenými zákonem, musí listina určit alespoň odkazem na emisní
podmínky právo, které je s cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi.
§ 516
Zastupitelné cenné papíry
(1) Cenné papíry téhož druhu vydané týmž emitentem v téže formě, z
nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné.
(2) Podpis emitenta na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen
jeho otiskem, pokud jsou na listině současně použity ochranné prvky
proti jejímu padělání nebo pozměnění.
§ 517
Je-li z cenného papíru zavázána osoba odlišná od emitenta a poruší-li
svou povinnost, nahradí emitent škodu z toho vzniklou.
§ 518
Forma cenného papíru
(1) Cenný papír může mít formu cenného papíru na doručitele, na řad,
nebo na jméno.
(2) Obsahuje-li cenný papír jméno oprávněné osoby, má se za to, že se
jedná o cenný papír na řad. Neobsahuje-li cenný papír jméno oprávněné
osoby, platí, že se jedná o cenný papír na doručitele.
§ 519
Emise cenného papíru
(1) Datum emise cenného papíru označuje den, kdy může dojít k vydání
cenného papíru prvnímu nabyvateli. Není-li stanoveno jinak, určí datum
emise cenného papíru emitent.
(2) Emisní podmínky vymezují práva a povinnosti emitenta a vlastníků
cenných papírů, jakož i podrobnější údaje o emisi.
§ 520
Vydání cenného papíru
(1) Cenný papír je vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro
něj zákonem nebo jiným právním předpisem a kdy se stanoveným způsobem
stane majetkem prvého nabyvatele.
(2) Peněžní částka, za kterou emitent cenný papír vydává, je emisní
kurs cenného papíru.
§ 521
(1) Byl-li nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír,
je vydán i přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání
cenného papíru nebo že se cenný papír nestal vlastnictvím prvního
nabyvatele stanoveným způsobem.
(2) Ten, do jehož práva bylo zasaženo tím, že nebyly dodrženy
náležitosti postupu při vydání cenného papíru nebo že se cenný papír
nestal vlastnictvím prvého nabyvatele stanoveným způsobem, má právo na
náhradu škody vůči emitentovi i vůči osobě, která v této záležitosti
jednala jménem emitenta nebo na jeho účet, za podmínek stanovených
tímto zákonem.
§ 522
Stejnopisy
(1) Je-li cenný papír vydán ve více stejnopisech, musí být stejnopisy v
textu listiny číslovány, jinak se každý stejnopis považuje za
samostatný cenný papír.
(2) Bylo-li plněno na jeden stejnopis, zanikají práva ze všech
ostatních stejnopisů.
§ 523
Kupón
(1) Je-li s cenným papírem spojeno právo na výnos, lze pro uplatnění
tohoto práva vydat kupón jako cenný papír na doručitele; kupóny se
vydávají v kupónovém archu. Je-li součástí kupónového archu talón,
vyplývá z něho právo na vydání nového kupónového archu; talón však není
cenným papírem.
(2) Kupón musí obsahovat alespoň údaje o
a) druhu a emitentovi cenného papíru, ke kterému byl vydán; byl-li
kupón vydán k cennému papíru, vyžaduje se i jeho číselné označení,
b) výši výnosu nebo způsobu jejího určení a
c) datu a místu uplatnění práva na výnos.
§ 524
Hromadná listina
(1) Zastupitelné cenné papíry lze nahradit hromadnou listinou. Pro
emisi a vydání hromadné listiny platí stejné podmínky jako pro vydání
jednotlivého cenného papíru. Hromadná listina obsahuje alespoň ty
náležitosti, které zákon stanoví pro jednotlivý cenný papír včetně jeho
čísla.
(2) Vlastník hromadné listiny má právo na její výměnu za jednotlivé
cenné papíry; určí-li emitent podmínky pro její výměnu, pak při splnění
těchto podmínek.
(3) Práva z hromadné listiny nelze převodem dělit na podíly. To
neplatí, pokud došlo k imobilizaci cenného papíru při jeho hromadné
úschově; v tom případě musí takový podíl odpovídat jednotlivým cenným
papírům, které jsou hromadnou listinou nahrazovány.
Oddíl 2
Zaknihované cenné papíry
§ 525
Zaknihovaný cenný papír
(1) Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li
jej převést jinak než změnou zápisu v této evidenci, jedná se o
zaknihovaný cenný papír. Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné,
pokud byly vydány týmž emitentem a pokud z nich vznikají stejná práva.
(2) Ustanovení o cenných papírech se použijí i na zaknihované cenné
papíry, ledaže to vylučuje jejich povaha, tento zákon nebo jiný právní
předpis.
§ 526
Evidence zaknihovaných cenných papírů
Evidence zaknihovaných cenných papírů se vede na majetkových účtech;
jimi jsou účet vlastníka nebo účet zákazníků.
§ 527
Účet vlastníka
(1) Na účtu vlastníka jsou evidovány zaknihované cenné papíry toho, pro
něhož byl účet zřízen.
(2) Má se za to, že vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba,
na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.
§ 528
Účet zákazníků
(1) Na účtu zákazníků jsou evidovány zaknihované cenné papíry osob,
které zaknihovaný cenný papír svěřily tomu, pro něhož byl účet
zákazníků zřízen.
(2) Ten, pro koho byl účet zákazníků zřízen, není vlastníkem
zaknihovaných cenných papírů evidovaných na tomto účtu.
Oddíl 3
Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír a přeměna
zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
Pododdíl 1
Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
§ 529
(1) Rozhodl-li emitent o přeměně cenného papíru na zaknihovaný cenný
papír, bez zbytečného odkladu zveřejní své rozhodnutí včetně lhůty, ve
které vlastník cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá, a
rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
(2) Zakazuje se určit lhůtu k odevzdání cenného papíru emitentovi
kratší než dva měsíce a delší než šest měsíců ode dne zveřejnění
rozhodnutí.
(3) Emitent, kterému jiný právní předpis ukládá vést evidenci vlastníků
cenných papírů, zašle osobě uvedené v této evidenci a na adresu tam
uvedenou oznámení o přeměně tohoto cenného papíru na zaknihovaný cenný
papír.
§ 530
(1) Vlastník cenného papíru sdělí při jeho odevzdání emitentovi číslo
účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován;
pokud mu tento údaj nesdělí, určí mu k tomu emitent dodatečnou lhůtu,
která nesmí být kratší než dva měsíce.
(2) Odevzdal-li vlastník emitentovi cenný papír a nesdělil-li mu číslo
účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován, ani
v dodatečné lhůtě, přejde na emitenta vlastnické právo k tomuto cennému
papíru dnem, kdy za něj jeho vlastníku zaplatí spravedlivou cenu.
§ 531
Je-li vlastník cenného papíru v prodlení s odevzdáním cenného papíru,
určí emitent k jeho odevzdání dodatečnou lhůtu způsobem stanoveným v §
529 odst. 1 a při jejím vyhlášení upozorní, že cenný papír, který
nebude odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí emitent za neplatný.
§ 532
(1) Na žádost emitenta zaeviduje centrální depozitář zaknihované cenné
papíry do centrální evidence obdobně jako při vydání zaknihovaného
cenného papíru a zaeviduje cenné papíry na majetkové účty uvedené v
žádosti. Žádost emitent podá po uplynutí lhůty stanovené v § 529 odst.
1 nebo i před jejím uplynutím, pokud mu byly odevzdány všechny cenné
papíry, nejpozději však po uplynutí dodatečné lhůty.
(2) Od podání žádosti emitenta o zaevidování zaknihovaného cenného
papíru do centrální evidence do zaevidování celé emise nelze s těmito
cennými papíry obchodovat na evropském regulovaném trhu.
§ 533
(1) Cenný papír, který nebyl odevzdán, eviduje centrální depozitář na
zvláštním technickém účtu; majitelem technického účtu je emitent.
Zaevidováním na tomto účtu jsou tyto cenné papíry přeměněny na
zaknihované cenné papíry.
(2) Právo na výnos z cenného papíru uvedeného v odstavci 1 za dobu od
skončení lhůty podle § 529 odst. 1 nedospěje dříve, než vlastník
cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá.
§ 534
(1) Nebyl-li cenný papír odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí jej
emitent za neplatný.
(2) Po prohlášení cenného papíru za neplatný prodá emitent zaknihovaný
cenný papír, který jej nahrazuje, s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent
prodat zaknihovaný cenný papír ve veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu
a předmět dražby alespoň dva týdny před jejím konáním.
(3) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje zaknihovaného cenného papíru
osobě, jejíž cenný papír byl prohlášen za neplatný, po započtení
pohledávek vzniklých emitentovi prohlášením cenného papíru za neplatný
a prodejem zaknihovaného cenného papíru, který jej nahrazuje.
§ 535
Ustanovení § 529, 531 až 533 se přiměřeně použijí na cenné papíry,
které se přeměňují na zaknihované cenné papíry, které mají být vedeny v
samostatné evidenci.
Pododdíl 2
Přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
§ 536
Rozhodl-li emitent o přeměně zaknihovaného cenného papíru na cenný
papír, bez zbytečného odkladu své rozhodnutí zveřejní a rozhodnutí v
téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
§ 537
(1) Centrální depozitář předá emitentovi do třiceti dnů ode dne, kdy
obdrží emitentovo oznámení o přeměně zaknihovaného cenného papíru na
cenný papír, výpis z centrální i navazující evidence obsahující údaje o
emisi zaknihovaného cenného papíru, o vlastnících zaknihovaných cenných
papírů, zda bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno a
zda byl zaknihovaný cenný papír zastaven včetně označení zástavního
věřitele.
(2) Centrální depozitář ani majitel účtu zákazníků nesmí po vyhotovení
výpisu provést ve své evidenci žádný zápis týkající se zaknihovaného
cenného papíru přeměňovaného na cenný papír.
§ 538
(1) Centrální depozitář zruší evidenci zaknihovaného cenného papíru ke
dni určenému emitentem, nejdříve však ke dni vyhotovení výpisu podle §
537 odst. 1 a nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy byl výpis
vyhotoven.
(2) Zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru oznámí centrální
depozitář organizátorovi evropského regulovaného trhu, na kterém jsou
tyto zaknihované cenné papíry přijaty k obchodování, účastníkům
centrálního depozitáře, kteří tuto skutečnost oznámí vlastníkům
zaknihovaných cenných papírů a majiteli účtu zákazníků.
(3) Majitel účtu zákazníků zruší evidenci zaknihovaných cenných papírů
k témuž dni jako centrální depozitář.
§ 539
(1) Vlastníku zaknihovaného cenného papíru, který byl přeměněn na cenný
papír, vzniká dnem zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru právo
na odevzdání cenného papíru emitentem.
(2) Cenný papír je vydán nejdříve ke dni zrušení evidence.
§ 540
(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru
pozastaveno nakládání s cenným papírem, k němuž dal příkaz orgán
veřejné moci, odevzdá emitent cenný papír tomuto orgánu.
(2) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru
pozastaveno nakládání se zaknihovaným cenným papírem, k němuž dala
příkaz osoba k tomu oprávněná podle zákona upravujícího podnikání na
kapitálovém trhu, vznikne vlastníkovi tohoto zaknihovaného cenného
papíru právo na odevzdání cenného papíru až po uplynutí doby, na kterou
bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno. To neplatí,
jestliže osoba, která dala příkaz k tomu, aby bylo pozastaveno
nakládání, souhlasí s odevzdáním cenného papíru vlastníku.
§ 541
(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru
zaknihovaný cenný papír zastaven, zůstávají účinky zastavení nedotčeny;
právo na odevzdání cenného papíru vzniká zástavnímu věřiteli. Povinnost
odevzdat cenný papír emitent splní též tím, že se souhlasem zástavního
věřitele uloží vydaný cenný papír do úschovy ve prospěch vlastníka a
schovateli předá prvopis zástavní smlouvy nebo její úředně ověřenou
kopii.
(2) V případě přeměny zaknihovaného cenného papíru na cenný papír na
řad na něm emitent vyznačí prohlášení o zastavení cenného papíru.
§ 542
(1) Po zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru emitent bez
zbytečného odkladu zveřejní výzvu vlastníkům cenných papírů z této
emise k jejich převzetí a výzvu v téže lhůtě uveřejní způsobem
umožňujícím dálkový přístup. Lhůty k převzetí cenného papíru určí ve
výzvě obdobně podle § 529 odst. 2 a § 531.
(2) U cenného papíru na jméno nebo na řad zašle emitent výzvu k
převzetí cenného papíru i na adresu sídla nebo bydliště vlastníka
uvedenou v příslušné evidenci.
§ 543
(1) Nepřevezme-li vlastník cenný papír ani v dodatečné lhůtě, emitent
jej prodá s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat cenný papír ve
veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva týdny
před jejím konáním.
(2) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje cenného papíru vlastníku po
započtení pohledávek vzniklých emitentovi v souvislosti s jeho
prodejem.
§ 544
Na zaknihované cenné papíry vedené v samostatné evidenci se § 536 až
543 použijí přiměřeně.
HLAVA V
PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI
Díl 1
Právní jednání
Oddíl 1
Všeobecná ustanovení
§ 545
Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny,
jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a
zavedené praxe stran.
§ 546
Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně
nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba
chtěla projevit.
§ 547
Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Podmínka
§ 548
(1) Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li
zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k
ní.
(2) Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní
následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím
splnění, zda právní následky již nastalé pominou.
(3) Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se
za to, že podmínka je odkládací.
§ 549
(1) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně
osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na
prospěch.
(2) Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky
strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka
za splněnou.
§ 550
Doložení času
Je-li k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se
obdobně § 548 a 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního
jednání konečnou dobou, použijí se obdobně § 548 a 549 o rozvazovací
podmínce.
Zdánlivé právní jednání
§ 551
O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.
§ 552
O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
§ 553
(1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo
nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
(2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se
k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.
§ 554
K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Oddíl 2
Výklad právních jednání
§ 555
(1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
(2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,
posoudí se podle jeho pravé povahy.
§ 556
(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu
vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
jemuž je projev vůle určen.
(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi
stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu
jednání přikládají.
§ 557
Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k
tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
§ 558
(1) V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý
výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li
však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává,
prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.
(2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem
zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání
stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má
přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se
může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou
zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
Oddíl 3
Forma právních jednání
§ 559
Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li
ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
§ 560
Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí
věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové
právo mění nebo ruší.
§ 561
(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje
podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky
tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při
právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost
elektronicky podepsat.
(2) Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při
právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité
věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.
§ 562
(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném
elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími
zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
(2) Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém
systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a
jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu
a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že
záznam je spolehlivý.
§ 563
(1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale
je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či
speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí,
opatří listinu podpisem; není-li s to se podepsat, učiní namísto
podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní
znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.
(2) O svědcích platí § 39 obdobně.
(3) Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby,
která nemůže číst a psát, forma veřejné listiny. Taková forma se
vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být
na listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí
na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.
§ 564
Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního
jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li
tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v
jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.
Oddíl 4
Soukromá listina a veřejná listina
Soukromá listina
§ 565
Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její
pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která
listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo
nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má
se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
§ 566
(1) Není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby
dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí.
(2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž
dochází při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá
strana k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla
vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla
podepsána.
Veřejná listina
§ 567
Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho
pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to
neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by
veřejnou listinou nebyla.
§ 568
(1) Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to
vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji
zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce
veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla
provedena, dokud není prokázán opak.
(2) Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání
a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o
takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího
nahrazen způsobem, který stanoví zákon.
§ 569
Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu
o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky,
byl-li její obsah zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí
osobě předložena.
Oddíl 5
Právní jednání vůči nepřítomné osobě
§ 570
(1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí
projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně
došlo.
(2) Právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná,
dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo
opatrovníkovi. Sleduje-li se však právním jednáním poskytnout takové
osobě jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je
učiněno vůči této osobě.
§ 571
Dojde-li projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo
jednal, anebo jiných okolností nastavších během přepravy, posoudí se
právní případ podle ustanovení o omylu.
§ 572
Osoba jednající v písemné formě, může svůj projev vůle odvolat,
dojde-li odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem
vůle.
§ 573
Domněnka doby dojití
Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele
poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však
odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po
odeslání.
Oddíl 6
Neplatnost právních jednání
Všeobecná ustanovení
§ 574
Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na
neplatné.
§ 575
Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání,
které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností
zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
§ 576
Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou
lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část,
lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné
části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
§ 577
Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového,
územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal
spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom
vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec
přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.
§ 578
Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li
jeho význam nepochybný.
§ 579
(1) Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout
neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
(2) Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho
vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.
Hlavní důvody neplatnosti
§ 580
(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i
právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona
vyžaduje.
(2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco
nemožného.
§ 581
Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému
není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní
poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
§ 582
(1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo
stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.
Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí
nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost
ostatních.
(2) Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze
neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy,
vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté
tohoto zákona.
Omyl
§ 583
Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden
druhou stranou, je právní jednání neplatné.
§ 584
(1) Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily
za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má
vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.
(2) Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání
neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.
§ 585
Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné.
Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl,
anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za
původce omylu.
Následky neplatnosti
§ 586
(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité
osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje
se právní jednání za platné.
§ 587
(1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo
duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti
hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo
vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost
právního jednání.
(2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí
vždy újmu z toho vzniklou.
§ 588
Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se
zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně
narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Oddíl 7
Relativní neúčinnost
§ 589
(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné
pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že
právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má
věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li
již uspokojeno.
(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o
žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka
(odpůrčí žaloba).
§ 590
(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,
a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele,
musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve
prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní
jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám
být nemusel.
(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy
uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově
jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.
§ 591
Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel
dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí,
jedná-li se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům
slušnosti.
§ 592
Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i
opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě
vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy
způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo
předluženo.
§ 593
Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou,
právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu
prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se
neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k
dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka
vykonatelnou nestane.
§ 594
(1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s
dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl
prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
právnické osoby jako její právní nástupce.
(2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy,
jestliže
a) právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,
b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo
c) je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po
předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.
§ 595
(1) Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se
uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova
majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající
náhrada.
(2) Kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho
dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu
musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat
neúčinnosti právního jednání.
(3) Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto
plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se
věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za
úplatu.
§ 596
Nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat
nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl
dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli
povinnost k náhradě škody.
§ 597
(1) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může se jí
zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak
učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá.
(2) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může od
dlužníka požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky
oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.
§ 598
Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže
být od povinné osoby požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a
596.
§ 599
(1) Dovolá-li se věřitel neúčinnosti právního jednání týkajícího se
věci zapsané ve veřejném seznamu, může spolu s předložením odpůrčí
žaloby a důkazu o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového
seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání.
(2) Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po
provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu
zapsané.
Díl 2
Právní události
§ 600
Všeobecné ustanovení
Zákon stanoví, která práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo
zanikají z právních skutečností nezávislých na vůli osoby. Takový
následek může též určit ujednání stran.
Význam času
§ 601
(1) Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se
nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý
den, zanikne koncem toho dne. To neplatí, vylučuje-li to povaha
právního případu.
(2) Podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné
návaznosti, nastává oboje v týž okamžik. Není-li ujednáno nebo
stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne.
§ 602
Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do
určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu,
ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran,
popřípadě ze zvláštních okolností případu.
§ 603
Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.
§ 604
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty.
Počítání času
§ 605
(1) Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po
skutečnosti rozhodné pro její počátek.
(2) Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá
na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který
připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový
den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den
měsíce.
§ 606
(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho
patnáctý den.
(2) Je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část
měsíce, počítá se část měsíce naposled.
§ 607
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
§ 608
Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se
počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.
Díl 3
Promlčení a prekluze
Oddíl 1
Promlčení
Pododdíl 1
Všeobecná ustanovení
§ 609
Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není
povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty,
nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.
§ 610
(1) K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo
promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení,
nepřihlíží se k tomu.
(2) Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy
nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen
pokud by promlčení mohla namítnout i druhá strana. To platí i v
případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.
§ 611
Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených
zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
§ 612
V případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest,
soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na
odčinění újmy způsobené na těchto právech.
§ 613
Právo na výživné se nepromlčuje, práva na jednotlivá opětující se
plnění však promlčení podléhají.
§ 614
Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné
věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného
břemene.
§ 615
(1) Je-li splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se
zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání
zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy.
(2) Zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou
zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.
(3) Má-li věřitel zadržovací právo, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 616
Při poskytnutí jistoty převodem práva není promlčení pohledávky důvodem
pro zpětný převod práva osobě, která jistotu poskytla.
§ 617
(1) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva
vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu
v závislosti na sobě.
(2) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před
uplynutím promlčecí lhůty.
§ 618
Promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo
rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
Počátek promlčecí lhůty
§ 619
(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne
promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
(2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla
o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se
o nich dozvědět měla a mohla.
§ 620
(1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na
náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.
To platí obdobně i pro odčinění újmy.
(2) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na
náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o
škodě, vadě a totožnosti výrobce.
§ 621
Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání
bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení
došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
§ 622
Jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný,
počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně
svéprávným. Nenabude-li plné svéprávnosti, nepočne promlčecí lhůta
běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.
§ 623
Při dílčích plněních dluhu počne promlčecí lhůta běžet u každého
dílčího plnění ode dne jeho dospělosti. Dospěje-li pro nesplnění
některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí
lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.
§ 624
U práva na vydání peněžních prostředků uložených na účtu nebo
představujících vklad počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy smluvní
závazek zanikl.
§ 625
U práva vzniklého z celkového zničení nebo ztráty dopravované věci
počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy zásilka měla být příjemci
doručena. Byla-li však dopravovaná věc jen poškozena nebo byla-li
doručena opožděně, počne promlčecí lhůta běžet ode dne doručení
zásilky.
§ 626
U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od
pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé
právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy
pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému
poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
§ 627
Má-li být podle zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi sebou
zavedly, pohledávka vyrovnána na základě vyúčtování předkládaného
koncem určitého období, počne promlčecí lhůta běžet ode dne
následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo.
§ 628
U práva, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne
promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.
Pododdíl 2
Délka promlčecí lhůty
Obecná ustanovení
§ 629
(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.
(2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne,
kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
§ 630
(1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou
ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon,
nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
(2) Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany,
nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí
lhůty, jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě
nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.
Zvláštní ustanovení
§ 631
Bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let ode
dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.
§ 632
Bylo-li do veřejného seznamu zapsáno právo, které může být vykonáváno
nepřetržitě nebo opakovaně, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu
deseti let. Bylo-li však do veřejného seznamu zapsáno právo, které se
vykonává jen zřídka, vyžaduje se, aby osoba, které právo náleží, měla v
průběhu deseti let alespoň třikrát příležitost je vykonat a nikdy je
nevykonala; nevyskytne-li se v průběhu deseti let příležitost právo
vykonat třikrát, prodlužuje se promlčecí lhůta, dokud nebude využita
žádná ze tří příležitostí.
§ 633
(1) Brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se
věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.
(2) Právo na jednotlivé plnění z reálného břemene se promlčuje jako
pohledávka.
§ 634
Právo požadovat, aby soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí
obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty,
kdy měla být budoucí smlouva uzavřena. To platí i v případě, že bylo
ujednáno, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud.
§ 635
(1) Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné
plnění za deset let.
(2) Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí
nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se
pojištění vztahuje.
§ 636
(1) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za
deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
(2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její
náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v
důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku
jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od
poškozeného.
(3) Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se
odstavce 1 a 2 nepoužijí.
§ 637
Právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí
nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na
trh.
§ 638
(1) Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za
deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
(2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na
jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému
obohacení došlo.
§ 639
Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy
k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které
splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.
§ 640
Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let
ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
§ 641
Bylo-li v uznání dluhu nebo v rozhodnutí orgánu veřejné moci plnění
rozloženo na jednotlivá dílčí plnění, platí desetiletá promlčecí lhůta
i pro tato dílčí plnění a počíná běžet ode dne dospělosti každého
dílčího plnění. Dospěje-li nesplněním některého dílčího plnění celý
dluh, počne promlčecí lhůta běžet ode dne dospělosti nesplněného
dílčího plnění.
§ 642
Byl-li dluh uznán nebo bylo-li právo přiznáno rozhodnutím orgánu
veřejné moci, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta
opětující se plnění, které dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání
práva.
§ 643
(1) Přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve
uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví
potvrzeno.
(2) Byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí
lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy byl zápis právnické
osoby ve veřejném rejstříku obnoven.
§ 644
Splní-li věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho
právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.
Pododdíl 3
Běh promlčecí lhůty
§ 645
Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně
práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka
získá. Již započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne
jeden rok po odpadnutí překážky.
§ 646
Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství
trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné
domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a
opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.
§ 647
V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o
právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta
běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání
pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání
neběží.
§ 648
Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a
pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí
i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí
nebo navrženo nařízení exekuce.
§ 649
Uplatní-li věřitel u orgánu veřejné moci vzájemné právo a vztahují-li
se obě práva k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do
účelu v závislosti na sobě, přestává běžet promlčecí lhůta dnem, kdy
bylo zahájeno řízení ohledně toho práva, proti němuž vzájemné právo
směřuje. V ostatních případech přestává promlčecí lhůta běžet dnem, kdy
bylo vzájemné právo uplatněno.
§ 650
Promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo
uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa
dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.
§ 651
Promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v
posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.
§ 652
Pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek
uvedených v § 646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest
měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.
Pododdíl 4
Obnovení nároku a běh nové promlčecí lhůty
§ 653
(1) Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se
obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu
došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se
právo za deset let od posledního dne určené doby.
(2) Bylo-li právo, ačkoli bylo již promlčeno, přiznáno rozhodnutím
orgánu veřejné moci, použije se odstavec 1 obdobně.
Oddíl 2
Prekluze
§ 654
(1) Nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v
případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne,
i když to dlužník nenamítne.
(2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro
prekluzivní lhůtu.
ČÁST DRUHÁ
RODINNÉ PRÁVO
HLAVA I
MANŽELSTVÍ
Díl 1
Všeobecné ustanovení
§ 655
Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví
tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná
výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.
Díl 2
Vznik manželství
§ 656
(1) Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže
a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen „snoubenci“), že
spolu vstupují do manželství.
(2) Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou
svědků.
§ 657
(1) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
před orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti
matrikáře, jedná se o občanský sňatek.
(2) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle
jiného právního předpisu (dále jen „oprávněná církev“), jedná se o
církevní sňatek.
§ 658
(1) Jedná-li se o občanský sňatek, jiný právní předpis stanoví, kdo je
orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad.
(2) Jedná-li se o církevní sňatek, je orgánem oprávněné církve osoba
pověřená oprávněnou církví.
§ 659
Manželství se uzavírá tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci,
anebo osoba, která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům
jako oddávající otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství;
kladnou odpovědí obou snoubenců vznikne manželství. Manželství vznikne
i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli.
§ 660
Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že
a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,
b) si oba svá příjmení ponechají, nebo
c) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, a ten,
jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému
příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení.
§ 661
(1) Ponechají-li si snoubenci svá dosavadní příjmení, prohlásí při
sňatečném obřadu také, které z jejich příjmení bude příjmením jejich
společných dětí.
(2) Ponechali-li si manželé svá dosavadní příjmení, mohou i později
učinit prohlášení orgánu veřejné moci, že se dohodli na společném
příjmení jednoho z nich.
§ 662
(1) Má-li v případě volby podle § 660 písm. c) snoubenec, jehož
příjmení nemá být příjmením společným, připojované příjmení, může jako
připojované příjmení zvolit pouze první příjmení.
(2) Volba podle § 660 písm. c) není možná, má-li již snoubenec, jehož
příjmení bude příjmením společným, připojované příjmení.
§ 663
(1) Jedná-li se o občanský sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
místě, které k tomu určí orgán veřejné moci provádějící sňatečný obřad;
přihlíží při tom k vůli snoubenců.
(2) Jedná-li se o církevní sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
místě určeném vnitřními předpisy oprávněné církve.
§ 664
(1) O provedení sňatečného obřadu snoubenci požádají orgán veřejné
moci, v jehož správním obvodu má být manželství uzavřeno, a předloží
doklady osvědčující jejich totožnost a způsobilost k uzavření
manželství; jiný právní předpis stanoví, jaké doklady je třeba
předložit.
(2) Orgán veřejné moci může předložení stanovených dokladů prominout,
je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
§ 665
Snoubenci při sňatečném obřadu uvedou, dříve než učiní sňatečný projev
vůle, že jim nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít
manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili
uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné
zajištění po uzavření manželství.
§ 666
(1) Má-li být uzavřen církevní sňatek, musí snoubenci nejprve předložit
oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu
má být manželství uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom,
že snoubenci splnili všechny požadavky stanovené zákonem pro uzavření
manželství. Od vydání tohoto osvědčení do sňatečného obřadu nesmí
uplynout více než šest měsíců.
(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, je oddávající povinen do tří
pracovních dnů od uzavření manželství doručit matričnímu úřadu, v jehož
správním obvodu bylo manželství uzavřeno, protokol o uzavření
manželství s uvedením skutečností podle jiného právního předpisu.
§ 667
(1) Je-li život snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést
každý orgán podle § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním
předpisem, a to na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní
sňatek. Mimo území České republiky může sňatečný obřad provést také
velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky
nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a
je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž
velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 není třeba předložit doklady
jinak potřebné; přítomnosti matrikáře není zapotřebí.
§ 668
Státní občan České republiky může mimo území republiky uzavřít
manželství také před diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem České
republiky.
§ 669
(1) Jsou-li pro to důležité důvody, může krajský úřad, v jehož správním
obvodu má být manželství uzavřeno, na žádost snoubenců povolit, aby
projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil
jeho zmocněnec.
(2) Plná moc musí obsahovat údaje osvědčující totožnost a další
rozhodné skutečnosti týkající se obou snoubenců a zmocněnce a
prohlášení o příjmení. Musí v ní být rovněž uvedeno, že snoubencům
nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít manželství, že
navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích
majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření
manželství. Plná moc vyžaduje písemnou formu a podpis na ní musí být
úředně ověřen.
(3) Odvolání plné moci je účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý
snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.
§ 670
(1) Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
právní následky.
(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský
sňatek.
§ 671
Způsobilost uzavřít manželství
Manželství může uzavřít každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka
podle § 672 až 676.
Zákonné překážky manželství
§ 672
(1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný.
(2) Soud může ve výjimečných případech povolit uzavření manželství
nezletilému, který není plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku,
jsou-li pro to důležité důvody.
§ 673
Manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti
omezena.
§ 674
Manželství nemůže uzavřít osoba, která již dříve uzavřela manželství,
ani osoba, která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo
jiného obdobného svazku uzavřeného v zahraničí, a toto manželství,
registrované partnerství nebo jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí
trvá.
§ 675
Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky, ani mezi
sourozenci; totéž platí o osobách, jejichž příbuzenství vzniklo
osvojením.
§ 676
Manželství nemůže být uzavřeno mezi poručníkem a poručencem, mezi
dítětem a osobou, do jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a
svěřeným dítětem.
Díl 3
Zdánlivé manželství a neplatnost manželství
Oddíl 1
Zdánlivé manželství
§ 677
(1) Manželství nevznikne, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly
uzavřít manželství, nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo
ve sňatečném obřadu nebo v souvislosti s ním splněny takové
náležitosti, na jejichž splnění je k tomu, aby manželství vzniklo,
nutno bezvýhradně trvat.
(2) V případě církevního sňatku náleží k těmto náležitostem i
skutečnost uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li
se sňatečný obřad v případě přímého ohrožení života snoubence, jsou
těmito skutečnostmi i osvědčení matričního úřadu, že snoubenci splnili
všechny požadavky zákona pro uzavření manželství, jakož i že mezi
vydáním tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest
měsíců.
§ 678
Soud může určit, že manželství není, i bez návrhu.
§ 679
(1) Neprodleně poté, kdy soud určí, že manželství není, rozhodne soud o
otcovství ke společnému dítěti i o povinnostech a právech rodičů k
němu.
(2) Majetkové povinnosti a práva muže a ženy se posoudí jednotlivě
podle své povahy. Nelze-li jinak, použijí se ustanovení o bezdůvodném
obohacení. V těchto záležitostech je třeba brát ohled na muže nebo ženu
jednající v dobré víře, jakož i na práva a právní zájmy společných dětí
a třetích osob.
Oddíl 2
Neplatnost manželství
§ 680
Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka,
soud prohlásí manželství za neplatné na návrh každého, kdo na tom má
právní zájem, ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti.
§ 681
Manželství se považuje za platné, dokud není prohlášeno za neplatné.
Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.
§ 682
Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud zaniklo, nebo pokud již
došlo k nápravě.
§ 683
Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud bylo uzavřeno nezletilým,
který není plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této
oblasti omezena, a bylo počato dítě, které se narodilo živé.
§ 684
(1) Soud prohlásí manželství za neplatné na návrh manžela, jehož projev
vůle o vstupu do manželství byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v
užití násilí nebo vyhrožováním násilím nebo jehož projev vůle o vstupu
do manželství byl učiněn jen v důsledku omylu o totožnosti snoubence
nebo o povaze sňatečného právního jednání. Návrh lze podat nejpozději
do jednoho roku ode dne, kdy tak manžel mohl vzhledem k okolnostem
nejdříve učinit, popřípadě kdy se dozvěděl o pravém stavu věcí.
(2) V případě stanoveném v odstavci 1 prohlásí soud manželství za
neplatné, třebaže zaniklo smrtí manžela dříve, než skončilo řízení o
neplatnost manželství zahájené na návrh druhého manžela, nebo pokud
potomci manžela, který podal návrh na prohlášení manželství za
neplatné, navrhnou do jednoho roku po jeho smrti, aby soud prohlásil
manželství za neplatné.
§ 685
Soud prohlásí manželství za neplatné i bez návrhu, a to i v případě, že
již zaniklo, pokud bylo uzavřeno
a) osobou, která již dříve uzavřela manželství, nebo která již dříve
vstoupila do registrovaného partnerství nebo jiného obdobného svazku
uzavřeného v zahraničí, pokud takové manželství, partnerství nebo jiný
obdobný svazek trvá,
b) mezi předkem a potomkem, mezi sourozenci nebo mezi osobami, jejichž
příbuzenství vzniklo osvojením.
§ 686
(1) O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství bylo
prohlášeno za neplatné, ke společnému dítěti a o jejich majetkových
povinnostech a právech v době po prohlášení manželství za neplatné
platí ustanovení o povinnostech a právech rozvedených manželů ke
společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době
po rozvodu obdobně.
(2) Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné podle § 684, je při
rozhodování o majetkových povinnostech a právech třeba brát ohled na
toho, kdo jednal v dobré víře.
Díl 4
Povinnosti a práva manželů
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 687
(1) Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.
(2) Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být
si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat
rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně
pečovat o děti.
§ 688
Manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých
příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných
pracovních, studijních a podobných činnostech.
§ 689
Manžel je povinen při volbě svých pracovních, studijních a podobných
činností brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého
dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v
rodinné domácnosti, a popřípadě dalších členů rodiny.
§ 690
Uspokojování potřeb rodiny
Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné
domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a
možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně
srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako
osobní péče o rodinu a její členy.
§ 691
(1) Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své
domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat
se.
(2) Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají
oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné
svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a
druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního
zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i
na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti,
popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a
dobrých mravů.
§ 692
Rozhodování o záležitostech rodiny
(1) O záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti,
popřípadě domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny,
především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života
rodiny, se mají manželé dohodnout.
(2) Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud
na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého
manžela, odmítá-li svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života
bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen
vůli projevit. Soud však vede manžele především k dohodě.
Obstarávání záležitostí rodiny
§ 693
Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává
jeden z nich.
§ 694
(1) V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela
zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně; to neplatí,
sdělil-li manžel, který právně nejednal, předem třetí osobě, že s
právním jednáním nesouhlasí. Také soud může na návrh manžela pro něho
vyloučit následky budoucího právního jednání druhého manžela vůči
třetím osobám. Taková opatření se netýkají právních jednání, jimiž
manžel obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů,
zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.
(2) V ostatních záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela
zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně, dal-li druhý
manžel k právnímu jednání manžela souhlas; ustanovení § 692 odst. 2 se
použije obdobně. Nedovolá-li se však manžel, který s právním jednáním
druhého manžela nesouhlasí, pomoci soudu předem, může se dovolat
neplatnosti takového právního jednání.
(3) Nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní
jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho
souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.
§ 695
Ustanovení § 693 a 694 se nepoužijí pro záležitosti upravené
ustanoveními o majetkovém právu manželském.
§ 696
Vzájemné zastupování manželů
(1) Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných
záležitostech.
(2) Manžel právo uvedené v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel,
který má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo
má v úmyslu právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li
soud na návrh manžela zástupčí právo druhého manžela.
(3) Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé
spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2.
§ 697
Výživné mezi manžely
(1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma
zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací
povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.
(2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení
o výživném.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
§ 698
(1) Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí,
které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů;
přitom není rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo
jen jednomu z nich.
(2) K nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné
domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí,
jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty.
(3) Manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý
manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti,
naložil bez jeho souhlasu.
§ 699
(1) Opustí-li manžel rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a
odmítá se vrátit, může žádat, aby mu manžel vydal to, co patří k
obvyklému vybavení rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží
manželům společně, si manželé rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha
věci vylučuje; v takovém případě se použijí obecná ustanovení tohoto
zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
(2) Potřebuje-li manžel to, co patří k obvyklému vybavení rodinné
domácnosti, zejména také pro společné nezletilé dítě manželů, které
nenabylo plné svéprávnosti a vůči kterému mají oba vyživovací
povinnost, nebo pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti,
bylo svěřeno do společné péče manželů žijící v rodinné domácnosti a v
rodinné domácnosti zůstalo, odstavec 1 se nepoužije.
Rodinný závod
§ 700
(1) Za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé
nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně
nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve
vlastnictví některé z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují
pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí jako na členy rodiny
zúčastněné na provozu rodinného závodu.
(2) Ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na
provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva
a povinnosti upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského
právního jednání o založení obchodní společnosti nebo družstva,
smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona
o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy
rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se
před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona
o manželském majetkovém právu.
§ 701
Členové rodiny zúčastnění na provozu rodinného závodu se podílejí na
zisku z něho i na věcech z tohoto zisku nabytých, jakož i na
přírůstcích závodu v míře odpovídající množství a druhu své práce.
Vzdát tohoto práva se může jen osoba plně svéprávná osobním
prohlášením; prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 702
Rozhodnutí o použití zisku z rodinného závodu nebo jeho přírůstků,
jakož i rozhodnutí týkající se záležitosti mimo obvyklé hospodaření
včetně změn základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení se
přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného
závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji
při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.
§ 703
Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a
nelze je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny
uvedených v § 700 odst. 1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny,
kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.
§ 704
(1) Má-li být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem, má
na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo.
(2) Má-li být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný na
jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To
platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném
závodu nebo že má být zcizena věc, která má podle své povahy a
dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.
§ 705
(1) Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne.
(2) Členu rodiny zanikne účastenství na provozu rodinného závodu i v
případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě,
anebo že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v
rodinném závodu.
§ 706
Zaniklo-li účastenství na provozu rodinného závodu, lze platbu členu
rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud
to bude ujednáno nebo pokud to schválí soud. Není-li pro rozložení
platby do splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí,
popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.
§ 707
Rodinná společenství vzniklá k provozu rodinného závodu bez výslovného
ujednání členů rodiny se řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou,
pokud to neodporuje § 700 až 706.
Oddíl 2
Manželské majetkové právo
§ 708
(1) To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z
právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen
„společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání
manželství na základě zákona.
(2) Společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu,
anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
Zákonný režim
§ 709
(1) Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo
čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho,
co
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce
při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný
úmysl,
c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých
přirozených právech,
d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho
výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu
svého výhradního majetku.
(2) Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně
jednomu z manželů.
(3) Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní
společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství
společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí,
pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce
1 jeho výlučné vlastnictví.
§ 710
Součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství,
ledaže
a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v
rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom
jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
§ 711
(1) O nabytí a pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí
obecná ustanovení tohoto zákona.
(2) Částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a
jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v
okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost
s nimi nakládat.
(3) Pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které se
mají stát součástí společného jmění, se součástí společného jmění
stávají dnem splatnosti.
§ 712
Není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné
jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě
ustanovení o spoluvlastnictví.
Správa v zákonném režimu
§ 713
(1) Součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky,
udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba
manželé nebo jeden z nich podle dohody.
(2) Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi
náleží oběma manželům společně a nerozdílně.
(3) Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho
součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
§ 714
(1) V záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí,
které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo
jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas
bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné
domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel
navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.
(2) Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy
souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti
takového jednání.
§ 715
(1) Má-li být součást společného jmění použita k podnikání jednoho z
manželů a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém
použití souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se
dovolat neplatnosti takového jednání.
(2) Má-li být součást společného jmění použita k nabytí podílu v
obchodní společnosti nebo družstvu, nebo je-li důsledkem nabytí podílu
ručení za dluhy společnosti nebo družstva v rozsahu přesahujícím míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů, platí odstavec 1 obdobně.
Smluvený režim
§ 716
(1) Snoubenci a manželé si mohou ujednat manželský majetkový režim
odlišný od zákonného režimu. Ujednají-li si smluvený režim manželé,
upraví zpravidla své povinnosti a práva týkající se již existujícího
společného jmění. Ujedná-li se pro smluvený režim zpětný účinek,
nepřihlíží se k tomu.
(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu vyžaduje formu veřejné
listiny.
§ 717
(1) Smluvený režim může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu
vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v
režimu rozšíření nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném
režimu. Ustanovení o režimu oddělených jmění se použijí obdobně v
režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
(2) Smluvený režim lze změnit dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu;
taková změna vyžaduje dohodu manželů nebo rozhodnutí soudu o součástech
společného jmění v dosavadním režimu.
§ 718
(1) Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli věci,
ledaže to zákon zakazuje; může se týkat zejména rozsahu, obsahu, doby
vzniku zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí
i jejich souborů. Smlouvou lze změnit zařazení již existujících i
upravit zařazení budoucích součástí jmění rozdílně od zákonného režimu.
(2) Smlouvou lze rovněž uspořádat majetkové poměry pro případ zániku
manželství; jedná-li se o uspořádání pro případ zániku manželství
smrtí, považuje se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její
náležitosti.
(3) Smlouvou nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení
rodinné domácnosti, ledaže jeden z manželů opustil trvale domácnost a
odmítá se vrátit.
§ 719
(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu nesmí svými důsledky
vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu.
(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo
účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila;
tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní
účinky.
§ 720
(1) Smlouva snoubenců o manželském majetkovém režimu nabývá účinnosti
uzavřením manželství. Týká-li se smlouva již existující věci zapsané do
veřejného seznamu, lze provést do tohoto seznamu zápis změny až po
uzavření manželství.
(2) Týká-li se smlouva manželů o manželském majetkovém režimu již
existující věci zapsané do veřejného seznamu, nabývá smlouva v této
části účinky vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu, ledaže tento
zákon stanoví jinak.
§ 721
(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu se zapíše do veřejného
seznamu, je-li to v ní ujednáno; jinak na žádost obou manželů. Do
seznamu se zapíše vše, co mění zákonný majetkový režim manželů.
(2) Zápis provede bez zbytečného odkladu ten, kdo smlouvu sepsal, a
není-li to možné, ten, kdo seznam vede.
Správa ve smluveném režimu
§ 722
(1) Snoubenci i manželé mohou uzavřít smlouvu o správě toho, co je
součástí společného jmění, která se odchyluje od ustanovení § 713 a
714; ustanovení § 719 a 720 platí i pro tuto smlouvu.
(2) Smlouva podle odstavce 1 obsahuje ujednání o tom, který manžel bude
spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem.
§ 723
(1) Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech
týkajících se společného jmění samostatně, a to i v soudním nebo jiném
řízení, ledaže je dále stanoveno jinak.
(2) Manžel, který spravuje všechno společné jmění, může právně jednat
jen se souhlasem druhého manžela
a) při nakládání se společným jměním jako celkem,
b) při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů, je-li
toto obydlí součástí společného jmění, nebo které je obydlím jednoho z
nich, anebo obydlím nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti a o něž manželé pečují, jakož i při ujednání trvalého
zatížení nemovité věci, která je součástí společného jmění.
(3) Ustanovení § 714 odst. 2 platí obdobně.
Režim založený rozhodnutím soudu
§ 724
(1) Je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění
zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.
(2) Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje
zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží
výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného,
jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená
rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal
podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.
§ 725
Režim založený rozhodnutím soudu lze změnit smlouvou manželů nebo
rozhodnutím soudu.
§ 726
(1) Soud může společné jmění poté, co je zrušil, obnovit; soud tak
rozhodne zejména, když pominou důvody zrušení společného jmění. To
platí i v případě, že manžel navrhne, aby společné jmění, jehož rozsah
byl zúžen, bylo rozšířeno do zákonného rozsahu.
(2) Zaniklo-li společné jmění na základě zákona, soud jej na návrh
manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů.
§ 727
(1) Rozhodnutím soudu nelze vyloučit ani změnit ustanovení upravující
obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
(2) Rozhodnutí soudu o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění
nesmí svými důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a
nesmí se obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s
rozhodnutím souhlasila.
§ 728
Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu
Jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve
zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné
domácnosti, a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho,
co je součástí společného jmění, může soud na návrh druhého manžela
rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.
Režim oddělených jmění
§ 729
V režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez
souhlasu druhého manžela.
§ 730
Podnikají-li v režimu oddělených jmění manželé společně nebo jeden z
manželů podniká s pomocí druhého manžela, rozdělí si příjmy z
podnikání, jak si v písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí
rovným dílem.
Ochrana třetích osob
§ 731
Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může
se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném
jmění.
§ 732
Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který
nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o
dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by
představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a
vypořádáno podle § 742. To platí i v případě povinnosti manžela plnit
výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů
nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před
uzavřením manželství.
§ 733
Zavázal-li se jeden z manželů v době, od které do změny nebo vyloučení
zákonného majetkového režimu, ať smlouvou manželů nebo rozhodnutím
soudu, uplynulo méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele
uspokojena ze všeho, co by bylo součástí společného jmění, kdyby ke
smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo.
§ 734
Je-li smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, kterými byl zákonný
majetkový režim změněn nebo vyloučen, dotčeno právo třetí osoby,
zejména věřitele, může tato osoba své právo uplatnit u příležitosti
vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, stejně, jako
by ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo; přitom se
použije § 742.
§ 735
Zvláštní ustanovení
Neuzavřou-li spolu manželé, kteří mají v úmyslu dosáhnout rozvodu
manželství způsobem uvedeným v § 757, dohodu o uspořádání majetkových
povinností a práv pro případ rozvodu, v níž pod podmínkou, že
manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají, jak budou v době odděleného
hospodaření nabývat práva a zavazovat se, platí pro dobu odděleného
hospodaření manželů ustanovení o společném jmění přiměřeně, ledaže
tento zákon stanoví jinak.
Vypořádání společného jmění
§ 736
Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho
stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a
práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné
jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění
přiměřeně.
§ 737
(1) Vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její
právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil,
že je vypořádání vůči ní neúčinné.
(2) Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.
§ 738
(1) Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo
zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla
uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného
seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci
zápisem do veřejného seznamu.
(2) Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části
společných majetkových povinností a práv.
§ 739
(1) Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za
trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které
vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva.
(2) Nevyžaduje-li dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li o to
jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali.
§ 740
Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby
rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly
účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
§ 741
Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k
vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou,
ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se
manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že
a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro
potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník
užívá,
b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém
spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma;
jejich podíly jsou stejné.
§ 742
(1) Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo
neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato
pravidla:
a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo
na jeho výhradní majetek,
c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého
výhradního majetku vynaložil na společný majetek,
d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména
jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a
udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
(2) Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní
majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku
manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání
společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode
dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno
nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž
byl náklad vynaložen.
Některá ustanovení o bydlení manželů
§ 743
(1) Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.
(2) Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má
mu druhý manžel vyhovět, ledaže důvody pro setrvání převažují nad
důvody pro tuto změnu.
(3) Manželé se mohou dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně. Dohoda
manželů o odděleném bydlení má stejné právní účinky jako opuštění
rodinné domácnosti s úmyslem žít trvale jinde.
§ 744
Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní
právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než
závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení.
Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání
manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.
§ 745
(1) Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke
dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k
domu nebo bytu oběma manželům společné nájemní právo; při pozdějším
uzavření nájemní smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo
účinností smlouvy. To platí obdobně i v případě jiného obdobného
závazkového práva.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, ujednají-li si manželé něco
jiného.
§ 746
(1) Mají-li manželé k domu nebo bytu společné nájemní právo, jsou
zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
(2) Manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého
manžela.
§ 747
(1) Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve
kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu
nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se
zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit.
Manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt
zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož
výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí
manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením
dosavadním.
(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
§ 748
(1) Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém
se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, platí § 747 odst. 1
věta první obdobně. Manžel nesmí bez souhlasu druhého manžela nájem
ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením
manželů nebo rodiny.
(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
§ 749
Souhlas manžela podle § 747 a 748 vyžaduje písemnou formu.
§ 750
(1) Dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení
§ 747 a 748, nesmí dohoda zhoršit postavení jejich společného
nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi
v rodinné domácnosti a vůči kterému mají vyživovací povinnost,
popřípadě nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a bylo
svěřeno do společné péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále
nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily.
(2) Dohoda i souhlas třetích osob podle odstavce 1 vyžadují písemnou
formu.
Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
§ 751
(1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž
se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z
důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo
v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela
omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v
domě nebo bytě bydlet.
(2) Stejně jako v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná o
manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení
manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti.
§ 752
Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet,
určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
§ 753
Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná
osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné
domácnosti.
Díl 5
Zánik manželství
Oddíl 1
Obecné ustanovení
§ 754
Manželství zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.
Oddíl 2
Rozvod manželství
§ 755
(1) Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce,
trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.
(2) Přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství
rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu
a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné
svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na
trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného
soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo
b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských
povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena
zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch
zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu
tří let.
(3) Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud
manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po
rozvodu manželů.
§ 756
Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu
manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno
jinak.
§ 757
(1) Připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá
druhý z manželů, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny
rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů,
pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je
pravdivé a pokud
a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok
a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po
rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého
bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.
(2) Dohody uvedené v odstavci 1 písm. c) vyžadují písemnou formu a
podpisy musí být úředně ověřeny.
§ 758
Manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez
ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že
alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.
Oddíl 3
Následky zániku manželství
§ 759
Příjmení rozvedeného manžela
Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po
rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své
dřívější příjmení. To platí i tehdy, hodlá-li manžel, který přijal
příjmení druhého manžela s tím, že bude ke společnému příjmení
připojovat své dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení,
užívat napříště jen své dřívější příjmení.
Výživné rozvedeného manžela
§ 760
(1) Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho
neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má
vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost,
lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo
zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o
společné dítě rozvedených manželů.
(2) Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak
dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i
zda
a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v
tom nebránila závažná překážka,
b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s
vlastním majetkem,
c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou
domácnost,
d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu
blízké činu povahy trestného činu, nebo
e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
(3) Pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná
ustanovení o výživném.
§ 761
(1) Rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se řídí
dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné
nahradí odbytným, zanikne právo rozvedeného manžela na výživné
poskytnutím odbytného.
(2) Nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný
bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela
rozhodl soud.
§ 762
(1) Nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může
manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem
nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout,
aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém
rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou
životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto
případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle
však po dobu tří let od rozvodu.
(2) Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které
naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1,
ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
§ 763
Právo rozvedeného manžela na výživné zanikne, uzavře-li oprávněný
rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného
partnerství.
Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství
§ 764
(1) Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové
povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle
toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i
podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého
majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v §
742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel
dohodne s dědici o vypořádání jinak.
(2) Byl-li manžel prohlášen za mrtvého, posoudí se jeho majetkové
povinnosti a práva ke dni, který je v rozhodnutí o prohlášení za
mrtvého uveden jako den jeho smrti.
§ 765
(1) Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a
práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů.
(2) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel
podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.
Bydlení po zániku manželství
§ 766
(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a manželé měli společné nájemní
právo k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost,
zůstane nájemcem bytu pozůstalý manžel. Svědčilo-li manželům k domu
nebo bytu společně jiné závazkové právo, zůstane oprávněným pozůstalý
manžel.
(2) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a nájemní právo k domu nebo
bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost manželů, měl jen jeden z
nich, použijí se ustanovení o nájmu bytu.
§ 767
(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu, v
němž se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující
v domě nebo bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco
druhý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu
právo bydlení, pokud výhradní právo zemřelého manžela přešlo na jinou
osobu než na pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li na pozůstalém
manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil.
(2) Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že
pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž
manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné
svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě
nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh
pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému
břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než
takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu
srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne,
nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.
(3) Měl-li pozůstalý manžel právo bydlet z jiného důvodu, použijí se
odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 768
(1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v
němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné
právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší
soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo
toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům
nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za
ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených
manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné
svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku
pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
(2) Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam
bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v
řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má
právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však
svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o
které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené,
které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho
prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
§ 769
Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v
němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné
právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším
bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet,
popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela,
rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo
vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo
jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat;
ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
§ 770
Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo
bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat
vystěhování toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené,
ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého
bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.
HLAVA II
PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
Příbuzenství
§ 771
Příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý
osvojením.
§ 772
(1) Osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.
(2) Osoby jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka,
ale přitom nepocházejí jedna od druhé.
§ 773
Stupeň příbuzenství mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození,
jimiž v linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od
svého nejbližšího společného předka.
§ 774
Švagrovství
Vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním manželem a
příbuznými druhého manžela; v jaké linii a v jakém stupni je někdo
příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je
sešvagřen s druhým manželem. Zanikne-li manželství smrtí jednoho z
manželů, švagrovství tím nezaniká.
Díl 2
Poměry mezi rodiči a dítětem
Oddíl 1
Určování rodičovství
§ 775
Mateřství
Matkou dítěte je žena, která je porodila.
Otcovství
§ 776
(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí
třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za
neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má
se za to, že otcem je manžel matky.
(2) Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je
manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne
poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
§ 777
(1) Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství
a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel
matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je
otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k
oběma prohlášením.
(2) Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela,
muže, který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení
před soudem, zahájeném na návrh některého z nich; návrh lze podat
nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte.
(3) K určení otcovství k dítěti podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít
dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství.
(4) Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce 1 až 3
obdobně.
§ 778
Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané,
má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění
souhlas.
§ 779
(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za
to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením
matky a tohoto muže. Takto lze určit otcovství i k dítěti ještě
nenarozenému, je-li již počato.
(2) Prohlášení se činí osobně před soudem nebo před matričním úřadem.
Nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem.
§ 780
Činí-li prohlášení ten, kdo není plně svéprávný, může je učinit pouze
před soudem. Soud podle okolností případu posoudí, zda ten, kdo není
plně svéprávný, je schopen jednat sám, nebo zda za něho bude jednat
jeho opatrovník.
§ 781
Nemůže-li matka pro duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení
nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou
překážkou, není možné určit otcovství souhlasným prohlášením.
§ 782
Na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle se použijí obecná
ustanovení o právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se
však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.
§ 783
(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle
§ 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby
otcovství určil soud.
(2) Má se za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v
době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více
než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.
(3) Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi,
kterého k tomu jmenuje soud.
§ 784
(1) Zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat další k
návrhu oprávněný.
(2) Zemře-li během řízení dítě, může do šesti měsíců od jeho smrti
podat návrh též potomek tohoto dítěte, má-li právní zájem na tomto
určení.
(3) Zemře-li během řízení domnělý otec, pokračuje řízení proti
opatrovníkovi, kterého k tomu jmenuje soud.
(4) Zemře-li během řízení muž, který tvrdil, že je otcem, a
nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.
Popírání otcovství
§ 785
(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o
skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte,
které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu,
nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči
dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči
druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
(2) Byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty
omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže, může je popřít jeho
opatrovník, kterého pro tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti
měsíců od jmenování soudem.
§ 786
(1) Narodí-li se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a
třístým dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství
popřít s výjimkou uvedenou v ustanovení § 777, jen je-li vyloučeno, aby
manžel matky byl otcem dítěte.
(2) Narodí-li se dítě před stošedesátým dnem od uzavření manželství,
postačí k tomu, aby se nemělo za to, že otcem dítěte je manžel matky,
popře-li své otcovství. To neplatí, souložil-li manžel matky s matkou
dítěte v době, od níž do narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát
a více než tři sta dní, nebo věděl-li při uzavření manželství, že je
těhotná.
§ 787
Otcovství nelze popřít k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým
dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného se souhlasem
manžela matky, nebo se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná,
bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito. To neplatí,
otěhotněla-li matka dítěte jinak.
§ 788
Popřel-li pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané,
počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství dřívějšího manžela dnem
následujícím poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí.
§ 789
Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte
je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.
§ 790
(1) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,
může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být
otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto
otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte,
neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
(2) Ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně.
§ 791
Matka dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo
určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v §
790 odst. 1 větě druhé.
§ 792
Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může
soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem
dítěte a veřejný pořádek.
§ 793
Vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení
zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení
o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením
rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud
zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
Oddíl 2
Osvojení
Pododdíl 1
Osvojení, osvojitel a osvojované dítě
§ 794
Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.
§ 795
Předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem,
jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy
takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.
§ 796
(1) O osvojení nezletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce
dítě osvojit. K návrhu na osvojení dítěte z ciziny nebo do ciziny
připojí navrhovatel rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o
souhlasu s osvojením.
(2) O osvojení zletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce
zletilého osvojit, k němuž se připojil zletilý, který má být osvojen.
§ 797
Na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě
osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
§ 798
Z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí nikdo
získat nepatřičný zisk.
§ 799
(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba,
zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i
důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované
dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči
o osvojené dítě ve značné míře.
§ 800
(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně
může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se
z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
(2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako
společní osvojitelé.
§ 801
Osvojuje-li osoba, která je rodičem, soud zhodnotí, není-li osvojení v
zásadním rozporu se zájmy dětí osvojitele; majetkové zájmy nejsou pro
posouzení rozhodující.
§ 802
Osvojit lze nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
§ 803
Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový
rozdíl, zpravidla ne menší než šestnáct let; jen souhlasí-li s
osvojením opatrovník zastupující dítě v řízení a je-li osvojení v
souladu se zájmy dítěte, může být věkový rozdíl mezi osvojitelem a
osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let.
§ 804
Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a
mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.
Pododdíl 2
Souhlas s osvojením
§ 805
O osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte
nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče, popřípadě
manžela osvojitele. To platí i v případě, že byl souhlas vzat zpět.
Souhlas dítěte s osvojením
§ 806
(1) Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy jeho
osobního souhlasu, ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by byl
postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu
se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu.
(2) Dříve než se osvojované dítě vyjádří, soud je řádně poučí o účelu,
obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením.
§ 807
(1) Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem souhlas
s osvojením jeho opatrovník; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán
sociálně-právní ochrany dětí. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí
všechny rozhodné skutečnosti, které ho povedou k závěru, že osvojení
bude v souladu se zájmy dítěte.
(2) Je-li to možné, soud vyslechne i osvojované dítě a vezme na jeho
vyjádření zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje.
§ 808
Osvojované dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí
o osvojení.
Souhlas rodičů
§ 809
K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte.
§ 810
(1) Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu. Prohlášení musí
splňovat obecné náležitosti právního jednání, je-li však souhlas vázán
na splnění podmínky nebo je-li časově omezený, nepřihlíží se k němu.
(2) Dříve než se rodič vyjádří, soud ho řádně poučí o podstatě a
důsledcích prohlášení souhlasu a o podstatě osvojení.
§ 811
(1) Souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte je třeba i tehdy, nenabyl-li
plné svéprávnosti. Rodič, který ještě nedosáhl věku šestnácti let,
nemůže dát souhlas k osvojení.
(2) Dává-li souhlas rodič, který nenabyl plné svéprávnosti, nelze, aby
za něho jednal jeho opatrovník; jeho způsobilost dát souhlas posoudí
soud podle obecných ustanovení.
§ 812
Rodič, jehož svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, může ve věcech
osvojení, včetně udělení souhlasu k osvojení, právně jednat pouze v
rozsahu, ve kterém jeho svéprávnost omezena nebyla.
§ 813
(1) Matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve šest
týdnů po narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k
osvojení i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte.
(2) Byl-li souhlas otce nebo matky dán dříve, nepřihlíží se k němu.
§ 814
Není rozhodné, zda byl souhlas k osvojení dán s určením pro určitou
osobu osvojitele, nebo bez takového určení.
§ 815
Byl-li souhlas k osvojení dán s určením pro určitou osobu jako
osvojitele a bude-li návrh na osvojení vzat zpět, nebo zamítnut,
pozbude souhlas účinnosti.
§ 816
Souhlas k osvojení pozbude účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení do
šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán.
§ 817
(1) Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl
dán.
(2) Souhlas k osvojení lze odvolat i po uplynutí tří měsíců ode dne,
kdy byl dán,
a) nebylo-li osvojované dítě ještě předáno do péče osvojitele před
osvojením,
b) má-li být osvojované dítě podle rozhodnutí soudu vydaného na návrh
rodičů vydáno tím, komu bylo svěřeno do péče, protože je v souladu se
zájmy dítěte, aby bylo se svými rodiči.
(3) Pro odvolání souhlasu platí obdobně ustanovení o tom, jak, vůči
komu a s jakými účinky se souhlas k osvojení dává.
§ 818
(1) Souhlasu rodiče osvojovaného dítěte není k osvojení třeba, pokud
rodič
a) byl zbaven rodičovské odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas k
osvojení,
b) není schopen projevit svou vůli nebo rozpoznat následky svého
jednání nebo je ovládnout, nebo
c) se zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodaří soudu v
součinnosti s dalšími orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení
potřebné pečlivosti.
(2) Jsou-li tyto skutečnosti dány u obou rodičů, vyžaduje se k osvojení
souhlas poručníka, popřípadě souhlas opatrovníka, kterého k tomu účelu
jmenuje soud; to platí i v případě, že oba rodiče zemřeli nebo že
rodičovství k osvojovanému dítěti nebylo určeno. Před udělením nebo
odmítnutím souhlasu musí být zjištěny všechny rozhodné skutečnosti
týkající se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly mít vliv
na rozhodnutí o osvojení; zejména se zjistí, zda osvojované dítě má
blízké příbuzné a zda ti mají zájem o dítě pečovat, a vyslechne se i
ten, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
§ 819
(1) K osvojení dále není třeba souhlasu rodiče, který zjevně nemá o
dítě zájem.
(2) Rodič zjevně nemá o dítě zájem, neprojevuje-li soustavně o dítě
opravdový zájem, a tím trvale zaviněně porušuje své povinnosti rodiče.
§ 820
(1) Má se za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň
tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v
chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba,
aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných
důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň tři
měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči
nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených
jiným právním předpisem.
(2) Poučení podle odstavce 1 se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde
se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se
ani za tři měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.
§ 821
(1) Soud rozhoduje ve zvláštním řízení, je-li, nebo není-li třeba k
osvojení souhlasu rodiče.
(2) Rozhodne-li soud, že k osvojení není třeba souhlasu obou rodičů, je
k osvojení zapotřebí souhlasu opatrovníka, kterého soud k tomu účelu
jmenuje. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí všechny rozhodné
skutečnosti týkající se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by
mohly mít vliv na rozhodnutí o osvojení; zejména zjistí, má-li
osvojované dítě blízké příbuzné, kteří mají zájem o ně pečovat, a
vyslechne toho, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
§ 822
(1) Nastaly-li okolnosti, kdy k osvojení není třeba souhlasu rodiče,
nelze přesto o osvojení kladně rozhodnout, je-li tu někdo z blízkých
příbuzných dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a učiní v
tomto smyslu návrh soudu.
(2) Soud svěří dítě do péče jeho blízkého příbuzného, je-li to v
souladu se zájmy dítěte a je-li zjevné, že tato osoba je schopna o dítě
pečovat.
Pododdíl 3
Péče před osvojením
§ 823
(1) Se souhlasem budoucího osvojitele je možné předat mu osvojované
dítě do péče ihned poté, kdy oba rodiče dali k osvojení souhlas.
Souhlasí-li s tím rodiče, lze dítě předat budoucímu osvojiteli do péče
i dříve, jakmile to zdravotní stav dítěte dovolí. Rodiče osvojovaného
dítěte jsou povinni o předání dítěte informovat orgán sociálně-právní
ochrany dětí.
(2) Péče o dítě v době před uplynutím tří měsíců ode dne, kdy byl dán
souhlas k osvojení, není péčí před osvojením. Po tuto dobu má ten, komu
bylo dítě předáno do péče, pouze povinnost a právo o dítě řádně pečovat
a chránit je; v záležitostech dítěte, které s touto péčí souvisí, může
jednat, jen je-li toho nezbytně třeba.
§ 824
(1) O předání dítěte do péče podle § 823 rozhodne soud.
(2) Má-li soud za to, že jsou dány okolnosti, kdy k osvojení není třeba
souhlasu rodiče, může použít § 823 odst. 1 obdobně.
§ 825
Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl dán souhlas k osvojení, se
pozastavuje výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské
odpovědnosti; soud jmenuje poručníkem osvojovaného dítěte orgán
sociálně-právní ochrany dětí, ledaže byl poručník jmenován již dříve.
Ustanovení § 929 platí obdobně.
§ 826
Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl souhlas k osvojení dán, může
být osvojované dítě předáno osvojiteli do péče před osvojením. O
takovém předání rozhoduje na návrh osvojitele soud.
§ 827
(1) Soud o předání dítěte osvojiteli do péče před osvojením rozhodne až
poté, co provede šetření ohledně vzájemné vhodnosti dítěte a
osvojitele, zejména se zřetelem na
a) osobnost a zdravotní stav osvojitele i jeho sociální prostředí,
zvláště bydlení a domácnost, jakož i schopnost osvojitele pečovat o
dítě a pohnutky osvojitele k osvojení,
b) osobnost a zdravotní stav dítěte, sociální prostředí, ze kterého
dítě pochází, jakož i jeho statusová práva,
c) etnické, náboženské a kulturní prostředí dítěte a osvojitele,
d) dobu, po kterou bylo dítě v péči osvojitele.
(2) Chce-li dítě osvojit jeden z manželů, soud zjistí, z jakého důvodu
se druhý manžel k návrhu nepřipojil.
§ 828
Bylo-li osvojované dítě již dříve předáno do péče osvojitele, považuje
se jeho další péče za péči před osvojením. Pro péči před osvojením není
nutné další rozhodnutí orgánu veřejné moci.
§ 829
(1) Dříve než bude o osvojení rozhodnuto, musí být osvojované dítě v
péči osvojitele na jeho náklad. Osvojitel má povinnosti a práva osoby,
do jejíž péče je dítě svěřeno podle § 953 až 957.
(2) Péče osvojitele o osvojované dítě před osvojením trvá po dobu
dostatečnou pro přesvědčivé zjištění, že se mezi osvojitelem a dítětem
vytvořil takový poměr, jaký je smyslem a cílem osvojení; tato péče
neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců.
(3) Po dobu, v níž je dítě v péči osvojitele, se pozastavuje dříve
stanovená vyživovací povinnost jiné osoby k dítěti.
§ 830
(1) Podá-li muž, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, návrh na
určení otcovství, nelze o osvojení rozhodnout, dokud o návrhu na určení
otcovství nebude rozhodnuto.
(2) Bylo-li osvojované dítě předáno do péče budoucího osvojitele podle
§ 823 a uplynula-li tříměsíční lhůta, ve které lze souhlas k osvojení
odvolat, dříve, než byl návrh podle odstavce 1 podán, použije se § 817
obdobně.
§ 831
Podá-li osoba, která tvrdí, že je blízkým příbuzným osvojovaného
dítěte, návrh na svěření dítěte do péče podle § 953, nelze o osvojení
rozhodnout, dokud o tomto návrhu nebude rozhodnuto.
Pododdíl 4
Následky osvojení
§ 832
(1) Dítě, které bylo společně osvojeno manžely, nebo manželem svého
rodiče, má postavení společného dítěte manželů; jinak má postavení
dítěte osvojitele.
(2) Osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost.
§ 833
(1) Osvojením zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní
rodinou, jakož i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající.
Zanikají také práva a povinnosti opatrovníka, popřípadě poručníka,
který byl jmenován, aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.
(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se
osvojení příbuzenského poměru mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho
příbuznými, ani práv a povinností vyplývajících z tohoto poměru.
§ 834
Bylo-li osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i
na jeho dítě.
§ 835
(1) Osvojenec má příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů má
příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při uzavření manželství.
(2) Nesouhlasí-li osvojenec, který má právo vyslovit se ke svému
příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke
svému příjmení připojovat příjmení osvojitele. Má-li osvojenec
připojované příjmení, lze osvojitelovo příjmení připojit jen k prvnímu
příjmení osvojence; má-li osvojitel připojované příjmení, lze k
osvojencovu příjmení připojit jen první příjmení osvojitele.
§ 836
Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení,
jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní
docházky.
§ 837
Utajení osvojení
(1) Osvojitel nebo osvojenec může navrhnout, aby soud rozhodl, že
osvojení a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte.
To obdobně platí i pro utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k
osvojení.
(2) Třebaže byly osvojení a jeho okolnosti nebo pokrevní rodič a jeho
souhlas k osvojení utajeny, může soud rozhodnout o jejich odtajnění,
odůvodňuje-li to velmi závažná situace ohrožující osvojené dítě na
životě nebo na zdraví.
§ 838
Jakmile osvojenec nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit se s
obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.
§ 839
Dohled nad úspěšností osvojení
(1) Bez zřetele k tomu, zda je dohled nad úspěšností osvojení uložen,
poskytne zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí osvojitelům
poradenství a služby spojené s péčí o osvojence.
(2) Odůvodňují-li to okolnosti případu, nařídí soud i bez návrhu nad
osvojitelem a osvojencem dohled na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku
zároveň určí; dohled vykonává zpravidla prostřednictvím orgánu
sociálně-právní ochrany dětí.
Zrušení osvojení
§ 840
(1) Jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele
nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k
návrhu připojit.
(2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení.
To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
§ 841
(1) Zrušením osvojení zaniká poměr vzniklý osvojením i povinnosti a
práva z tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský
poměr.
(2) Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím,
než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny.
§ 842
Osvojenec bude mít po zrušení osvojení příjmení, které měl před
osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá.
§ 843
Opětovné osvojení osvojence
Osvojenec může být opětovně osvojen, jen
a) bylo-li dřívější osvojení zrušeno,
b) má-li být osvojen pozdějším manželem osvojitele poté, co předchozí
manžel, který byl společným osvojitelem, zemřel, nebo
c) zemřel-li ten, kdo byl jediným osvojitelem, anebo ti, kdo byli
společnými osvojiteli.
§ 844
Je-li to v souladu se zájmy dítěte, může soud na návrh osvojitele
rozhodnout i před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že
je osvojení nezrušitelné.
§ 845
Nezrušitelné osvojení nebrání tomu, aby osvojenec byl opětovně osvojen.
Pododdíl 5
Osvojení zletilého
§ 846
Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy.
§ 847
Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého
(1) Zletilého lze osvojit, jestliže
a) přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem,
b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý,
c) osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho
nezletilosti nebo
d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.
(2) Zletilého nelze osvojit, jestliže by to bylo v rozporu s
odůvodněným zájmem jeho pokrevních rodičů.
(3) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o následcích
osvojení, se použijí, s výjimkou § 838 a 839, obdobně.
Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého
§ 848
(1) Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků
osvojovaného, lze osvojit zletilého výjimečně také z důvodů hodných
zvláštního zřetele, pokud to je přínosné pro osvojitele a osvojence
navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich.
(2) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o jeho
následcích, se použijí přiměřeně.
§ 849
(1) Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči
členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových
práv. Osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči
osvojenci a jeho potomkům.
(2) Osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní
rodině.
Společná ustanovení pro osvojení zletilého
§ 850
(1) Není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho zákonný zástupce,
popřípadě opatrovník, kterého k tomu jmenuje soud.
(2) Trvá-li manželství osvojovaného, může být osvojen jen se souhlasem
svého manžela. Nemůže-li manžel dát souhlas proto, že není plně
svéprávný, nebo je-li opatření jeho souhlasu spojeno s těžko
překonatelnou překážkou, soud zvlášť posoudí, zda osvojení není v
rozporu s oprávněnými zájmy tohoto manžela, popřípadě dalších členů
rodiny.
§ 851
(1) Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení.
(2) Souhlasí-li s tím osvojitel, může osvojenec připojit osvojitelovo
příjmení k svému příjmení; trvá-li manželství osvojitele a mají-li
manželé společné příjmení, vyžaduje se souhlas i druhého manžela.
(3) Trvá-li manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení,
může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se
souhlasem svého manžela.
§ 852
Osvojení má právní následky pro osvojence a jeho potomky, pokud se
narodili později. Pro dříve narozené potomky osvojence má osvojení
právní následky, jen když dali k osvojení souhlas.
§ 853
(1) Vyživovací povinnost osvojence vůči jeho předkům nebo potomkům trvá
nadále jen tehdy a jen v té míře, nejsou-li jiné osoby, které mají
vyživovací povinnost, popřípadě nejsou-li tyto osoby schopny své
vyživovací povinnosti dostát. Osvojenec má právo na výživné vůči svým
předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té míře, není-li osvojitel s to
své vyživovací povinnosti dostát.
(2) Osvojenec dědí po osvojiteli v první zákonné třídě dědiců,
nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.
(3) Má-li osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použijí se
odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 854
Pro osvojení nezletilého, kterému byla přiznána svéprávnost, se
ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.
Oddíl 3
Rodiče a dítě
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 855
(1) Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto
vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží
se k tomu.
(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného
prospěchu dítěte.
§ 856
Povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a
práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho
zletilosti.
§ 857
(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.
(2) Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své
dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se
schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv
dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno
se těmto opatřením podřídit.
§ 858
Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která
spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v
určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění;
vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné
svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen
soud.
§ 859
Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské
odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani
svéprávnosti.
Pododdíl 2
Osobní jméno a příjmení dítěte
§ 860
(1) Dítě má příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro
společné děti manželů.
(2) Nemá-li dítě příjmení podle odstavce 1, zvolí rodiče pro dítě
příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Totéž platí o
osobním jménu dítěte.
§ 861
Je-li znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Tento rodič také
určí osobní jméno dítěte; jinak je určí soud.
§ 862
(1) Jde-li o dítě, jehož rodiče nejsou manžely, zvolí rodiče pro dítě
příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud.
(2) Uzavře-li manželství matka dítěte, jehož otec není znám, mohou
matka dítěte a její manžel shodně prohlásit před matričním úřadem, že
příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.
§ 863
(1) Ke změně příjmení dítěte podle § 862 je třeba vyjádření dítěte za
stejných podmínek jako v jiných záležitostech týkajících se dítěte;
je-li dítě starší patnácti let, je třeba, aby se změnou svého příjmení
souhlasilo.
(2) Ustanovení § 862 nelze použít, dosáhlo-li dítě zletilosti.
§ 864
Není-li žádný z rodičů znám, určí soud i bez návrhu osobní jméno a
příjmení dítěte.
Pododdíl 3
Rodičovská odpovědnost
§ 865
(1) Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý
rodič, ledaže jí byl zbaven.
(2) Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o
jeho rodičovské odpovědnosti.
§ 866
Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou
určující zájmy dítěte.
§ 867
(1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud
dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento
sdělit.
(2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě
přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li
schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je
schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž
zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let
se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní
názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
§ 868
(1) Výkon rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče, který dříve
přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné
svéprávnosti, je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven;
to neplatí o výkonu povinnosti a práva péče o dítě, ledaže soud
vzhledem k osobě rodiče rozhodne, že výkon také této povinnosti a
tohoto práva se pozastavuje až do doby, kdy rodič nabude plnou
svéprávnost.
(2) Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této
oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven,
ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává
výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.
§ 869
(1) Brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná
okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte
třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto
rodiče pozastavuje.
(2) Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění
vyživovací povinnosti k dítěti.
§ 870
Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li
to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí
její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
§ 871
(1) Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,
anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem
zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
(2) Spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo
použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání
trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel,
návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho
dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče
jeho rodičovské odpovědnosti.
§ 872
Před rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti soud vždy
posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče
osobně se stýkat s dítětem. Dojde-li ke zbavení rodiče rodičovské
odpovědnosti, zůstává rodiči právo osobně se stýkat s dítětem jen v
případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s
přihlédnutím k zájmu dítěte.
§ 873
Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout,
že jej zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v §
856, především práva dát souhlas k osvojení.
§ 874
Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv
na jeho vyživovací povinnost k dítěti.
Zvláštní ustanovení o výkonu rodičovské odpovědnosti
§ 875
(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy
dítěte.
(2) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti
vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a
rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě
přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno
tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou
pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.
§ 876
(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
(2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení,
může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen
neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
(3) Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě,
která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého
rodiče.
§ 877
(1) Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná
zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to
platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné
záležitosti dítěte druhého rodiče.
(2) Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a
obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního
uplatnění dítěte.
§ 878
(1) Nežije-li některý z rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý z
rodičů rodičovskou odpovědnost, nebo je-li výkon jeho rodičovské
odpovědnosti pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič;
to platí i tehdy, je-li rodičovská odpovědnost jednoho z rodičů omezena
nebo je-li omezen její výkon.
(2) Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo
je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo je-li
rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených způsobů, ale
každého jinak, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému náleží povinnosti
a práva rodičů nebo jejich výkon na místě rodičů.
(3) Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen její
výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.
§ 879
(1) Při právním jednání vůči dítěti, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu z rodičů
jako zástupci dítěte.
(2) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla
posouzena dobrá víra obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden z
rodičů, posoudí se jen jeho dobrá víra.
(3) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, o věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo
nevědělo, je třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však
dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.
Péče o dítě a jeho ochrana
§ 880
(1) Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče
způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.
(2) Rozhodují-li rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,
vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.
§ 881
Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých
jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě;
dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské
odpovědnosti.
§ 882
(1) Zadržuje-li jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat,
aby jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má i
ten, kdo o dítě oprávněně pečuje.
(2) Osoba, která dítě protiprávně zadržuje, má povinnost jej řádně
předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.
§ 883
Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou
důstojnost.
§ 884
(1) Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být
všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života
a chování v rodině.
(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je
přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a
nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
§ 885
Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho
výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v
rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije,
aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s
dítětem v rodinné domácnosti.
§ 886
(1) Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a
je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti.
Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů
dítěti.
(2) Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,
popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma
způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné
domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné
potřeby členů rodiny.
Osobní styk rodiče s dítětem
§ 887
Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit
jiné osobě.
§ 888
Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým
rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má
právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže;
soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má
dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku
účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým
rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a
při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým
rodičem spolupracovat.
§ 889
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co
narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.
Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně
druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové
rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
§ 890
Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte
a jeho zájmů.
§ 891
(1) Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak
se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li
se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v
rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví. V odůvodněných případech
může soud určit místo styku rodiče s dítětem.
(2) Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se
stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.
Zastoupení dítěte
§ 892
(1) Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních
jednáních, ke kterým není právně způsobilé.
(2) Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich;
ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.
(3) Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu
zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém
případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
§ 893
Nedohodnou-li se rodiče, který z nich dítě při právním jednání
zastoupí, rozhodne soud na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě
právně jednat a jakým způsobem.
§ 894
(1) Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti dítěte,
nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu o zastoupení
osobou s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou osobou.
(2) Uzavře-li dítě smlouvu o zastoupení, nemá to vliv na zákonné
zastoupení dítěte rodiči.
(3) Nedojde-li mezi zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne
soud v souladu se zájmy dítěte.
§ 895
Došlo-li k popření otcovství, právní jednání učiněná otcem jako
zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.
Péče o jmění dítěte
§ 896
(1) Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je
jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze
předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s
majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat.
(2) Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění
dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst. 3
platí obdobně.
(3) Poruší-li rodiče povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní
hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a nerozdílně.
§ 897
Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte,
rozhodne na návrh rodiče soud.
§ 898
(1) K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění
dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas
soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice
výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty.
(2) Souhlasu soudu je třeba zejména k právnímu jednání, kterým dítě
a) nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá,
b) zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část,
c) nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové
hodnoty, nebo takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar
nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje,
nebo
d) uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu
úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení, zejména
nájmu.
(3) K právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu,
se nepřihlíží.
§ 899
Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.
§ 900
(1) Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě jeho
majetku (zisk), použijí nejprve k výživě dítěte. Je-li toho třeba,
mohou rodiče poté použít zbývající zisk z majetku dítěte jako jeho
příspěvek na vlastní výživu rodičů a výživu nezletilého sourozence
dítěte, pokud s dítětem žijí v rodinné domácnosti, ledaže je z
důležitých důvodů nezbytné zachovat je pro dítě na dobu po nabytí
svéprávnosti.
(2) Majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k výživě
vlastní a sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob,
které mají vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi
poměry dítěte a poměry povinných osob.
§ 901
(1) Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením
úpadku na majetek rodiče. Není-li tu druhý rodič, který by mohl pečovat
o jmění dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění
dítěte.
(2) Po uplynutí tří let od zrušení konkursu může soud na návrh rodiče
nebo opatrovníka pro správu jmění dítěte omezení rodičovské
odpovědnosti zrušit, ledaže by obnovení povinnosti a práva rodiče
pečovat o jmění dítěte bylo v rozporu se zájmy dítěte.
§ 902
(1) Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění,
které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě
na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění
bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy
dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě
nežádá.
(2) Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti s ní
náklady, mohou požadovat jejich náhradu.
§ 903
(1) Byla-li správa jmění značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či
rozmanitost majetkového souboru, a rodiče správu jmění řádně
vykonávali, mohou poté, co odevzdají spravované jmění svému dítěti,
žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li to výnos jmění.
(2) Je-li již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že správa
je značně obtížná a rodiče ji vykonávají řádně, soud jim na návrh
přizná přiměřenou roční, popřípadě jinak časově určenou odměnu za
správu jmění.
§ 904
Předání a převzetí jmění nemá vliv na odpovědnost rodičů za správu
jmění dítěte.
§ 905
(1) Soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,
jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsou-li tu
společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence.
V rozsahu povinností a práv opatrovníka pro správu jmění dítěte jsou
rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu ke jmění dítěte omezeni.
(2) Pro povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte, který
byl jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi,
který spravuje jmění poručence, popřípadě o opatrovníkovi, který
spravuje jmění opatrovance.
Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství
§ 906
(1) Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud
nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s
uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska
rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme
v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k
sourozencům, popřípadě i k prarodičům.
(2) Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je
zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v
souladu se zájmem dítěte.
§ 907
(1) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé
péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby
než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do
společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby
rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost
dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým
možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a
zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a
očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít,
na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším
příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů
dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a
mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší
předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
(3) Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo
dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s
nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na
pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke
schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
§ 908
Výkon povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a
nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez
návrhu soud. V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí obdobně.
§ 909
Zvláštní ustanovení
Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností
a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.
Pododdíl 4
Vyživovací povinnost
§ 910
(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
(2) Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací
povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
(3) Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji
plnit bližší příbuzní.
(4) Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací
povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.
§ 911
Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
§ 912
Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když
má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné
činnosti nestačí k jeho výživě.
§ 913
(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby
oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a
majetkové poměry povinného.
(2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného
je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu
výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového
prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně
pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o
rodinnou domácnost.
§ 914
Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné
postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru
jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům,
schopnostem a možnostem ostatních.
Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
§ 915
(1) Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní
rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
(2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
§ 916
Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o
vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které
nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své
příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení
majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti
potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného
právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí
pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného
právního předpisu.
§ 917
Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o
vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné
svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí,
lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor,
nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné
přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek
platí obecná pravidla o jmění dítěte.
§ 918
V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech
hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby
složila zálohu na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné
přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti
výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.
§ 919
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k
dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich
vyživovací povinnost k dítěti neplní, postupuje soud podle § 915 až
918. To platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě,
které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění
vyživovací povinnosti k dítěti.
§ 920
Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce
(1) Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec
dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v
přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a
porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem
vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě
nenarodí živé.
(2) Soud může na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je
pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek na úhradu
nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem.
(3) Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství
je pravděpodobné, aby předem poskytl částku potřebnou k zajištění
výživy dítěte po dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni
podle jiného právního předpisu mateřská dovolená.
Společná ustanovení o výživném
§ 921
Výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc
dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná
dohodla s osobou oprávněnou jinak.
§ 922
(1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u
výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
(2) Výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s
těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode
dne porodu.
§ 923
(1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném
pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
(2) Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro
nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné
se nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla
splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.
Oddíl 4
Zvláštní opatření při výchově dítěte
Preventivní, výchovná a sankční opatření
§ 924
Ocitne-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda
tu je či není osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život
dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen
nebo byl-li narušen, soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně
nutnou dobu; rozhodnutí soudu nepřekáží, pokud dítě není řádně
zastoupeno.
§ 925
(1) Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, a neučiní-li tak
orgán sociálněprávní ochrany dětí, může soud
a) napomenout vhodným způsobem dítě, rodiče, osobu, do jejíž péče bylo
dítě svěřeno, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,
b) stanovit nad dítětem dohled a provádět jej za součinnosti školy,
orgánu sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalších institucí a
osob, které působí zejména v místě bydliště nebo pracoviště dítěte,
nebo
c) uložit dítěti nebo rodičům omezení bránící škodlivým vlivům na jeho
výchovu, zejména zákazem určitých činností.
(2) Soud sleduje, zda je dodržováno výchovné opatření, o kterém
rozhodl, a hodnotí jeho účinnost zpravidla v součinnosti s orgánem
sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalšími osobami.
§ 926
Přísluší-li péče o dítě a jeho ochrana nebo péče o jeho jmění na
základě rozhodnutí soudu jiné osobě než rodiči, a rodič a tato osoba se
nemohou o výkonu péče dohodnout, rozhodne na návrh některého ze
zúčastněných soud.
Oddíl 5
Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami
§ 927
Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či
vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má
citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by
nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má
právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.
HLAVA III
PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ
Díl 1
Poručenství
§ 928
(1) Není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává
rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.
(2) Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako
rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. S ohledem na osobu
poručníka nebo poměry dítěte, jakož i s ohledem na to, z jakého důvodu
rodiče nemají všechny povinnosti a práva, může být výjimečně okruh
povinností a práv poručníka vymezen jinak.
§ 929
Nastane-li situace uvedená v § 928 odst. 1, vykonává poručenství orgán
sociálněprávní ochrany dětí jako veřejný poručník, a to až do doby, kdy
soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce.
§ 930
(1) Soud jmenuje dítěti poručníka neprodleně poté, kdy zjistí, že jde o
dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat.
(2) Zemře-li poručník, ztratí-li schopnost nebo způsobilost poručenství
vykonávat, anebo je své funkce zproštěn nebo z funkce odvolán a jiná
osoba dosud nebyla do funkce poručníka jmenována, platí ustanovení §
929 obdobně.
(3) Soud neprodleně poté, co nastala situace uvedená v § 928, nebo v
odstavci 1, zjišťuje, zda tu je vhodný člověk, který by mohl
poručenství vykonávat. Nepodaří-li se takovou osobu najít, jmenuje soud
do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.
§ 931
(1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho,
koho naznačili rodiče, ledaže tato osoba poručenství odmítne. Jinak
soud jmenuje poručníkem některou z osob příbuzných nebo blízkých dítěti
nebo jeho rodině, ledaže rodič takovou osobu výslovně vyloučil. Není-li
takové osoby, jmenuje soud poručníkem jiného vhodného člověka.
(2) Fyzická osoba, kterou soud jmenoval, může své jmenování do funkce
poručníka odmítnout. Soud pak jmenuje jinou osobu.
§ 932
(1) Poručníkem lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem
života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Před
jejím jmenováním do funkce poručníka soud zjistí, zda její jmenování
není v rozporu se zájmem dítěte.
(2) Do funkce poručníka může soud jmenovat i dvě osoby; budou jimi
zpravidla manželé.
§ 933
(1) Poručník odpovídá za řádné plnění své funkce a podléhá stálému
dozoru soudu.
(2) Poručník se ujímá své funkce dnem jmenování.
(3) Do devadesáti dnů po svém jmenování předloží poručník soudu soupis
jmění dítěte; soud může tuto lhůtu na žádost poručníka prodloužit,
nejdéle však o šedesát dnů.
§ 934
(1) Každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se
dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž
schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží.
(2) Poručník podává soudu pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho
vývoji a předkládá účty ze správy jeho jmění, a to alespoň jednou za
rok, neurčí-li soud období kratší. Soud může poručníka zprostit
povinnosti podávat podrobné vyúčtování spravovaného jmění,
nepřesahují-li výnosy majetku pravděpodobné náklady na zachování
majetku a na výchovu a výživu dítěte.
§ 935
(1) Poručenství zaniká, nabude-li alespoň jeden z rodičů poručence
rodičovskou odpovědnost, popřípadě nabude-li schopnost ji vykonávat.
Poručenství rovněž zaniká, nabude-li dítě svéprávnosti, nebo je-li
osvojeno.
(2) Poručenská funkce zaniká smrtí poručníka, nebo rozhodnutím soudu o
zproštění poručníka jeho funkce, nebo o odvolání poručníka.
§ 936
Soud zprostí poručníka funkce, požádá-li o to z důležitých důvodů, nebo
stane-li se osoba, která funkci poručníka vykonávala, pro výkon funkce
poručníka nezpůsobilou.
§ 937
(1) Soud odvolá poručníka, který porušuje své poručnické povinnosti.
(2) Soud zváží odvolání poručníka, zjistí-li důvody, pro které není
vhodné, aby poručník svou funkci nadále vykonával.
§ 938
(1) Po skončení výkonu funkce poručníka postoupí ten, kdo funkci
vykonával, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců,
soudu všechno, co měl z důvodu své funkce u sebe, a předloží mu
závěrečnou zprávu o výkonu poručenské funkce; její součástí je
závěrečný účet ze správy jmění dítěte.
(2) Zemře-li ten, kdo vykonával funkci poručníka, postoupí jeho dědic
soudu všechno, co měl zemřelý u sebe z důvodu výkonu své poručenské
funkce. Není-li dědiců, má tuto povinnost každý, kdo má přístup k tomu,
co měl zemřelý z důvodu výkonu své poručenské funkce u sebe.
§ 939
Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje tak, jako by mu
bylo dítě svěřeno trvale do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako
pěstounovi.
§ 940
Pečuje-li poručník o dítě osobně spolu se svým manželem, použijí se
ustanovení o poměru rodiče a jeho manžela k dítěti obdobně.
§ 941
(1) Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje, a péče o jmění
dítěte je značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či rozmanitost
majetkového souboru, může poručník navrhnout, aby soud jmenoval pro
správu jmění dítěte opatrovníka; součástí návrhu je soupis jmění dítěte
ke dni podání návrhu.
(2) Jmenuje-li soud opatrovníka podle odstavce 1, vymezí zároveň
vzájemné povinnosti a práva poručníka a tohoto opatrovníka.
§ 942
Nebyl-li opatrovník pro správu jmění jmenován, použijí se ustanovení
týkající se opatrovníka pro správu jmění obdobně pro poručníka, který
pečuje o jmění dítěte, ledaže je v ustanoveních týkajících se poručníka
stanoveno jinak.
Díl 2
Opatrovnictví dítěte
Oddíl 1
Opatrovník
§ 943
Soud jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně
jedné a jiné osoby na straně druhé, nehájí-li zákonný zástupce
dostatečně zájmy dítěte, nebo je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z
jiného důvodu, anebo stanoví-li tak zákon. Jmenovaný opatrovník má
právo podat návrh na zahájení řízení vždy, je-li z hlediska zájmu
dítěte zapotřebí, aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti
dítěte rozhodl.
§ 944
Pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance platí ustanovení o
poručenství, poručníkovi a poručenci přiměřeně.
§ 945
V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem soud uvede zejména, proč je
opatrovník jmenován, zda a jak je omezena doba, po niž má funkci
vykonávat, jaká jsou jeho práva a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším
osobám, zda k některému právnímu jednání potřebuje souhlas soudu, zda a
jak podává zprávy soudu, zda má právo na náhradu všech nebo některých
nákladů a právo na odměnu.
§ 946
Dříve než opatrovník přistoupí v zastoupení dítěte k právnímu jednání,
k jehož provedení byl jmenován, zjistí stanovisko rodiče, popřípadě
poručníka, je-li to možné, i stanovisko dítěte, a je-li to vhodné,
rovněž stanoviska dalších osob.
§ 947
Opatrovníka, který nebyl jmenován jen k určitému právnímu jednání,
zprostí soud jeho funkce i tehdy, netrvá-li již potřeba, která vedla k
jeho jmenování.
Oddíl 2
Opatrovník pro správu jmění dítěte
§ 948
V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem pro správu jmění soud vymezí
rozsah jmění, které bude tento opatrovník spravovat; rovněž zpravidla
určí, jakým způsobem má s jednotlivými částmi jmění nakládat,
popřípadě, jaký způsob nakládání se mu zakazuje.
§ 949
Opatrovník pro správu jmění postupuje při výkonu své funkce s péčí
řádného hospodáře a nesmí podstupovat nepřiměřená rizika.
§ 950
(1) Opatrovník pro správu jmění odpovídá za řádné plnění své funkce
soudu a podléhá jeho stálému dozoru.
(2) Pro právní jednání opatrovníka pro správu jmění platí ustanovení o
tom, jak rodiče vykonávají správu jmění dítěte obdobně; soud určí,
považuje-li to za potřebné, která právní jednání opatrovníka pro správu
jmění musejí být schválena soudem.
(3) Opatrovník pro správu jmění předkládá soudu pravidelně zprávy a
účty ze správy jmění, a to vždy za dobu, jejíž délku soud stanoví; tato
doba nesmí být delší než jeden rok.
§ 951
(1) Opatrovník pro správu jmění má právo odečíst si z výnosu jmění
dítěte potřebné náklady souvisící se správou jmění dítěte. Nestačí-li
výnos, může soud rozhodnout, že náklady budou uhrazeny z majetku.
(2) Opatrovník pro správu jmění má právo na přiměřenou odměnu z výnosu
jmění dítěte; odstavec 1 platí obdobně. Výši odměny a dobu, za kterou
má být odměna opatrovníkovi pro správu jmění stanovena, určí soud s
ohledem na povahu výnosu jmění dítěte. Ustanovení § 903 odst. 2 platí
obdobně.
§ 952
Zanikne-li opatrovnictví pro správu jmění, platí o povinnostech toho,
kdo vykonával funkci opatrovníka, ustanovení § 938 odst. 1 obdobně.
Zemřel-li opatrovník, použije se obdobně ustanovení § 938 odst. 2.
Díl 3
Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství
Oddíl 1
Svěření dítěte do péče jiné osoby
§ 953
(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka (dále jen „pečující
osoba“). Rozhodnutí o svěření dítěte do péče musí být v souladu se
zájmy dítěte.
(2) Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje
pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet
osvojení. Má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
§ 954
(1) Pečující osoba musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území
České republiky a souhlasit se svěřením dítěte do osobní péče.
(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se
zájmy dítěte.
§ 955
Povinnosti a práva pečující osoby vymezí soud; jinak se přiměřeně
použijí ustanovení o pěstounství.
§ 956
(1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti,
schopnosti a majetkové poměry a povinnost platit výživné k rukám
pečující osoby.
(2) Pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě,
které má v péči, jakož i právo s výživným pro dítě hospodařit v zájmu
dítěte podle jeho potřeb a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob
hospodaření s výživným dítěte upravit, zejména určit, jaká část bude
určena na spotřebu a jaká část bude dítěti spořena.
§ 957
Pokud není možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací
povinnost k dítěti, ustanovení § 953 až 956 se nepoužijí.
Oddíl 2
Pěstounství
§ 958
(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.
(2) Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
(3) Soud může svěřit dítě do pěstounské péče i na přechodnou dobu.
Podrobnosti stanoví jiný zákon.
§ 959
(1) O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá
překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě.
(2) Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu
vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.
§ 960
(1) Rodiče mají vůči dítěti povinnosti a práva vyplývající z rodičovské
odpovědnosti, s výjimkou práv a povinností, které zákon stanoví
pěstounovi, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne
jinak.
(2) Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo
na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele
rozhodne jinak.
§ 961
(1) Svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací
povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s
ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné
potřeby dítěte.
(2) Náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle jiného
zákona, přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento
příspěvek, náleží rozdíl dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a o
hospodaření s výživným.
§ 962
(1) Kdo se má stát pěstounem, musí skýtat záruky řádné péče, mít
bydliště na území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte
do pěstounské péče.
(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se
zájmy dítěte.
§ 963
Soud může dítě svěřit zájemcům o pěstounskou péči do předpěstounské
péče; její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem
a úspěšností předpěstounské péče vykonává dohled.
§ 964
(1) Dítě může být svěřeno do společné pěstounské péče společným
pěstounům, pokud jsou manželé.
(2) Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství společných pěstounů,
toto manželství nerozvede, dokud nebudou upraveny povinnosti a práva
pěstounů pro dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská
péče manželů zaniká.
(3) Zemře-li jeden ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské
péči pozůstalého manžela.
§ 965
(1) Se souhlasem druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské
péče jen jednoho z manželů.
(2) Souhlasu druhého manžela ke svěření dítěte do pěstounské péče není
třeba, jestliže druhý z manželů není plně svéprávný nebo je-li opatření
jeho souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
(3) Na osobní péči o dítě v pěstounské péči se podílí i manžel
pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.
§ 966
(1) Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.
(2) Pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva
rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech
dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění.
Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho podstatných záležitostech.
Vyžadují-li to okolnosti, stanoví další povinnosti a práva pěstouna
soud.
(3) Odstavce 1 a 2 platí obdobně pro zájemce o pěstounskou péči,
kterému bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče.
§ 967
Pěstoun má povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost
dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má
povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud
stanoví jinak.
§ 968
Dítě svěřené do pěstounské péče pomáhá podle svých možností a
schopností v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na
úhradu společných potřeb rodiny.
§ 969
Dojde-li k podstatné změně poměrů nebo k neshodě mezi rodiči a
pěstounem v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič
nebo pěstoun navrhnout soudu změnu práv a povinností, zrušení
pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí.
§ 970
Pěstounská péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti,
jinak jeho zletilostí.
Díl 4
Ústavní výchova
§ 971
(1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav,
anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je
to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které
rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné
opatření také nařídit ústavní výchovu. Učiní tak zejména tehdy, kdy
dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda
není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.
(2) V případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu
dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců.
(3) Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo
osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem
pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče
způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností
vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.
(4) Soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí
zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům
dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na
umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti
blízkých. To platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do
jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
§ 972
(1) Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Ústavní
výchovu lze před uplynutím tří let od jejího nařízení prodloužit,
jestliže důvody pro nařízení ústavní výchovy stále trvají. Trvání
ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle na dobu tří
let. Po dobu, než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení ústavní
výchovy, dítě zůstává v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve
rozhodnutím soudu stanovená.
(2) Pominou-li důvody, pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo
je-li možné zajistit dítěti jinou než ústavní péči, soud neprodleně
ústavní výchovu zruší a zároveň rozhodne podle okolností o tom, komu
bude napříště dítě svěřeno do péče.
(3) Ústavní výchova zaniká rozhodnutím soudu o osvojení. Bylo-li
rozhodnuto o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele podle § 823
nebo 829, ústavní výchova se přerušuje.
§ 973
Bylo-li soudem rozhodnuto podle § 971, je soud povinen nejméně jednou
za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto
opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za
tím účelem zejména
a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,
b) si opatří vyjádření názoru dítěte, je-li dítě schopno si jej
vytvořit a sdělit poté, co jej soud, s ohledem na jeho věk a rozumovou
vyspělost, řádně poučí, a
c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.
§ 974
Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok
po dosažení zletilosti.
§ 975
Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,
upraví také rozsah vyživovací povinnosti rodičů.
ČÁST TŘETÍ
ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
HLAVA I
VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
§ 976
Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného
zákon.
§ 977
Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.
§ 978
Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím
osobám, jen připouští-li to zákon.
HLAVA II
VĚCNÁ PRÁVA
Díl 1
Obecná ustanovení
§ 979
Ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva
však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona
něco jiného.
§ 980
(1) Je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho
neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do
veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání,
jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci
spoluvlastníky.
(2) Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že
bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k
věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
§ 981
Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost
před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.
§ 982
(1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu na
zápis práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají
stejné pořadí.
(2) Zřizuje-li vlastník věcné právo k vlastní věci, může před tímto
právem vyhradit a do veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro
jiné právo; má-li být výhrada do veřejného seznamu zapsána až po
zřízení věcného práva, vyžaduje se souhlas osoby, jejíž právo má být
dotčeno. K zápisu práva, pro něž bylo vyhrazeno lepší pořadí, se
nevyžaduje souhlas osoby, jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má
být právo, jemuž svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného
seznamu v širším rozsahu, než jak to z výhrady vyplývá.
§ 983
(1) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo ke zřízení
věcného práva jiné osobě a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán
návrh na zápis práva, kterého se přednostní právo týká, může se
vlastník domoci výmazu přednostního práva. Prokáže-li ten, kdo má
přednostní právo, že před uplynutím lhůty podal žalobu na převod nebo
jiné zřízení věcného práva, počne lhůta běžet od skončení soudního
řízení; při zamítnutí žaloby však bude přednostní právo vymazáno na
žádost vlastníka k okamžiku právní moci rozhodnutí.
(2) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné
nebo s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se
přednostní právo stane vymahatelným.
§ 984
(1) Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným
právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání
došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak
k době podání návrhu na zápis.
(2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona
bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1
nepoužije.
§ 985
Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění
nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její
žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu
působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu
poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
§ 986
(1) Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do
veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se
domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu
poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku
spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení
žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
(2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce
ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu
popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu;
po uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl
v dobré víře.
(3) Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje
se lhůta podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy
byl popíraný zápis proveden.
Díl 2
Držba
§ 987
Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
§ 988
(1) Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a
které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
(2) Osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává
osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.
§ 989
(1) Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako
vlastník.
(2) Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové
právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.
Nabytí držby
§ 990
(1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí.
Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně
ujal.
(2) Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou
držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako
právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v
rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového
držitele převedl.
§ 991
Řádná držba
Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme
držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z
vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci,
je řádným držitelem.
Poctivá držba
§ 992
(1) Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které
vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí
být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
(2) Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu
zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním
příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby
ujal nebo aby ji vykonával.
(3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.
§ 993
Pravá držba
Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni
vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé
právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.
§ 994
Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.
§ 995
Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje
se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla
doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však
jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.
Držba vlastnického práva
§ 996
(1) Poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji,
ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu
odpovědný.
(2) Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí.
Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
§ 997
(1) Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající
zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a
zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše
přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné.
(2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.
§ 998
Z nákladů učiněných poctivým držitelem ze záliby nebo pro okrasu se
hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel
však může k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez
zhoršení její podstaty.
§ 999
Ani poctivý držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena, za
kterou na sebe věc převedl.
§ 1000
Nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí
ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která
vzešla z jeho držby.
§ 1001
Vynaloží-li nepoctivý držitel nutné náklady, jichž bylo potřeba pro
zachování podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní
náklady, použijí se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.
§ 1002
Držba jiných práv
Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.
Ochrana držby
§ 1003
Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může
se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.
§ 1004
(1) Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo
může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a
nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený
držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat
nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil
své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.
(2) Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se
stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný
přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale
žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se
zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti
případu.
§ 1005
Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.
Uchování držby
§ 1006
Držitel se smí svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata,
při rušebním činu znovu zmocnit, nepřekročí-li přitom meze nutné
obrany.
§ 1007
(1) Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby
se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na
ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému
nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil.
(2) Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co
dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá
povinnosti zdržet se nějakého konání.
§ 1008
Prekluzivní lhůty
(1) Soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude
žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl
o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do
jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.
(2) K námitce vypuzení z držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný
uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.
§ 1009
Zánik držby
(1) Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost
vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká,
je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
(2) Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele
nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.
§ 1010
Spoludržba
Spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných
právech.
Díl 3
Vlastnictví
Oddíl 1
Povaha vlastnického práva a jeho rozsah
Předmět a obsah vlastnického práva
§ 1011
Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho
vlastnictvím.
§ 1012
Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně
nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru
přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat
takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo
poškodit.
Omezení vlastnického práva
§ 1013
(1) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach,
plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise)
vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené
místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i
o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného
vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování
souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
(2) Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení,
který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v
penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním
projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu
překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
§ 1014
(1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku
bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u
sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a
odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře
nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá
vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.
(2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1
na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.
§ 1015
Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník
pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.
§ 1016
(1) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží
vlastníkovi sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek
veřejným statkem.
(2) Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused
požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit
kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to
škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování
stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.
(3) Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused
odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.
§ 1017
(1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků,
a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil.
Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí
něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m
jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní
stromy 1,5 m.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les
nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť
chráněný podle jiného právního předpisu.
§ 1018
Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou
oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.
§ 1019
(1) Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na
sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh
nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem
z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku
deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku
svůj pozemek upravil.
(2) Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na
vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v
rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.
§ 1020
Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti
společné hranice pozemků.
§ 1021
Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a
způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k
hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však
nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
§ 1022
(1) Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit
nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po
sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto
práce potřebné.
(2) Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném
užívání pozemku zájem na provedení prací.
§ 1023
(1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod
pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem,
že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.
(2) Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo,
jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání
opravňoval; pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně
schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.
Rozhrady
§ 1024
(1) Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené
nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
(2) Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její
tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí
však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho
části.
§ 1025
Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje
každý svým nákladem, co je jeho.
§ 1026
Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit
jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li
následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému
narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane
neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení
rozhrady.
§ 1027
Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud
uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné
k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li
to účelnému užívání dalších pozemků.
§ 1028
Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused
právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby.
Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
Nezbytná cesta
§ 1029
(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji
řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může
žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj
pozemek.
(2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě
vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo
užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně
zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
nové cesty.
§ 1030
(1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto
úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i
zvýšené náklady na její údržbu.
(2) Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta
povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na
dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném
pozemku nevznikne.
(3) Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku
dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též
věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v
přiměřeném rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci
zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi
dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty
podle odstavce 1.
§ 1031
Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako
umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.
§ 1032
(1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,
a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné
cesty,
b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně
ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo
c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
(2) Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem,
aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný
zájem brání takovou cestu zřídit.
§ 1033
(1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků,
povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes
který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k
okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.
(2) Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek
byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na
dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.
§ 1034
Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na
oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud
na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.
§ 1035
(1) Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota
se však vypořádá.
(2) Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v
opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky,
které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.
§ 1036
Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného
pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek
potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k
ceně postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího
nemovitého majetku dotčeného vlastníka.
Vyvlastnění a omezení vlastnického práva
§ 1037
Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a
v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout
jinak.
§ 1038
Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona
lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.
§ 1039
(1) Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží
vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek
těmito opatřeními dotčen.
(2) Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným
způsobem, pokud si to strany ujednají.
Ochrana vlastnického práva
§ 1040
(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji
vydal.
(2) Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli
zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo
nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává
vlastníkem věci.
§ 1041
(1) Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými
znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
(2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména
jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými
věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat
vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry
osoby, na níž je požadováno vydání věci.
§ 1042
Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho
vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje.
Ochrana domnělého vlastnického práva
§ 1043
(1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým
způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či
ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní
důvod stejně silný či slabší.
(2) Nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za
úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.
§ 1044
Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může
uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.
Oddíl 2
Nabytí vlastnického práva
Pododdíl 1
Přivlastnění a nález
Přivlastnění
§ 1045
(1) Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li
tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou
vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
(2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
§ 1046
(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.
(2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a
jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze
je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li
označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.
§ 1047
(1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k
vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se
stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku
jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou
dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že
lze jeho vlastníka zjistit.
§ 1048
Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý
vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti
v zájmovém chovu.
§ 1049
Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném
zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.
§ 1050
(1) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří
let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro
vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě
přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.
(2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu
deseti let, má se za to, že ji opustil.
Nález
§ 1051
Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc
není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za
opuštěnou a přivlastnit si ji.
§ 1052
(1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi
proti úhradě nutných nákladů a nálezného.
(2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a
nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného
odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří
dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném
dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto
zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li
jich, postupuje, jako by byl nálezcem.
§ 1053
(1) Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené
době ten, kdo věc ztratil a má-li věc značnou hodnotu, učiní obec
vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.
(2) Zjistí-li obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení
věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.
§ 1054
(1) Obec rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím
nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc
bude uschována u této osoby. Věci značné hodnoty, zejména peníze o
vyšší částce, obec odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží
jiným vhodným způsobem.
(2) Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze
uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s
výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s
dosavadní správou věci. S neprodejnou věcí obec naloží libovolným
způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její
výjimečnosti a hodnotě.
§ 1055
Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po
odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi,
pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.
§ 1056
(1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze
znamení na věci, nebo z jiných okolností.
(2) Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu
jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci
nálezné podle slušného uvážení.
§ 1057
(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu,
může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s
věcí jako poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je
tyto osoby jen užívat; to platí i o výtěžku za věc strženém.
(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí
doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím tří let od
vyhlášení nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po
zaplacení nákladů a nálezného.
(3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo
jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k věci nebo k
výtěžku za ni strženému.
§ 1058
(1) Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí
nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat,
komu má být vráceno.
(2) Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný
hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
§ 1059
(1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a
nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude
k němu nálezce vlastnické právo.
(2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec
zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může
tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí
do čtyř měsíců ode dne, kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález
vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu.
§ 1060
Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho
právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž
území byla nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost
zaplatit nálezci nálezné.
§ 1061
Nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své
povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo
nabýt k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu.
Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.
§ 1062
Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány
společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil
se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.
Nález skryté věci
§ 1063
O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o
nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o
úkrytu věci věděl.
§ 1064
(1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení
vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí
obdobně.
(2) Nepřipadne-li skrytá věc podle jiných právních předpisů do
vlastnictví státu, kraje nebo obce, ujedná si nálezce s vlastníkem
pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny
věci. Neshodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci
zaplatí polovinu její ceny.
§ 1065
Osoba zjednaná k nalezení ztracené nebo skryté věci není nálezcem a
náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.
Pododdíl 2
Přirozený přírůstek
Přírůstek nemovité věci
§ 1066
Plody, které pozemek vydává sám od sebe, aniž je obděláván, náleží
vlastníkovi pozemku. Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných
nemovitých věcí.
§ 1067
Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na
hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.
Naplavenina a strž
§ 1068
Zemina naplavená poznenáhla na břeh náleží vlastníkovi pobřežního
pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných
přírodních sil.
§ 1069
Velká a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému
břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k
odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.
§ 1070
(1) Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník
původního pozemku vlastníkem ostrova.
(2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.
§ 1071
Vodní koryto vzniklé strží nebo v důsledku vzniku ostrova se stává
vlastnictvím vlastníka původního koryta.
§ 1072
Přírůstek movité věci
Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.
§ 1073
(1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.
(2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.
Pododdíl 3
Umělý přírůstek
Zpracování
§ 1074
(1) Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak,
že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen
se značným nákladem nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi
tomu, kdo materiálem nebo prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.
(2) Vlastník nové věci zaplatí tomu, kdo vlastnické právo pozbyl,
hodnotu zpracované věci a tomu, kdo se na výsledku podílel prací,
odměnu za práci.
§ 1075
(1) Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc v dobré
víře, se ponechává na vůli, zda si přisvojí novou věc a nahradí
druhému, co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.
(2) Právo k volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do
jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.
§ 1076
(1) Nelze-li určit jediného vlastníka nové věci, náleží věc do
spoluvlastnictví vlastníků zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle
hodnot zpracovaných věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.
(2) Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu,
kdo věc zpracoval.
§ 1077
Použije-li se cizí věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi
opravené věci, a ten nahradí vlastníkovi zpracované věci hodnotu
použité cizí věci.
Smísení
§ 1078
(1) Smísí-li se movité věci několika vlastníků tak, že obnovení
předešlého stavu sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty
rozdělit na díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou
část toho, co vzniklo smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho,
co pozbyl. Nebyl-li ten, kdo věci smísil, v dobré víře, má vlastník
právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za plnou náhradu.
(2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.
§ 1079
Při smísení movitých věcí téhož druhu, zejména dojde-li k němu při
jejich úschově, se § 1078 nepoužije; na vlastníky smísených věcí
přechází vlastnictví poměrné části smísených věcí.
§ 1080
Kdo se podílel na smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí
dotčeným vlastníkům také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v
tom rozsahu, v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích
ustanovení.
§ 1081
Kdo z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe, ač
ji má vydat, není povinen tak učinit, dokud mu vlastník nezaplatí
náhradu.
§ 1082
Společné ustanovení
Kdo je povinen poskytnout při zpracování nebo smísení náhradu jiné
osobě, nemá povinnost plnit více, než kolik by byl povinen plnit při
bezdůvodném obohacení.
Stavba
§ 1083
(1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba
součástí pozemku. Vlastník pozemku nahradí vlastníku užité věci její
hodnotu.
(2) Kdo nebyl při užití cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí
vlastníku užité věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v
tom rozsahu, v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.
§ 1084
(1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.
(2) Vlastník pozemku nahradí osobě, která zřídila na cizím pozemku
stavbu v dobré víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré
víře nebyla, má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.
§ 1085
Soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil
stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem
stavbu odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom
přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.
§ 1086
(1) Kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat
se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez
zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou
cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat,
aby pozemek koupil za obvyklou cenu.
(2) Soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví
zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku
pozemku náhradu.
§ 1087
Přestavek
(1) Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou
částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného
přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li
zřizovatel stavby v dobré víře.
(2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla
zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.
Pododdíl 4
Smíšený přírůstek
§ 1088
(1) Při osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami
náleží vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až
poté, co zapustí kořeny.
(2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.
Pododdíl 5
Vydržení
Řádné vydržení
§ 1089
(1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je
a nabude věc do vlastnictví.
(2) Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal
vydržení dnem, kdy nabyl držby.
§ 1090
(1) K vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na
právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud
by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
(2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet
ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro
všeobecného právního nástupce právnické osoby.
§ 1091
(1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená
držba trvající tři roky.
(2) K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná
nepřerušená držba trvající deset let.
§ 1092
Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a
poctivé držby jeho předchůdce.
§ 1093
Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby
déle než jeden rok.
§ 1094
Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
počne vydržecí doba běžet ohledně práva proti ní až ode dne, kdy
zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále,
avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.
§ 1095
Mimořádné vydržení
Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí,
vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na
kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý
úmysl.
§ 1096
Započtení vydržecí doby
(1) Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se
zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického
práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.
(2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého
předchůdce bez dalšího.
§ 1097
Zákaz vydržení
Vydržet vlastnické právo nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému,
ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro
opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.
§ 1098
Zastavení vydržecí doby
Mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství
trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti,
zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro
poručníka a poručence.
Pododdíl 6
Převod vlastnického práva
§ 1099
Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou
smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo
stanoveno zákonem.
§ 1100
(1) Převede-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám
vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, nabývá
vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve. Není-li
nikdo takový, nabývá vlastnické právo osoba, s níž byla uzavřena
smlouva, která nabyla účinnosti jako první.
(2) Převede-li strana vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném
seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v
dobré víře a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno
jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.
Převod vlastnického práva k movité věci
§ 1101
Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve
okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož
druhu.
§ 1102
Převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném
seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu,
ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
§ 1103
(1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí smlouvou
k okamžiku jeho předání.
(2) Vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a
smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho
přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění
prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky;
převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru,
jen je-li k tomu zvlášť zavázán.
(3) Vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou
smlouvou k okamžiku její účinnosti.
§ 1104
(1) Vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem
zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.
(2) Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků, nabývá
se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.
(3) Na nabývání vlastnického práva k imobilizovanému cennému papíru
podle § 2413 odst. 1 se použijí obdobně ustanovení o nabývání
vlastnictví k zaknihovaným cenným papírům.
§ 1105
Převod vlastnického práva k nemovité věci
Převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném
seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
Společná ustanovení o převodu vlastnického práva
§ 1106
Kdo nabude vlastnické právo, nabude také práva a povinnosti s věcí
spojená.
§ 1107
(1) Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci,
které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a
mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo
stanoví-li tak zákon.
(2) Závady, které nepřejdou, zanikají.
§ 1108
Ustanovení § 1106 a 1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického
práva jinak než převodem.
Pododdíl 7
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
§ 1109
Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve
veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v
oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného
titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného
obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou
vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
§ 1110
Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od
podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného
obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který
prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že
od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
§ 1111
Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví §
1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v
oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud
vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného
trestného činu.
§ 1112
Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému
prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické
právo bylo nabyto od neoprávněného.
§ 1113
Ustanovení § 1110 až 1112 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční
nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci
nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při
provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu
na komoditní burze.
Pododdíl 8
Nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci
§ 1114
Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva
nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den
určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
Díl 4
Spoluvlastnictví
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 1115
(1) Osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou
spoluvlastníky.
(2) Ustanovení o spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i pro
společenství jiných věcných práv.
§ 1116
Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu
a nakládají s věcí jako jediná osoba.
§ 1117
Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným
právem každého dalšího spoluvlastníka.
§ 1118
Spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno,
i podíl z plodů a užitků ze společné věci.
§ 1119
Vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy
společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v
něm, anebo z jiných důležitých důvodů.
§ 1120
(1) Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.
(2) Jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle
podílů rozdělit, určí dohoda spoluvlastníků. Nedohodnou-li se
spoluvlastníci, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos
se rozdělí podle podílů.
Oddíl 2
Spoluvlastnický podíl
§ 1121
Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.
§ 1122
(1) Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření
společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví věci.
(2) Velikost podílu vyplývá z právní skutečnosti, na níž se zakládá
spoluvlastnictví nebo účast spoluvlastníka ve spoluvlastnictví. To
spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové
ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu.
(3) Má se za to, že podíly jsou stejné.
§ 1123
Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové
nakládání však nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez
zřetele k tomu, z čeho vyplývají.
§ 1124
(1) Bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo
jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a
povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků
svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců
ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník
podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo
příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní
právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti
podílů.
(2) Předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze
spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci
právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. To platí i v jiných případech
zákonného předkupního práva.
§ 1125
(1) Vzniklo-li spoluvlastnictví k zemědělskému závodu pořízením pro
případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci
nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li
některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k
podílu předkupní právo; předkupní právo se vztahuje i na dědický podíl.
Neujednají-li si spoluvlastníci nebo spoludědicové, jak předkupní právo
vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
(2) Převádí-li spoluvlastník svůj podíl osobě, která by byla jeho
dědicem podle ustanovení o zákonné posloupnosti dědiců, nebo jinému
spoluvlastníku, odstavec 1 se nepoužije. To platí i v případě, že se
spoluvlastník předkupního práva v písemné formě vzdal.
Oddíl 3
Správa společné věci
§ 1126
(1) Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné
věci.
(2) Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají
podle velikosti jejich podílů.
§ 1127
Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni
spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
§ 1128
(1) O běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou
hlasů.
(2) Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v
případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se
jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník
opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout
soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu
právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
(3) Není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí
rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání
uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo
dozvědět mohl.
§ 1129
(1) K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci,
zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu
či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů
spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh
spoluvlastníka soud.
(2) Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může
navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též
navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí.
Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.
§ 1130
Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou,
zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem
povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu
navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí
obdobně.
§ 1131
Rozhodne-li většina spoluvlastníků o opatření potřebném pro zachování
nebo zlepšení společné věci a zaváže-li se vůči přehlasovanému
spoluvlastníku, že po něm nebude požadovat, aby se na nákladech
podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způsobenou přijatým opatřením
a poskytne dostatečnou jistotu, nemá přehlasovaný spoluvlastník právo
podle § 1130.
§ 1132
K rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její
zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva
spoluvlastníků omezena na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu
všech spoluvlastníků.
§ 1133
Ke zřízení zástavního práva nebo jiné obdobné jistoty sloužící k
zajištění peněžité pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo
při její obnově postačí rozhodnutí alespoň dvoutřetinové většiny
spoluvlastníků.
Správce společné věci
§ 1134
O volbě a odvolání správce rozhodují spoluvlastníci stejně jako o
záležitostech běžné správy.
§ 1135
Správce má právní postavení příkazníka. Musí spoluvlastníkům správu
vyúčtovat; náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, kterou si
může vybrat z výnosů spravované věci.
§ 1136
Spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu
ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může
požadovat
a) poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o
náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,
b) náhradu nutných nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba
vynaložit na záchranu věci.
§ 1137
Svěří-li se správa několika osobám, rozhodují většinou hlasů; každá z
nich má jeden hlas.
§ 1138
Dohodnou-li se spoluvlastníci nemovité věci o její správě jinak,
vyžaduje dohoda formu veřejné listiny. Dohoda se založí do sbírky
listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu.
§ 1139
Soudní úprava poměrů spoluvlastníků
(1) Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že
rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby
takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá
soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může
zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami
či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
(2) Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li
se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při
rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
Oddíl 4
Oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví
§ 1140
(1) Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
(2) Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze
spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o
zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen
k újmě některého ze spoluvlastníků.
§ 1141
(1) Spoluvlastnictví se zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda
musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o
spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou
formu.
(2) Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím
prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku,
anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s
vyplacením ostatních.
§ 1142
(1) Jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému
účelu, není její rozdělení možné.
(2) Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly
pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti
stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem
zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek
vyvlastnit.
§ 1143
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o
něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o
zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání
spoluvlastníků.
§ 1144
(1) Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale
nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
(2) Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly
odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v
penězích.
§ 1145
Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit
služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově
vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.
§ 1146
Společné listiny nelze dělit. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, u koho
se uloží společné listiny, uloží je u nejstaršího spoluvlastníka,
není-li tomu jinak nic na závadu. Ostatní spoluvlastníci obdrží na
společný náklad úředně ověřené opisy nebo kopie.
§ 1147
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc
žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v
odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi
spoluvlastníky.
§ 1148
(1) Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají
pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se
společnou věcí.
(2) Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož
i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti
dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení
spoluvlastnictví.
(3) Prodá-li se věc, uhradí se po stržení nákladů prodeje všechny dluhy
podle předchozích odstavců ještě předtím, než se mezi spoluvlastníky
rozdělí výtěžek.
§ 1149
(1) Bývalí spoluvlastníci si doručí na žádost některého z nich
potvrzení, jak se vypořádali, pokud dohodu o zrušení spoluvlastnictví k
movité věci neuzavřeli v písemné formě.
(2) Při vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci zapsané do
veřejného seznamu vznikají nová vlastnická práva zápisem do tohoto
veřejného seznamu.
Ochrana třetích osob při rozdělení společné věci
§ 1150
Rozdělení společné věci není na újmu osobě, která má věcné právo ke
společné věci.
§ 1151
Při rozdělení panující věci trvá věcné břemeno pro všechny díly
zpravidla nadále, nesmí však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším.
Prospívá-li věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům
ostatním.
§ 1152
Rozdělí-li se zatížená věc a postihuje-li věcné břemeno jen některý
díl, zaniká na dílech ostatních.
§ 1153
(1) Poskytuje-li právo ze služebnosti nebo jiné zatížení právo k plodům
nebo užitkům, může
a) každá z oprávněných osob, pokud se dělí věc panující, nebo
b) každá z obtížených osob, pokud se dělí věc obtížená, navrhnout, aby
vykonávání upravil soud.
(2) Soud vykonávání upraví s ohledem na povahu a účel zatížení, jakož i
s ohledem na hospodářské zvláštnosti jednotlivých dílů tak, aby
výsledek odpovídal zásadám slušnosti a aby se zatížení nezvětšilo.
Odklad zrušení spoluvlastnictví
§ 1154
(1) Ujednají-li si spoluvlastníci, že nebudou žádat zrušení
spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let,
nemůže tím být vyloučeno jakékoli jiné pozdější ujednání. Byl-li odklad
zrušení spoluvlastnictví ujednán na dobu delší deseti let, považuje se
za ujednaný na deset let. Odklad zrušení spoluvlastnictví lze ujednat i
opakovaně.
(2) Má-li ujednání odkladu zrušení spoluvlastnictví zavazovat i právní
nástupce spoluvlastníků, jejichž právní nástupnictví vznikne jinak než
děděním nebo přeměnou právnické osoby, musí to být výslovně ujednáno.
(3) Ujednání o odkladu zrušení spoluvlastnictví vyžaduje formu veřejné
listiny; týká-li se ujednání nemovité věci zapsané do veřejného
seznamu, zapíše se odklad zrušení spoluvlastnictví do veřejného
seznamu.
§ 1155
(1) Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit,
má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení
oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání
spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.
(2) Zrušení spoluvlastnictví může být odloženo také pořízením pro
případ smrti.
§ 1156
Odklad zrušení spoluvlastnictví lze později změnit dohodou
spoluvlastníků, a nedojde-li k ní, rozhodnutím soudu vydaným na návrh
spoluvlastníka, který prokáže, že na něm nelze spravedlivě požadovat,
aby ve spoluvlastnictví setrval, anebo že se podstatně změnily
okolnosti, pro něž k odkladu spoluvlastnictví došlo.
§ 1157
Odklad oddělení ze spoluvlastnictví
Pro oddělení ze spoluvlastnictví platí § 1154 až 1156 obdobně.
Oddíl 5
Bytové spoluvlastnictví
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1158
(1) Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictví nemovité věci založené
vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je
součástí nemovité věci dům alespoň s dvěma byty.
(2) Co je stanoveno v tomto oddílu o bytu, platí také pro nebytový
prostor, jakož i pro soubor bytů nebo nebytových prostorů.
§ 1159
Jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na
společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné.
Jednotka je věc nemovitá.
Společné části
§ 1160
(1) Společné jsou alespoň ty části nemovité věci, které podle své
povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně.
(2) Společnými jsou vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné
právo, jež vlastníkům jednotek zakládá právo mít na pozemku dům,
stavební části podstatné pro zachování domu včetně jeho hlavních
konstrukcí, a jeho tvaru i vzhledu, jakož i pro zachování bytu jiného
vlastníka jednotky, a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k
užívání bytu. To platí i v případě, že se určitá část přenechá
některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání.
§ 1161
Neurčí-li se podíly na společných částech se zřetelem k povaze,
rozměrům a umístění bytu nebo jako stejné, platí, že jsou stanoveny
poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech
bytů v domě.
§ 1162
(1) Jsou-li podíly na společných částech určeny jinak než poměrem
velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v
domě nebo než jako stejné, má vlastník jednotky právo domáhat se změny
tohoto určení, pokud se okolnosti změnily tak podstatně, že určení jeho
podílu na společných částech je zjevně nespravedlivé.
(2) Nedojde-li na návrh vlastníka jednotky ke změně prohlášení (§
1169), změní prohlášení soud.
Pododdíl 2
Vznik jednotky
§ 1163
Výstavba
Zavázaly-li se k tomu strany v souvislosti se stavbou domu nebo jeho
změnou, vznikne jednotka výstavbou, pokud je dům alespoň v takovém
stupni rozestavěnosti, že je již navenek uzavřen obvodovými stěnami a
střešní konstrukcí a byt je uzavřen obvodovými stěnami.
§ 1164
Zápis do veřejného seznamu
(1) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne, pokud vlastník nebo
osoba k tomu oprávněná z jiného věcného práva prohlášením rozdělí své
právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám.
(2) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne i v případě, že si to
ujednají spoluvlastníci při oddělení ze spoluvlastnictví nebo při jeho
zrušení a vypořádání, nebo že si to ujednají manželé při změně rozsahu
nebo při vypořádání společného jmění. Ustanovení o prohlášení se na
tato ujednání použijí přiměřeně.
§ 1165
Rozhodnutí soudu
Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze
spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení
společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.
Prohlášení
§ 1166
(1) Při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám
se uvedou alespoň
a) údaje o pozemku, domu, obci a katastrálním území,
b) údaje o jednotce, zejména
1. pojmenování a označení jednotlivých bytů alespoň číslem a umístěním
s určením účelu užívání,
2. určení a popis společných částí se zřetelem k jejich stavební,
technické nebo uživatelské povaze a s případným určením, které z nich
jsou vyhrazeny k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky,
3. velikost podílů na společných částech,
c) jaká věcná a jiná práva a jaké závady přecházejí se vznikem
vlastnického práva k jednotce na všechny vlastníky jednotek nebo na
některé z nich.
(2) Má-li rozdělením vzniknout alespoň pět jednotek, z nichž mají být
alespoň tři ve vlastnictví tří různých vlastníků, uvedou se v
prohlášení i náležitosti stanov společenství vlastníků jednotek (dále
jen „společenství vlastníků“). Nevznikne-li v souvislosti s rozdělením
společenství vlastníků, určí prohlášení správce pravidla pro správu
domu, pravidla pro užívání společných částí a příspěvky na náklady
spojené se správou domu a pozemku.
(3) K prohlášení se přiloží půdorysy všech podlaží, popřípadě jejich
schémata, určující polohu bytů a společných částí domu, spolu s údaji o
podlahových plochách bytů.
§ 1167
Dojde-li k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu,
nelze prohlášení prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické
právo k jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla
další osoba.
§ 1168
Odstranění vady prohlášení
(1) Vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem
a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co
ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu
odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením.
Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby,
která na tom má právní zájem.
(2) Určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky
na společných částech, nepřihlíží se k tomu.
§ 1169
Změna prohlášení
(1) Vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Je-li jednotka
zatížena, lze prohlášení změnit s předchozím souhlasem osoby oprávněné
z věcného práva.
(2) Ke změně prohlášení se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek
o změně jejich práv a povinností uzavřená v písemné formě. Účinnosti
dohoda nabývá, pokud s ní v písemné formě souhlasí vlastníci jednotek s
většinou hlasů, popřípadě s kvalifikovanou většinou hlasů určenou v
prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody.
Pododdíl 3
Výstavba domu s jednotkami
§ 1170
Smlouva o výstavbě
(1) Smlouvou o výstavbě se strany zavazují podílet se společně na
výstavbě, dokončení nebo na změně domu za účelem zřízení nebo změny
jednotek. Pro práva a povinnosti stran platí přiměřeně ustanovení
tohoto zákona o společnosti.
(2) Ve smlouvě strany ujednají alespoň
a) údaje stanovené jako náležitosti prohlášení o rozdělení práva k domu
a pozemku na vlastnické právo k jednotkám,
b) způsob úhrady nákladů výstavby, popřípadě ocenění svépomocně
prováděných prací,
c) velikost spoluvlastnických podílů k domu, a má-li být dům součástí
pozemku, velikost spoluvlastnických podílů k pozemku, na dobu, než
výstavbou vznikne první jednotka; spoluvlastnické podíly se určí ve
velikosti odpovídající velikosti podílu vlastníka jednotky na
společných částech, a
d) má-li výstavbou vzniknout dům alespoň s pěti jednotkami, náležitosti
stanov společenství vlastníků, pokud již nebylo založeno.
(3) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
§ 1171
Je-li smlouva o výstavbě uzavřena v době, kdy je dům již rozestavěn,
ale byty ještě rozestavěny nejsou, ujednají si strany velikost
spoluvlastnických podílů k nemovité věci ve velikosti odpovídající
velikosti spoluvlastnických podílů budoucích vlastníků jednotek na
společných částech.
§ 1172
(1) Má-li jednotka vzniknout nástavbou, přístavbou nebo stavební
úpravou domu a nejsou-li v domě jednotky dosud vymezeny, ujednají
strany ve smlouvě i vymezení jednotek v domě a vlastník nebo osoba k
tomu oprávněná z jiného věcného práva převede na zájemce o nabytí nové
jednotky spoluvlastnický podíl k nemovité věci ve velikosti
odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu jako vlastníka
jednotky na společných částech.
(2) Má-li vzniknout nová jednotka nebo má-li být dosavadní jednotka
změněna nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou v domě, kde jsou
jednotky již vymezeny, ujednají strany ve smlouvě i změny velikosti
spoluvlastnických podílů po vzniku nové jednotky nebo změně dosavadní
jednotky a jejich převody tak, aby odpovídaly nově určeným velikostem
spoluvlastnických podílů.
§ 1173
Neobsahuje-li smlouva o výstavbě výslovné ujednání o odchylkách od
určení jednotek, považuje se výstavba za řádnou, pokud je odchylka jen
nepatrná a dotčený spoluvlastník ji měl a mohl rozumně očekávat.
Nedohodnou-li se strany, rozhodne soud, jak se důsledky odchylky od
určení jednotek vypořádají.
§ 1174
(1) Vznikne-li výstavbou dům, zůstanou strany až do vzniku jednotky
podílovými spoluvlastníky nemovité věci.
(2) Vznikem jednotky se podílové spoluvlastnictví nemovité věci mění v
bytové spoluvlastnictví.
Pododdíl 4
Práva a povinnosti vlastníka jednotky
§ 1175
(1) Vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a
uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí
však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit,
změnit nebo poškodit společné části.
(2) Vlastník jednotky udržuje svůj byt, jak to vyžaduje nezávadný stav
a dobrý vzhled domu; to platí i o společných částech, které má vlastník
jednotky vyhrazeny ve výlučném užívání.
§ 1176
Vznikem vlastnického práva k jednotce vzniká vlastníku jednotky
povinnost řídit se pravidly pro správu domu a pro užívání společných
částí, pokud byl s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl
znát, jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup
do domu nebo bytu.
§ 1177
(1) Kdo nabyl jednotku do vlastnictví, oznámí to včetně své adresy a
počtu osob, které budou mít v bytě domácnost, vlastníkům jednotek
prostřednictvím osoby odpovědné za správu domu nejpozději do jednoho
měsíce ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že je vlastníkem.
To obdobně platí i v případě změny údajů uvedených v oznámení.
(2) Vlastník jednotky oznámí bez zbytečného odkladu osobě odpovědné za
správu domu změny v počtu osob, které mají v bytě domácnost a bydlí v
něm po dobu, která činí v souhrnu nejméně tři měsíce v jednom
kalendářním roce. To platí i tehdy, přenechal-li vlastník jednotky byt
k užívání jiné osobě; v takovém případě oznámí i jméno a adresu této
osoby.
§ 1178
Požádá-li o to vlastník jednotky, sdělí mu osoba odpovědná za správu
domu jméno a adresu kteréhokoli vlastníka jednotky nebo nájemce v domě.
§ 1179
Vlastník jednotky má právo seznámit se, jak osoba odpovědná za správu
domu hospodaří a jak dům nebo pozemek spravuje. U této osoby může
vlastník jednotky nahlížet do smluv uzavřených ve věcech správy, jakož
i do účetních knih a dokladů.
§ 1180
(1) Nebylo-li jinak určeno, přispívá vlastník jednotky na správu domu a
pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech.
Slouží-li některá ze společných částí jen některému vlastníku jednotky
k výlučnému užívání, stanoví se výše příspěvku i se zřetelem k povaze,
rozměrům a umístění této části a rozsahu povinnosti vlastníka jednotky
spravovat tuto část na vlastní náklad.
(2) Příspěvky určené na odměňování osoby, která dům spravuje, nebo
členů jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní
správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně.
§ 1181
(1) Vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s
užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu
domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od
skončení zúčtovacího období.
(2) Není-li určena doba splatnosti nedoplatku nebo přeplatku záloh,
jsou splatné k témuž dni do tří měsíců po uplynutí lhůty uvedené v
odstavci 1.
§ 1182
Upravuje-li vlastník jednotky stavebně svůj byt, umožní do bytu přístup
pro ověření, zda stavební úpravy neohrožují, nepoškozují nebo nemění
společné části, pokud byl k tomu předem vyzván osobou odpovědnou za
správu domu.
§ 1183
(1) Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě,
přestavbě či jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně
rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která
slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup,
pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To
platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby
vody, plynu, tepla a jiných energií.
(2) Při poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí
vlastníku jednotky škodu společenství vlastníků, a nevzniklo-li,
nahradí ji poměrně spoluvlastníci domu. Prováděl-li však tyto práce ve
svém zájmu jen některý vlastník jednotky, nahradí škodu sám.
§ 1184
Na návrh osoby odpovědné za správu domu nebo dotčeného vlastníka
jednotky může soud nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který
porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem
podstatně omezujícím nebo znemožňujícím práva ostatních vlastníků
jednotek.
§ 1185
Spoluvlastnictví jednotky
(1) Vlastník jednotky může své právo k jednotce rozdělit na podíly,
ledaže to bylo vyloučeno.
(2) Spoluvlastníci jednotky zmocní společného zástupce, který bude
vykonávat jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu. To platí i
v případě manželů, kteří mají jednotku ve společném jmění.
Zvláštní ustanovení o převodu jednotky
§ 1186
(1) Při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné
za správu domu povinnost příspěvky na správu domu ke dni účinnosti
převodu vypořádat.
(2) Převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli
potvrzením osoby odpovědné za správu domu, jaké dluhy související se
správou domu a pozemku přejdou na nabyvatele jednotky, popřípadě že
takové dluhy nejsou. Za dluhy, které na nabyvatele jednotky přešly,
ručí převodce osobě odpovědné za správu domu.
§ 1187
(1) Vznikla-li jednotka rozdělením práva k domu nebo pozemku na
vlastnické právo k jednotkám, má nájemce bytu předkupní právo k
jednotce při jejím prvním převodu. To platí i v případě nájmu
nebytového prostoru, pokud byl pronajat v souvislosti s bytem v tomtéž
domě. Předkupní právo zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti
měsíců od její účinnosti.
(2) Je-li nájemcem právnická osoba, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.
§ 1188
(1) Vznikne-li jednotka v domě ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví
právnické osoby a je-li nájemcem člen nebo společník této právnické
osoby, který se podílel prací nebo majetkovou účastí na pořízení
nemovité věci, lze vlastnické právo k jednotce převést jen na něho. To
platí i v případě, že se na pořízení nemovité věci podílel právní
předchůdce společníka nebo člena.
(2) Vyžaduje-li jiný právní předpis k platnosti převodu stanovení
hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného
soudem, jeho ustanovení se nepoužijí.
Pododdíl 5
Správa domu a pozemku
§ 1189
(1) Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky
a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči
o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných
částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním
změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo
změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením
zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.
(2) Má se za to, že se správa vztahuje i na společné části, které
slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku.
§ 1190
Osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je společenství vlastníků.
Nevzniklo-li společenství vlastníků, je osobou odpovědnou za správu
domu správce.
Správa bez vzniku společenství vlastníků
§ 1191
Nevzniklo-li společenství vlastníků, použijí se na správu pravidla
určená v prohlášení a pro rozhodování ve věcech správy se přiměřeně
použijí ustanovení o shromáždění; k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek
správce.
§ 1192
(1) Má-li některý vlastník jednotky na společných částech podíl větší
než poloviční, stává se správcem. Není-li takový vlastník jednotky,
zvolí vlastníci jednotek správce většinou hlasů. Na návrh některého
vlastníka jednotky soud správce odvolá a jmenuje nového správce, pokud
je pro to důležitý důvod.
(2) Správce může samostatně činit, co je nutné k zachování spravovaného
majetku; pokud je určeno něco jiného, nepřihlíží se k tomu. To neplatí
pro rozhodování o záležitostech, které podle tohoto zákona náleží do
působnosti shromáždění.
§ 1193
Jedná-li se o dům, kde je méně než pět jednotek, nepřihlíží se při
rozhodování vlastníků jednotek k hlasům správce převyšujícím součet
hlasů všech ostatních vlastníků jednotek.
Společenství vlastníků
§ 1194
(1) Společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem
zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je
způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Společenství
vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání
nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.
(2) Členství ve společenství vlastníků je neoddělitelně spojeno s
vlastnictvím jednotky. Za dluhy společenství vlastníků ručí jeho člen v
poměru podle velikosti svého podílu na společných částech.
§ 1195
(1) Společenství vlastníků může nabývat majetek a nakládat s ním pouze
pro účely správy domu a pozemku.
(2) K právnímu jednání, kterým společenství vlastníků zajistí dluh jiné
osoby, se nepřihlíží.
§ 1196
(1) Společenství vlastníků právně jedná v mezích svého účelu s
vlastníky jednotek i s třetími osobami.
(2) Vzniknou-li vlastníkům jednotek práva vadou jednotky, zastupuje
společenství vlastníků vlastníky jednotek při uplatňování těchto práv.
§ 1197
Sdruží-li se společenství vlastníků s jiným společenstvím vlastníků ke
spolupráci při naplňování svého účelu nebo stane-li se členem právnické
osoby sdružující společenství vlastníků nebo vlastníky jednotek nebo
jinak působící v oblasti bydlení, nesmí se zavázat k jiné majetkové
účasti, než je poskytnutí členského vkladu nebo poskytování členských
příspěvků. Zaváže-li se společenství vlastníků podílet se na ztrátě
jiné osoby, hradit její dluhy nebo je zajistit, nepřihlíží se k tomu.
§ 1198
(1) Nebylo-li společenství vlastníků založeno již dříve, založí je
vlastníci jednotek, kde je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři
jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, nejpozději po vzniku
vlastnického práva k první převedené jednotce.
(2) Do veřejného seznamu se nezapíše vlastnické právo k další převedené
jednotce, pokud není prokázán vznik společenství vlastníků. To neplatí
při nabytí jednotky do vlastnictví prvním vlastníkem.
§ 1199
Je-li v domě méně než pět jednotek, může být společenství vlastníků
založeno, pokud s tím souhlasí všichni vlastníci jednotek.
§ 1200
Založení společenství vlastníků
(1) Společenství vlastníků se založí schválením stanov. Nebylo-li
společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k domu a
pozemku na vlastnické právo k jednotkám nebo ujednáním ve smlouvě o
výstavbě, vyžaduje se ke schválení stanov souhlas vlastníků všech
jednotek.
(2) Stanovy obsahují alespoň
a) název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro
který společenství vlastníků vzniklo,
b) sídlo určené v domě, pro který společenství vlastníků vzniklo;
není-li to možné, na jiném vhodném místě,
c) členská práva a povinnosti vlastníků jednotek, jakož i způsob jejich
uplatňování,
d) určení orgánů, jejich působnosti, počtu členů volených orgánů a
jejich funkčního období, jakož i způsobu svolávání, jednání a usnášení,
e) určení prvních členů statutárního orgánu,
f) pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí,
g) pravidla pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu
domu a úhradu cen služeb a pro způsob určení jejich výše placené
jednotlivými vlastníky jednotek.
(3) Stanovy vyžadují formu veřejné listiny. To neplatí, zakládá-li se
společenství prohlášením o rozdělení práva k domu a pozemku na
vlastnické právo k jednotkám ujednáním ve smlouvě o výstavbě.
§ 1201
Bylo-li společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k
domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám nebo ujednáním ve
smlouvě o výstavbě, nepřihlíží se k změnám stanov provedeným před
vznikem společenství vlastníků.
§ 1202
(1) Dokud má některý zakladatel společenství vlastníků většinu hlasů,
je správcem domu a pozemku. Pro tento účel se na strany smlouvy o
výstavbě hledí jako na jednu osobu.
(2) Na správu se použijí pravidla určená v prohlášení a pro rozhodování
ve věcech správy se obdobně použijí ustanovení o shromáždění. K
rozhodnutí svolá vlastníky jednotek správce; při rozhodování se
nepřihlíží k hlasům správce převyšujícím součet hlasů všech ostatních
vlastníků jednotek.
§ 1203
Ztratí-li správce většinu hlasů, podá nejpozději do šedesáti dnů jako
statutární orgán společenství vlastníků návrh na zápis společenství
vlastníků do veřejného rejstříku a nejpozději do devadesáti dnů svolá
shromáždění. Neučiní-li to, může tak učinit kterýkoli vlastník
jednotky.
§ 1204
Vznik společenství vlastníků
Společenství vlastníků vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
§ 1205
Orgány společenství vlastníků
(1) Nejvyšší orgán společenství vlastníků je shromáždění. Statutární
orgán je výbor, ledaže stanovy určí, že je statutárním orgánem předseda
společenství vlastníků. Zřídí-li stanovy další orgány, nelze jim
založit působnost vyhrazenou shromáždění nebo statutárnímu orgánu.
(2) Způsobilý být členem voleného orgánu nebo zástupcem právnické osoby
jako člena takového orgánu je ten, kdo je plně svéprávný a je bezúhonný
ve smyslu jiného právního předpisu upravujícího živnostenské podnikání.
Shromáždění
§ 1206
(1) Shromáždění tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet
hlasů odpovídající velikosti jeho podílu na společných částech; je-li
však vlastníkem jednotky společenství vlastníků, k jeho hlasu se
nepřihlíží.
(2) Shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků
jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se
vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže
stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.
§ 1207
(1) Statutární orgán svolá shromáždění k zasedání tak, aby se konalo
nejméně jedenkrát do roka. Statutární orgán svolá shromáždění i z
podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů,
nejméně však dvou z nich; neučiní-li to, svolají tito vlastníci
shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami.
(2) Nejsou-li k pozvánce připojeny podklady týkající se pořadu
zasedání, umožní svolavatel každému vlastníku jednotky včas se s nimi
seznámit.
§ 1208
Do působnosti shromáždění patří
a) změna stanov,
b) změna prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické
právo k jednotkám,
c) volba a odvolávání členů volených orgánů a rozhodování o výši jejich
odměn,
d) schválení účetní závěrky, vypořádání výsledku hospodaření a zprávy o
hospodaření společenství vlastníků a správě domu, jakož i celkové výše
příspěvků na správu domu pro příští období a rozhodnutí o vyúčtování
nebo vypořádání nevyčerpaných příspěvků,
e) schválení druhu služeb a výše záloh na jejich úhradu, jakož i
způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky,
f) rozhodování
1. o členství společenství vlastníků v právnické osobě působící v
oblasti bydlení,
2. o změně účelu užívání domu nebo bytu,
3. o změně podlahové plochy bytu,
4. o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek,
5. o změně podílu na společných částech,
6. o změně v určení společné části sloužící k výlučnému užívání
vlastníka jednotky,
7. o opravě nebo stavební úpravě společné části, převyšují-li náklady
částku stanovenou prováděcím právním předpisem; to neplatí, pokud
stanovy určí něco jiného,
g) udělování předchozího souhlasu
1. k nabytí, zcizení nebo zatížení nemovitých věcí nebo k jinému
nakládání s nimi,
2. k nabytí, zcizení nebo zatížení movitých věcí, jejichž hodnota
převyšuje částku stanovenou prováděcím právním předpisem, nebo k jinému
nakládání s nimi; to neplatí, pokud stanovy určí něco jiného,
3. k uzavření smlouvy o úvěru společenstvím vlastníků včetně schválení
výše a podmínek úvěru,
4. k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k jednotce, pokud
dotčený vlastník jednotky v písemné formě s uzavřením zástavní smlouvy
souhlasil,
h) určení osoby, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a
pozemku,
i rozhodnutí o její změně, jakož i schválení smlouvy s touto osobou a
schválení změny smlouvy v ujednání o ceně nebo o rozsahu činnosti,
i) rozhodování v dalších záležitostech určených stanovami nebo v
záležitostech, které si shromáždění k rozhodnutí vyhradí.
§ 1209
(1) Je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky
nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout
soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby
soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí
dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
(2) Je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout
soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně
předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro
nezpůsobilost shromáždění usnášet se.
Rozhodnutí mimo zasedání
§ 1210
(1) Není-li svolané shromáždění způsobilé usnášet se, může osoba, která
je oprávněna shromáždění svolat, navrhnout v písemné formě do jednoho
měsíce ode dne, na který bylo zasedání svoláno, aby vlastníci jednotek
rozhodli o týchž záležitostech mimo zasedání.
(2) V jiných případech lze mimo zasedání rozhodnout, pokud to připustí
stanovy.
§ 1211
Návrh musí obsahovat alespoň návrh usnesení, podklady potřebné pro jeho
posouzení nebo údaj, kde jsou uveřejněny, a údaj o lhůtě, ve které se
má vlastník jednotky vyjádřit. Neurčí-li stanovy delší lhůtu, platí, že
lhůta činí patnáct dní.
§ 1212
K platnosti hlasování se vyžaduje vyjádření vlastníka jednotky s
uvedením dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou
na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí.
§ 1213
Statutární orgán oznámí vlastníkům jednotek v písemné formě výsledek
hlasování, a pokud bylo usnesení přijato, oznámí jim i celý obsah
přijatého usnesení. Neučiní-li to bez zbytečného odkladu, může oznámení
učinit na náklady společenství vlastníků ten, kdo usnesení navrhl.
§ 1214
Rozhodnutí se přijímá většinou hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže
stanovy vyžadují vyšší počet hlasů. Mění-li se však všem vlastníkům
jednotek velikost podílů na společných částech nebo mění-li se poměr
výše příspěvků na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny
podílů na společných částech, vyžaduje se souhlas všech vlastníků
jednotek.
Zrušení společenství vlastníků
§ 1215
(1) Společenství vlastníků se zrušuje dnem zániku vlastnického práva ke
všem jednotkám v domě.
(2) Rozhodnutím vlastníků jednotek lze společenství vlastníků zrušit,
pokud bylo založeno dobrovolně nebo pokud počet jednotek v domě klesl
na méně než pět. V takovém případě vlastníci jednotek přijmou pravidla
pro správu domu a pozemku a pro příspěvky na ni.
§ 1216
Při zrušení společenství vlastníků se neprovádí likvidace. Práva a
povinnosti společenství vlastníků přecházejí dnem jeho zániku na
vlastníky jednotek v poměru stanoveném podle podílu každého vlastníka
jednotky na společných částech.
Pododdíl 6
Zrušení bytového spoluvlastnictví
§ 1217
(1) Dohodnou-li se vlastníci jednotek o přeměně bytového vlastnictví v
podílové spoluvlastnictví nemovité věci, změní se bytové vlastnictví v
podílové spoluvlastnictví zápisem do veřejného seznamu. Má se za to, že
se velikost spoluvlastnického podílu každého spoluvlastníka rovná
velikosti podílu, jaký měl jako vlastník jednotky na společných
částech.
(2) Jsou-li všechny jednotky v domě ve společném jmění a dohodnou-li se
manželé o přeměně bytového vlastnictví na vlastnictví nemovité věci ve
společném jmění, změní se bytové vlastnictví ve vlastnictví nemovité
věci ve společném jmění zápisem do veřejného seznamu.
(3) Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje písemnou formu.
§ 1218
(1) Má-li ke všem jednotkám v domě vlastnické právo jediný vlastník a
prohlásí-li, že mění vlastnické právo k jednotkám na vlastnické právo k
nemovité věci, bytové vlastnictví zanikne zápisem do veřejného seznamu.
(2) Prohlášení vyžaduje písemnou formu.
§ 1219
Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se k platnosti dohody nebo prohlášení
o zrušení bytového vlastnictví souhlas osoby oprávněné z věcného práva
udělený v písemné formě.
Pododdíl 7
Společná ustanovení
§ 1220
(1) Změní-li se prohlášení, vyhotoví jeho úplné znění osoba odpovědná
za správu domu a bez zbytečného odkladu je založí do sbírky listin u
orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu; to platí i
v případě, že jsou náležitosti prohlášení obsaženy ve smlouvě o
výstavbě.
(2) Je-li osoba odpovědná za správu domu zapsána do veřejného
rejstříku, založí bez zbytečného odkladu prohlášení v úplném znění i do
sbírky listin u orgánu, který vede veřejný rejstřík.
§ 1221
Nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí
se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o
shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské
schůzi.
§ 1222
Prováděcí právní předpis stanoví, jakým způsobem se vypočte podlahová
plocha bytu v jednotce, o kterých částech nemovité věci se má za to, že
jsou společné, a podrobnosti o činnostech týkajících se správy domu a
pozemku.
Oddíl 6
Přídatné spoluvlastnictví
Obecná ustanovení
§ 1223
(1) Věc náležící společně několika vlastníkům samostatných věcí
určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem
vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není
užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví
těchto vlastníků. Týká-li se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci
zapisované do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i
přídatné spoluvlastnictví.
(2) Ustanovení o přídatném spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i na
zařízení pořízené nebo jinak nabyté vlastníky uvedenými v odstavci 1
společným nákladem tak, aby sloužilo jim všem.
§ 1224
(1) Věc v přídatném spoluvlastnictví nesmí být proti vůli některého ze
spoluvlastníků odňata společnému účelu.
(2) Zatížit lze věc v přídatném spoluvlastnictví jen způsobem, který
nebrání jejímu využití společnému účelu.
§ 1225
(1) Žádnému ze spoluvlastníků nelze bránit v účasti na využití věci v
přídatném spoluvlastnictví způsobem, který společnému účelu odpovídá a
nebrání jejímu využití ostatními spoluvlastníky.
(2) Vzdání se práva účasti na využití věci v přídatném spoluvlastnictví
některým spoluvlastníkem nemá účinky pro jeho právní nástupce.
§ 1226
Slouží-li věc v přídatném spoluvlastnictví k společnému využití
pozemků, stanoví se podíly spoluvlastníků na společné věci poměrem
výměry pozemků. To spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů
ujednali jinak.
§ 1227
(1) Podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví lze převést jen za
současného převodu vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v
přídatném spoluvlastnictví slouží. Převádí-li se vlastnické právo k
takové věci, platí, že se převod vztahuje i na podíl na věci v
přídatném spoluvlastnictví.
(2) To platí i pro zatížení předkupním právem, právem zpětné koupě nebo
obdobným způsobem, jakož i pro zřízení zástavního práva nebo obdobné
jistoty.
§ 1228
(1) Oddělit se z přídatného spoluvlastnictví lze za podmínky, že věc, k
jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví až dosud sloužila,
zanikla nebo změnila svůj účel tak, že věc v přídatném spoluvlastnictví
už není potřebná.
(2) Ze stejného důvodu může kterýkoli z dalších spoluvlastníků
navrhnout soudu, aby účast spoluvlastníka v přídatném spoluvlastnictví
zrušil a přikázal jeho podíl za náhradu zbývajícím spoluvlastníkům
podle poměru jejich podílů.
§ 1229
Pozbude-li věc v přídatném spoluvlastnictví svůj účel, zanikne přídatné
spoluvlastnictví a spoluvlastníci se vypořádají podle obecných
ustanovení o zrušení spoluvlastnictví. Dokud tento účel trvá, nelze
přídatné spoluvlastnictví zrušit.
Správa věci v přídatném spoluvlastnictví
§ 1230
Nedohodnou-li se spoluvlastníci jinak, zvolí k běžné správě věci v
přídatném spoluvlastnictví jednoho ze spoluvlastníků jako správce.
Není-li správce spoluvlastníky zvolen ani po třech měsících, jmenuje ho
na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.
§ 1231
(1) Nedojde-li k jiné dohodě, volí spoluvlastníci správce většinou
hlasů; každý spoluvlastník má jeden hlas.
(2) Spoluvlastník, který pro zvolení správce nehlasoval, může navrhnout
soudu, aby správce odvolal, jsou-li pro to důležité důvody, a aby
jmenoval správcem jiného spoluvlastníka. Není-li návrh podán do třiceti
dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká.
§ 1232
Ujme-li se spoluvlastník běžné správy věci v přídatném spoluvlastnictví
o své vůli a žádný z ostatních spoluvlastníků tomu po dobu tří měsíců
neodporuje, ani nepodá návrh podle § 1230, hledí se na něho, jako by
byl správcem zvolen.
§ 1233
(1) Není-li jiného ujednání, postačí k odvolání správce většina hlasů
spoluvlastníků; byl-li však správce jmenován soudem, mohou ho
spoluvlastníci odvolat alespoň dvěma třetinami hlasů spoluvlastníků.
(2) Ať již byl správce povolán jakkoli, odvolá ho z důležitého důvodu
soud na návrh podaný spoluvlastníky, kteří mají alespoň třetinu hlasů.
§ 1234
Z právního jednání správce v záležitostech běžné správy jsou
spoluvlastníci i správce oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně.
§ 1235
(1) Na správu věci v přídatném spoluvlastnictví přispívají
spoluvlastníci poměrně podle velikosti svých podílů. Na náklady spojené
se správou věci v přídatném spoluvlastnictví složí spoluvlastníci k
rukám správce přiměřenou zálohu; není-li jiné dohody, je záloha splatná
k 31. lednu.
(2) Kolik má činit úhrn záloh, rozhodnou spoluvlastníci většinou hlasů.
Nepřijmou-li spoluvlastníci takové rozhodnutí do konce předcházejícího
roku, platí, že byl úhrn záloh pro další rok stanoven částkou složenou
na zálohách v posledním roce zvýšenou o desetinu. Není-li možné úhrn
záloh takto stanovit, určí jej na návrh správce soud.
Oddíl 7
Zvláštní ustanovení o společenství jmění
§ 1236
Nabude-li věc do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy,
zákona nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o
manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo
jiná obdobná společenství, platí, že má každá z těchto osob právo k
celé věci.
§ 1237
Práva a povinnosti vlastníků spojených ve společenství se řídí
ustanoveními, podle kterých bylo společenství zřízeno. Ustanovení §
1238 a 1239 se použijí, není-li stanoveno něco jiného.
§ 1238
(1) Není-li ujednáno něco jiného, vyžaduje se k výkonu vlastnických
práv a k nakládání se společnou věcí jednomyslné rozhodnutí všech
zúčastněných.
(2) Není-li ujednáno něco jiného, nelze se domáhat rozdělení společné
věci, dokud společenství trvá, ani nakládat s podílem na společné věci.
§ 1239
Vlastnické právo ke společné věci zaniká jejím zcizením, nebo zánikem
společenství; pro vypořádání se použijí ustanovení o spoluvlastnictví.
Díl 5
Věcná práva k cizím věcem
Oddíl 1
Právo stavby
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1240
(1) Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít
na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se
jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.
(2) Právo stavby může být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek,
kterého sice není pro stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu
užívání.
§ 1241
Právo stavby nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se
účelu stavby. Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit
právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.
§ 1242
Právo stavby je věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho
součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.
Pododdíl 2
Vznik a zánik práva stavby
§ 1243
(1) Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak
zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.
(2) Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu.
Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím
orgánu veřejné moci.
§ 1244
(1) Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné; nesmí být zřízeno na více
než 99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí
být patrný z veřejného seznamu.
(2) Nabyl-li stavebník právo stavby vydržením, nabývá je na dobu 40
let. Jsou-li pro to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je
právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.
§ 1245
Trvání práva stavby lze prodloužit se souhlasem osob, pro které jsou na
pozemku zapsána zatížení v pořadí za právem stavby.
§ 1246
Právo stavby nelze omezit rozvazovací podmínkou; byla-li rozvazovací
podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní.
§ 1247
Bylo-li právo stavby zřízeno za úplatu a ujednala-li se úplata v
opětujících se dávkách jako stavební plat, zatěžuje právo stavby jako
reálné břemeno. Nepřihlíží se k ujednání, podle kterého změny výše
stavebního platu závisí na nejisté budoucí události; to neplatí,
ujedná-li se závislost výše stavebního platu na míře zhodnocování a
znehodnocování peněz.
§ 1248
Zřekne-li se stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku
převést na základě listin prokazujících tuto skutečnost právo stavby na
dobu, která ještě neuplynula, na sebe nebo na jinou osobu.
§ 1249
Při zániku práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, nastanou právní
následky výmazu práva stavby vůči věcnému právu náležejícímu osobě, pro
kterou bylo k právu stavby do veřejného seznamu zapsáno věcné právo, až
zánikem tohoto věcného práva. Jestliže však tato osoba k výmazu udělí
souhlas, nastanou právní následky výmazu práva stavby vůči jejímu
věcnému právu již tímto výmazem.
Pododdíl 3
Právní poměry z práva stavby
§ 1250
Co do stavby vyhovující právu stavby má stavebník stejná práva jako
vlastník; pokud se jedná o jiné užívání pozemku zatíženého právem
stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.
§ 1251
(1) Smlouva může stavebníku uložit, aby stavbu provedl do určité doby.
(2) Není-li nic jiného ujednáno, má stavebník povinnost udržovat stavbu
v dobrém stavu. Smlouva může stavebníku uložit povinnost stavbu
pojistit.
(3) Vlastníku pozemku může být vyhrazeno schválení určitého faktického
nebo právního jednání stavebníka, avšak ani je-li to vlastníku pozemku
vyhrazeno, nemůže odepřít souhlas k právnímu jednání, které není k jeho
újmě.
§ 1252
(1) Právo stavby lze převést i zatížit.
(2) Vyhradí-li si vlastník pozemku souhlas k zatížení práva stavby,
zapíše se výhrada do veřejného seznamu. V takovém případě lze do
veřejného seznamu zapsat zatížení práva stavby jen se souhlasem
vlastníka pozemku.
§ 1253
Právo stavby přechází na dědice i na jiného všeobecného právního
nástupce.
§ 1254
Stavebník má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní
právo k právu stavby. Ujednají-li si strany něco jiného, zapíše se to
do veřejného seznamu.
§ 1255
Není-li nic jiného ujednáno, dá vlastník stavebního pozemku
stavebníkovi při zániku práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo
zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době
zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.
§ 1256
Zástavní a jiná práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.
Oddíl 2
Věcná břemena
Pododdíl 1
Obecná ustanovení o služebnostech
§ 1257
(1) Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci
jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho
se zdržet.
(2) Vlastník může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného
svého pozemku.
§ 1258
Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah
nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti;
není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než
větší.
§ 1259
Kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; §
1040 až 1043 se použijí obdobně.
Pododdíl 2
Nabytí služebnosti
§ 1260
(1) Služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo
vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která
má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné
moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.
(2) Při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je
vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.
§ 1261
Pozemek určený k plnění funkcí lesa lze zatížit pozemkovou služebností,
služebností pastvy nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou,
pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková
služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí
být již při zřízení služebnosti předem určeny.
§ 1262
(1) Zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve
veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu. Vzniká-li
služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní
skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě.
(2) Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu,
vzniká účinností smlouvy.
Pododdíl 3
Právní poměry ze služebnosti
§ 1263
Oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro
služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností
obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání
zdržet.
§ 1264
(1) Není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího
pozemku.
(2) Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci,
ani změnou hospodaření na panujícím pozemku.
§ 1265
(1) Pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.
(2) Osobní služebnost nelze převést na jinou osobu.
(3) K prostoru pod povrchem lze zřídit užívací věcná práva jako
zcizitelná a dědičná.
§ 1266
K věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na
újmu právům starším.
Pododdíl 4
Některé pozemkové služebnosti
Služebnost inženýrské sítě
§ 1267
(1) Služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a
vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj
vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat
je a udržovat. Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení
inženýrské sítě, a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné
osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem
prohlídky nebo údržby inženýrské sítě.
(2) Je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a
udržovat na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i
právo provádět na inženýrské síti úpravy za účelem její modernizace
nebo zlepšení její výkonnosti.
(3) Oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské
sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně
jeho oprávněných zájmů.
§ 1268
Nesnese-li záležitost při náhlém poškození inženýrské sítě odkladu,
obstará její opravu oprávněná osoba i bez předchozího projednání;
dotčeným osobám však neprodleně oznámí provádění opravy, její místo
označí a zabezpečí. Po skončení prací uvede služebný pozemek na vlastní
náklad do předešlého stavu a nahradí škodu způsobenou provedením prací.
§ 1269
Opora cizí stavby
Kdo je povinen nést tíži cizí stavby, přispěje také poměrně na
udržování zdí nebo podpěr, není však povinen k podpěře panujícího
pozemku.
§ 1270
Služebnost okapu
(1) Kdo má služebnost okapu, má právo svádět dešťovou vodu ze své
střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve žlabu; svou střechu smí
zvýšit jen tehdy, neztíží-li tím služebnost.
(2) Kdo má služebnost okapu, musí svodní žlab, byl-li zřízen, udržovat
v dobrém stavu. Také musí, napadne-li mnoho sněhu, sníh včas odklidit.
§ 1271
Právo na svod dešťové vody
(1) Kdo má právo na svod dešťové vody ze sousední střechy na svůj
pozemek, hradí sám náklady na zařízení k tomu potřebná.
(2) Je-li k svodu potřebná strouha nebo podobné zařízení, nese náklady
na jejich zřízení a údržbu vlastník panujícího pozemku.
§ 1272
Právo na vodu
(1) Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.
(2) Kdo má právo svádět vodu z cizího pozemku na svůj nebo ze svého
pozemku na cizí, může na svůj náklad zřídit a udržovat zařízení k tomu
potřebná; jejich rozsah se řídí potřebou panujícího pozemku.
§ 1273
Služebnost rozlivu
(1) Služebnost rozlivu zakládá vlastníku vodního díla, které umožňuje
řízený rozliv povodně, právo rozlévat na služebném pozemku vodu.
Služebnost zahrnuje i právo vlastníka vodního díla mít a udržovat na
služebném pozemku obslužná zařízení, a je-li to výslovně ujednáno,
provádět na nich i na vodním díle úpravy za účelem jejich modernizace
nebo zlepšení jejich výkonnosti.
(2) Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení vodního díla a
obslužných zařízení, a je-li to s ním předem projednáno, umožní
oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu.
(3) Ustanovení § 1267 odst. 3 a § 1268 se použijí obdobně.
Služebnost stezky, průhonu a cesty
§ 1274
(1) Služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní
dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k
oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.
(2) Služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na
zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.
§ 1275
(1) Služebnost průhonu zakládá právo hnát zvířata přes služebný
pozemek. Se služebností průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než
motorovými vozidly.
(2) Je-li služebným pozemkem pozemek určený k plnění funkcí lesa,
zakazuje se zřídit služebnost průhonu dobytka. Rozhodne-li orgán
veřejné moci, že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po
zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká.
§ 1276
(1) Služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek
jakýmikoli vozidly.
(2) Ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu.
(3) Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k
udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku
přispívá, jen když tato zařízení užívá.
§ 1277
Plocha pro výkon služebnosti stezky, cesty nebo průhonu musí být
přiměřená potřebě a místu. Stanou-li se stezka, cesta nebo průhon
působením náhody neschůdnými, lze se domáhat, aby byla vykázána
náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.
Právo pastvy
§ 1278
Není-li určen druh, počet dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se
právo pastvy zřídilo, chrání se pokojná desetiletá držba. Jsou-li
pochybnosti, použijí se ustanovení § 1279 až 1282.
§ 1279
(1) Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli
však na prasata a drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo
cizí jsou z pastvy vyloučena.
(2) Je-li služebným pozemkem pozemek s lesními porosty, zakazuje se
zřídit služebnost pastvy dobytka.
§ 1280
(1) Mění-li se počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je
rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet
zřejmý, stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti
pastvy; oprávněná osoba však nemůže na služebném pozemku pást více
dobytka, než kolik ho může přezimovat s pící dodanou panujícím
pozemkem.
(2) Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.
§ 1281
Doba pastvy se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se
však pasením nesmí omezit nebo ztížit.
§ 1282
(1) Právo pastvy nezahrnuje jiné užívání. Nevylučuje zpravidla ani
vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy.
(2) Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.
Pododdíl 5
Užívací právo
§ 1283
Služebností užívacího práva se uživateli poskytuje právo užívat cizí
věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se
tyto potřeby po zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na
její rozšíření.
§ 1284
Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které může brát bez zkrácení
práva uživatele. Vlastník však nese všechny její závady a musí věc
udržovat v dobrém stavu. Přesahují-li náklady užitek, který vlastníkovi
zbývá, musí uživatel buď tyto zvýšené náklady nést, anebo od užívání
upustit.
Požívací právo
§ 1285
Služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí
věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos
z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu
věci.
§ 1286
Na skrytou věc nalezenou v pozemku poživatel právo nemá.
§ 1287
Poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla
služebnost zřízena. Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků
nedosáhlo.
§ 1288
Poživatel udržuje věc ve stavu, v jakém ji převzal, a hradí obvyklé
udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti
škodám. Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její hodnota bez viny
poživatele, není za to poživatel odpovědný.
§ 1289
(1) Vlastník může po upozornění poživatele provést na svůj náklad
stavební práce, jejichž nutnost vyvolaly náhoda nebo stáří stavby; v
takovém případě poživatel zaplatí vlastníku úplatu stanovenou podle
míry, jakým se požívání zlepšilo.
(2) Nemůže-li nebo nechce-li vlastník stavební práce provést, je
poživatel oprávněn provést je sám a po skončeném požívání se domáhat
stejné náhrady jako poctivý držitel.
§ 1290
Poživatel je povinen snášet stavební práce, i když nejsou nutné,
nestane-li se tím jeho právu újma, anebo nahradí-li se mu všechna
škoda.
§ 1291
Vlastník hradí poživateli náklad, jímž byla věc zlepšena, za stejných
podmínek, jako by byl povinen hradit jej nezmocněnému jednateli.
Vynaložil-li poživatel náklady ze záliby nebo pro okrasu, má poživatel
stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.
§ 1292
Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel, byla prostřední
jakosti, ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že při ní bylo vše, co
je k takovému užívání třeba.
§ 1293
Když skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi.
Vlastník však nahradí, co na ně poživatel vynaložil, podle ustanovení o
poctivém držiteli. Na jiné užitky má poživatel právo podle toho, jak
dlouho požívání trvalo.
Společná ustanovení
§ 1294
Zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným
věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti.
Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a
jakosti.
§ 1295
(1) Uživatel nebo poživatel jistiny uložené na úrok má právo jen na
tento úrok. Úrok náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která
následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější.
(2) Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s
jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.
(3) Dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a
tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Každý z obou, věřitel i
uživatel nebo poživatel, se může domáhat jen toho, aby se pro oba
složila jistina do notářské nebo soudní úschovy.
§ 1296
Vlastník se nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil
podstatu, ledaže jí hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se
vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné.
Služebnost bytu
§ 1297
Je-li zřízena služebnost bytu, má se za to, že byla zřízena jako
služebnost užívání.
§ 1298
Vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se
služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.
Pododdíl 6
Zánik služebnosti
§ 1299
(1) Služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již
nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.
(2) Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné
věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník
služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za
přiměřenou náhradu.
§ 1300
(1) Dohodnou-li se strany o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném
seznamu, zanikne služebnost výmazem z veřejného seznamu.
(2) Dobu, na kterou byla někomu zřízena služebnost, lze ujednat i tak,
že služebnost zanikne, dosáhne-li nějaká jiná osoba určitého věku. V
takovém případě se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání
služebnosti vliv.
§ 1301
Spojením vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost
nezaniká.
§ 1302
(1) Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby; při rozšíření
služebnosti i na dědice se má za to, že jimi jsou zákonní dědicové
první třídy. Nabyla-li osobní služebnost právnická osoba, trvá
služebnost potud, pokud trvá tato osoba.
(2) Slouží-li služebnost provozu závodu, nezaniká převodem nebo
přechodem závodu nebo takové jeho části, která bude provozována jako
samostatný závod.
Pododdíl 7
Reálná břemena
§ 1303
(1) Je-li věc zapsána do veřejného seznamu, může být zatížena reálným
břemenem tak, že dočasný vlastník věci je jako dlužník zavázán vůči
oprávněné osobě něco jí dávat nebo něco konat.
(2) Pro totéž reálné břemeno lze zatížit i několik věcí.
§ 1304
Časově neomezené reálné břemeno může být zřízeno jen jako vykupitelné a
podmínky výkupu musí být předem určeny již při zřízení reálného
břemene.
§ 1305
Zřizuje-li se reálné břemeno právním jednáním, vzniká zápisem do
veřejného seznamu.
§ 1306
Záleží-li reálné břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka
nebo její náhrada požadována jak po osobě, za jejíhož vlastnického
práva dávka dospěla, tak od přítomného vlastníka, avšak jen z věci
reálným břemenem zatížené.
§ 1307
(1) Vlastník zatížené věci se zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k
újmě osoby oprávněné z reálného břemene.
(2) Nedostačuje-li věc reálnému břemeni z viny jejího vlastníka nebo
pro nedostatek, který vyjde najevo teprve později, tou měrou, jak se
mělo při jeho zřízení za to, napraví vlastník tento stav složením
jistoty nebo jinak, aby osoba oprávněná z reálného břemene neutrpěla
újmu.
§ 1308
O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.
Oddíl 3
Zástavní právo
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1309
(1) Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění,
nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení
zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s
příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
(2) Ujednání zakazující zřídit zástavní právo má účinky vůči třetí
osobě, jen je-li tento zákaz zapsán do rejstříku zástav podle jiného
právního předpisu nebo do veřejného seznamu, anebo byl-li jí znám.
§ 1310
(1) Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat.
(2) Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku
vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve
veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní
právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí.
§ 1311
(1) Zástavním právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož
výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem
lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který
má vzniknout teprve v budoucnu.
(2) Zástavním právem lze zajistit i dluhy určitého druhu vznikající
dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy
vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.
Pododdíl 2
Zastavení
§ 1312
(1) Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají,
co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li
se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké
nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.
(2) Zástava může být určena jednotlivě, nebo jiným způsobem tak, aby ji
bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.
§ 1313
Zástavní právo zajišťuje dluh a jeho příslušenství; je-li to zvlášť
ujednáno, pak i smluvní pokutu.
§ 1314
(1) Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo
osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro
zástavní smlouvu písemná forma.
(2) Zástavní smlouva vyžaduje formu veřejné listiny,
a) je-li zástavou závod nebo jiná věc hromadná,
b) je-li zástavou nemovitá věc, která nepodléhá zápisu do veřejného
seznamu, nebo
c) má-li zástavní právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku
zástav.
§ 1315
Zakázaná ujednání
(1) Zakazují se ujednání, podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí
zástavu vyplatit.
(2) Dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že
a) zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy,
b) věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za
libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat nebo
c) věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.
(3) Je-li zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk,
který je malým nebo středním podnikatelem, nepřihlíží se k ujednání s
obsahem uvedeným v odstavci 2 písm. b), ať již k němu došlo před
dospělostí zajištěného dluhu nebo i poté, co zajištěný dluh dospěl.
§ 1316
Zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v
tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
§ 1317
(1) Zástavní právo k movité věci vznikne odevzdáním zástavnímu
věřiteli. Požádá-li o to zástavce, vydá mu věřitel zástavní list, v
němž zástavu popíše tak, aby byla od jiných věcí dostatečně odlišena.
(2) Odevzdání movité věci lze nahradit znamením tak, že se věc označí
jako zastavená. Vzniklo-li zástavní právo označením, lze se jej dovolat
vůči třetí osobě, pokud nebyla v dobré víře; jinak se má za to, že věc
označená nebyla.
§ 1318
Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím,
že zástavce nebo zástavní věřitel odevzdá věc třetí osobě, aby ji
opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Není-li jinak
ujednáno, hradí zástavce náklady s tím spojené.
§ 1319
(1) Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci
zápisem do rejstříku zástav.
(2) Zástavní právo k nemovité věci nezapisované do veřejného seznamu, k
závodu a movité věci hromadné vznikne zápisem do rejstříku zástav.
(3) Zápis do rejstříku zástav provede notář, který sepsal zástavní
smlouvu, bez zbytečného odkladu po uzavření zástavní smlouvy.
Zastavení podílu v korporaci
§ 1320
(1) Lze-li podíl v korporaci volně převést, lze k němu zřídit i
zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje
se splnění týchž podmínek při jeho zastavení. To neplatí v případě, že
zastavení podílu společenská smlouva zakáže nebo omezí.
(2) Je-li podíl představován cenným papírem, je způsobilou zástavou jen
tento cenný papír.
§ 1321
Ke smlouvě, kterou korporace přijímá do zástavy vlastní podíl, se
nepřihlíží.
§ 1322
(1) Zástavní právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve
kterém je korporace zapsána.
(2) Zástavce nebo zástavní věřitel oznámí korporaci vznik zástavního
práva bez zbytečného odkladu; oznámení se však nevyžaduje, dal-li
příslušný orgán korporace k zastavení podílu souhlas.
§ 1323
Je-li s podílem spojeno hlasovací právo, může je zástavní věřitel
vykonávat, jen pokud to bylo ujednáno.
§ 1324
(1) Dospěje-li pohledávka, nabývá zástavní věřitel právo na peněžitá a
jiná věcná plnění vyplývající z účasti na korporaci až do výše
zajištěného dluhu. Tato plnění se na úhradu dluhu započítávají, ledaže
si strany ujednají něco jiného.
(2) Popírá-li osobní dlužník nebo zástavní dlužník v soudním řízení
výši nebo existenci dluhu, poskytne se plnění podle odstavce 1 bez
zbytečného odkladu poté, co o výši nebo existenci dluhu rozhodne soud;
do této doby není v prodlení osoba, která má plnění poskytnout.
§ 1325
Zástavní věřitel oznámí započetí výkonu zástavního práva všem
společníkům. Mají-li tito společníci k podílu předkupní právo,
předkupní právo zanikne, neuplatní-li je společníci při zpeněžení
zástavy.
§ 1326
Bylo-li to ujednáno, nabývá zástavní věřitel zastavený podíl okamžikem,
kdy byl jeho pokus o zpeněžení podílu při výkonu zástavního práva
neúspěšný. Nebylo-li ujednáno, že zástavní věřitel již tímto okamžikem
nabývá zastavený podíl, může zástavní věřitel od tohoto okamžiku
vykonávat společnická práva spojená s podílem.
§ 1327
(1) Byl-li zástavní věřitel při pokusu o zpeněžení podílu neúspěšný,
může se na zástavním dlužníku domáhat, aby na něho za obvyklých
obchodních podmínek převedl zastavený podíl na úhradu dluhu.
Neuplatní-li zástavní věřitel své právo do jednoho měsíce ode dne, kdy
byl jeho pokus o zpeněžení podílu neúspěšný, jeho právo zaniká.
(2) Nepřevede-li zástavní dlužník podíl zástavnímu věřiteli do jednoho
měsíce ode dne, kdy byl k tomu vyzván, může se zástavní věřitel
domáhat, aby obsah smlouvy určil soud.
Zastavení cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru
§ 1328
(1) Zástavní právo k cennému papíru vznikne jeho odevzdáním zástavnímu
věřiteli. Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k
cennému papíru tím, že zástavce nebo zástavní věřitel předá cenný papír
a stejnopis zástavní smlouvy třetí osobě, aby pro ně zástavu
opatrovala.
(2) Ke vzniku zástavního práva k cennému papíru na řad je potřebný i
zástavní rubopis obsahující doložku „k zastavení“ nebo jiná slova
stejného významu a označení zástavního věřitele.
(3) Ujednají-li strany, že zástavní právo k cennému papíru na
doručitele vznikne zápisem zástavního práva do rejstříku zástav,
vyžaduje se odevzdání zástavy osobě, která zástavní právo do rejstříku
zástav zapíše, na dobu trvání zástavního práva.
§ 1329
(1) Je-li cenný papír již v úschově, vznikne zástavní právo oznámením
zástavního věřitele nebo zástavce doručeným schovateli společně se
stejnopisem zástavní smlouvy. Od doručení oznámení platí, že je cenný
papír uschován pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka společně.
Ustanovení § 1328 odst. 2 tím není dotčeno.
(2) Kdo uschoval cenný papír podnikatelským způsobem, vyznačí jeho
zastavení ve své evidenci tak, aby z ní bylo zřejmé, kdo je zástavní
věřitel; uloží jej odděleně, ledaže se jedná o hromadnou úschovu.
§ 1330
Nalézá-li se cenný papír již při zastavení u třetí osoby na základě
smlouvy s jeho vlastníkem, může být cenný papír za trvání zástavního
práva vydán zástavnímu dlužníkovi jen se souhlasem zástavního věřitele.
§ 1331
(1) K zaknihovanému cennému papíru vzniká zástavní právo zápisem na
účtu vlastníka v příslušné evidenci. Zápis provede osoba oprávněná tuto
evidenci vést na příkaz zástavního dlužníka k tíži jeho účtu. Podá-li
příkaz zástavní věřitel, osobní dlužník nebo zástavce, zapíše se
zástavní právo, pokud příkazce doloží zřízení zástavního práva.
(2) Zástavní právo vymaže z příslušné evidence osoba oprávněná tuto
evidenci vést. Podá-li příkaz zástavní dlužník, osobní dlužník nebo
zástavce, vymaže se zástavní právo, pokud příkazce doloží, že nastala
skutečnost, která je jinak důvodem zániku zástavního práva.
§ 1332
(1) Za trvání zástavního práva k cennému papíru může zástavní věřitel
vykonávat práva spojená se zastaveným cenným papírem v rozsahu
ujednaném stranami.
(2) Na výnosy a jiná peněžitá plnění z cenného papíru se použijí
ustanovení o plnění ze zastavené pohledávky, ledaže se zástavní věřitel
tohoto práva vzdá ve prospěch zástavního dlužníka.
Zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů
§ 1333
K účtu zaknihovaných cenných papírů vzniká zástavní právo zápisem u
tohoto účtu v příslušné evidenci. Pro zápis a výmaz zástavního práva se
použije § 1331 obdobně.
§ 1334
(1) Zástavní právo k účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů se
vztahuje na všechny cenné papíry, které jsou na účtu zapsány při vzniku
zástavního práva, i na cenné papíry převedené na zastavený účet po dobu
trvání zástavního práva. Ustanovení upravující zástavní právo k
jednotlivým cenným papírům platí pro cenné papíry zapsané na zastaveném
účtu obdobně.
(2) Dojde-li k převodu cenného papíru ze zastaveného účtu s předchozím
souhlasem zástavního věřitele, zanikne převodem i zástavní právo k
tomuto cennému papíru.
Zastavení pohledávky
§ 1335
(1) Zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Je-li
zástavou pohledávka zástavního dlužníka za zástavním věřitelem,
pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka.
(2) Zástavní právo k pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy,
ledaže je ujednána pozdější doba, účinky vůči dlužníku zastavené
pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí
nebo zástavní věřitel prokáže. To neplatí, pokud si strany ujednaly
zápis zástavního práva do rejstříku zástav.
§ 1336
(1) Před splatností zajištěného dluhu může dlužník plnit na zastavenou
pohledávku jen nedílně zástavnímu věřiteli i zástavnímu dlužníku. Každý
z nich má právo žádat, aby dlužník plnění uložil ve prospěch jich obou
do úschovy u třetí osoby; nedohodnou-li se zástavní věřitel a zástavní
dlužník o schovateli, určí ho na návrh některé ze stran soud.
Dospěje-li zajištěný dluh, vydá schovatel zástavnímu věřiteli vše
potřebné k jeho uspokojení.
(2) Je-li zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby
dlužník zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom
zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Nestala-li se zastavená
pohledávka ještě splatnou, má zástavní věřitel právo, aby mu byla
postoupena.
§ 1337
Plní-li se ze zastavené pohledávky peněžní prostředky, vydá zástavní
věřitel zástavnímu dlužníkovi vše, co převyšuje zajištěnou pohledávku
včetně příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel
právo. Plní-li se jiná věc, přechází zástavní právo na tuto věc.
§ 1338
(1) Vyžaduje-li se k splatnosti zastavené pohledávky právní jednání
věřitele, zejména výpověď nebo odstoupení od smlouvy, nevyžaduje se k
němu souhlas zástavního věřitele. Zástavní věřitel se může domáhat, aby
věřitel právně jednal, hrozí-li ohrožení jistoty.
(2) Vyžaduje-li se právní jednání dlužníka, má takové právní jednání
účinky, pokud bylo oznámeno i zástavnímu věřiteli.
§ 1339
Bylo-li zástavní právo ujednáno k pohledávce z účtu, má zástavní
věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na
účtu do výše zajištěného dluhu, pokud mu oznámí výši a splatnost
zajištěného dluhu.
§ 1340
Ustanovení § 1336 a 1338 se použijí, neujednají-li strany něco jiného.
Ujedná-li se, že věřitel potřebuje k výpovědi nebo jinému právnímu
jednání souhlas zástavního věřitele, může se věřitel domáhat udělení
souhlasu, hrozí-li ohrožení jistoty.
§ 1341
Budoucí zástavní právo
(1) Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout
zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím
vlastnického práva zástavním dlužníkem.
(2) Vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva zápis do veřejného
seznamu nebo do rejstříku zástav a bylo-li tam zapsáno budoucí zástavní
právo, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním
dlužníkem.
§ 1342
Zástavní právo z rozhodnutí orgánu veřejné moci
Zřizuje-li se zástavní právo rozhodnutím orgánu veřejné moci, vzniká
zástavní právo vykonatelností rozhodnutí, ledaže je v něm stanovena
doba pozdější. Je-li jinak ke vzniku zástavního práva potřebný zápis do
rejstříku zástav nebo do zvláštního veřejného seznamu, zástavní právo
se tam zapíše.
§ 1343
Zastavení cizí věci
(1) Zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka.
(2) Dá-li zástavce jako zástavu cizí movitou věc bez souhlasu
vlastníka, vznikne zástavní právo, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc
zastavit.
(3) Má-li někdo k zastavované věci věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 1344
Zastaví-li zástavce cizí movitou věc v zastavárenském závodu a
nejedná-li se o věc, kterou vlastník zástavci svěřil, má vlastník vůči
provozovateli zastavárenského závodu právo na vydání věci, pokud
prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného
činu. Provozovatel zastavárenského závodu nemá právo požadovat po
vlastníku, aby mu před vydáním věci zaplatil částku vyplacenou zástavci
ani přirostlé úroky.
§ 1345
Vespolné zástavní právo
Pro týž dluh lze zastavit vespolek i několik věcí. Zajišťuje-li týž
dluh několik samostatných zástav, může se zástavní věřitel uspokojit z
kterékoli z nich, anebo ze všech zástav.
Pododdíl 3
Rozsah zástavního práva
§ 1346
(1) Zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek i
příslušenství, ledaže zástavní smlouva určí něco jiného. Z plodů a
užitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny.
(2) Je-li zastavena pohledávka, náleží zástavnímu věřiteli i každé
právo, které pohledávku zajišťuje.
§ 1347
Při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy
jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli.
Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné
věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné
věci odloučí.
§ 1348
Ujedná-li se za trvání zástavního práva k hromadné věci samostatné
zástavní právo k jednotlivé věci, která náleží k zástavě, zástavní
právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než
k hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí
se ustanovení o pořadí zástavního práva.
§ 1349
Na trvání a rozsah zástavního práva k cennému papíru nemá vliv ani
výměna zastaveného cenného papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za
jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
nebo přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z
výměny nebo přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem
emitent před vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u
sebe.
§ 1350
(1) Přemění-li se zástava v novou věc, zatíží zástavní právo i věc
novou.
(2) Spojí-li se zástava s jinou věcí, má zástavní věřitel právo na
obnovení předešlého stavu na náklady zástavního dlužníka. Není-li to
možné, zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v
době spojení. Byla-li zástava oceněna, má se za to, že cenu zástavy
určuje výše ocenění.
§ 1351
Při rozdělení zastavené věci zatíží zástavní právo všechny věci vzniklé
rozdělením.
§ 1352
Spojí-li se dvě zástavy, hledí se na to pro účely zástavního práva,
jako by ke spojení nedošlo; to neplatí, pokud spojené zástavy zajišťují
splnění téhož dluhu.
Pododdíl 4
Práva a povinnosti ze zástavního práva
§ 1353
Zástavní dlužník se zdrží všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor
zástavního věřitele. Stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná
jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná
jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.
§ 1354
(1) Je-li zástava pojištěna a nastane-li pojistná událost, plní
pojišťovna z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli, prokáže-li zástavní
věřitel pojišťovně včas, že na věci vázne jeho zástavní právo, anebo
oznámí-li jí to včas zástavce nebo zástavní dlužník.
(2) Zástavní věřitel má právo zadržet plnění z pojistné smlouvy a
uspokojit se z něho, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna,
ledaže je ujednáno jinak. Co převyšuje pohledávku včetně příslušenství
a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, vydá zástavní
věřitel zástavnímu dlužníkovi.
§ 1355
Je-li zástava přenechána k užívání jinému bez souhlasu zástavního
věřitele, nemá to vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. To neplatí,
ujednají-li strany, že souhlasu není třeba.
§ 1356
(1) Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji mít
u sebe po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen pečovat o ni
jako řádný hospodář a má proti zástavci právo na náhradu nákladů s tím
spojených jako poctivý držitel.
(2) Zástavní věřitel může zástavu užívat jen se souhlasem zástavního
dlužníka a způsobem pro zástavního dlužníka neškodným; je-li zástavní
věřitel v dobré víře, že zástavce je zástavním dlužníkem, postačí
souhlas zástavce. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch ze
zástavy na náhradu nákladů podle odstavce 1.
§ 1357
Byla-li zastavená věc odevzdána třetí osobě k opatrování, tato osoba
nesmí zástavu užívat nebo umožnit její užití jinému, ani ji odevzdat
jiné osobě; učiní-li tak, odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní
nebyla postihla.
§ 1358
Změní-li se podstatná skutečnost zapsaná o zástavním právu v rejstříku
zástav nebo ve veřejném seznamu a neukládá-li jiný právní předpis
povinnost požádat o provedení změny zápisu jiné osobě, požádá provedení
změny zápisu bez zbytečného odkladu ten, koho se změna týká; nelze-li
ho určit, požádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Má-li tuto
povinnost více osob, postačí, splní-li ji alespoň jedna z nich.
Pododdíl 5
Výkon zástavního práva
§ 1359
(1) Jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel
uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním
dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve
veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Je-li
zástavou cenný papír přijatý k obchodování na evropském regulovaném
trhu, prodá se na tomto trhu nebo i mimo tento trh nejméně za cenu
určenou evropským regulovaným trhem.
(2) Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů
vynaložených při výkonu zástavního práva.
§ 1360
Bylo-li ujednáno, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným
způsobem než ve veřejné dražbě, zavazuje to i právního nástupce
zástavního dlužníka. Zástavní dlužník upozorní při převodu zástavy
nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu takovým způsobem.
§ 1361
Je-li proti dlužníku zapotřebí zvláštních úkonů, aby pohledávka
dospěla, musí být tyto úkony při rozdílnosti v osobě osobního a
zástavního dlužníka namířeny i proti zástavnímu dlužníku, aby se
zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit.
§ 1362
(1) Započetí výkonu zástavního práva oznámí zástavní věřitel v písemné
formě zástavnímu dlužníkovi; v oznámení uvede, jak se ze zástavy
uspokojí.
(2) Je-li zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
zástav, zajistí zástavní věřitel zápis započetí výkonu zástavního práva
také v tomto rejstříku.
§ 1363
Bylo-li započetí výkonu zástavního práva oznámeno zástavnímu dlužníku,
nesmí bez souhlasu zástavního věřitele zástavu zcizit. Porušení zákazu
se nedotýká práv nabyvatele, na něhož zástavce převedl vlastnické právo
k věci v rámci běžného obchodního styku při svém podnikání, ledaže
nabyvatel věděl nebo z okolností musel vědět, že s výkonem zástavního
práva bylo započato.
§ 1364
(1) Zástavní věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti
dnů poté, co započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi
oznámil.
(2) Bylo-li započetí výkonu zástavního práva zapsáno do veřejného
seznamu nebo do rejstříku zástav až poté, co zástavní věřitel započetí
výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámil, běží lhůta třiceti
dnů až ode dne zápisu do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav.
(3) Byla-li před oznámením ujednána lhůta kratší, nepřihlíží se k tomu.
§ 1365
(1) Ujedná-li se, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným
způsobem než ve veřejné dražbě, je povinen postupovat při prodeji s
odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby
zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat
za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Poruší-li
zástavní věřitel tuto povinnost, nedotýká se to práv třetích osob
nabytých v dobré víře.
(2) Ujedná-li se, jak zástavní věřitel zástavu zpeněží, může věřitel
kdykoli během výkonu zástavního práva jeho způsob změnit tak, že
zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona.
Změnu způsobu výkonu zástavního práva věřitel zástavnímu dlužníkovi
včas v písemné formě oznámí.
§ 1366
Požádá-li o to zájemce o nabytí zastavené věci nebo dražebník, prokáže
mu zástavní věřitel, že započetí výkonu zástavního práva oznámil
zástavnímu dlužníku.
§ 1367
(1) Zástavní dlužník strpí výkon zástavního práva, vydá zástavnímu
věřiteli zástavu i s listinami potřebnými k převzetí, prodeji a užívání
a poskytne mu další potřebnou součinnost. Má-li zástavu nebo listiny u
sebe třetí osoba, má stejnou povinnost.
(2) Kdo má zástavu u sebe, zdrží se všeho, čím by se hodnota zástavy
zmenšila; k běžnému opotřebení se nepřihlíží.
§ 1368
(1) Z výtěžku zpeněžení zástavy se hradí pohledávka včetně
příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo.
Byl-li zajištěn nepeněžitý dluh, má se za to, že věřiteli náleží
peněžité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky v době vzniku
zástavního práva; to platí i tehdy, je-li příslušenství zajištěného
dluhu nepeněžité.
(2) Úhradou pohledávky ze zpeněžené zástavy vznikají zástavnímu
dlužníku stejná práva, jako by dluh splnil sám.
§ 1369
Zástavní věřitel podá zástavnímu dlužníkovi bez zbytečného odkladu po
zpeněžení zástavy v písemné formě zprávu, ve které uvede údaje o
prodeji zástavy a nákladech s ním spojených, jakož i o jiných
nákladech, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, o výtěžku z
prodeje a jeho použití.
§ 1370
Osobní dlužník zaplatí, čeho se nedostává, neutrží-li se při zpeněžení
zástavy tolik, co činí pohledávka. Zástavnímu dlužníku náleží, oč se
utrží více.
Pododdíl 6
Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích
§ 1371
(1) Vázne-li na zástavě více zástavních práv, stanoví se jejich pořadí
podle doby vzniku zástavního práva. Má-li být vznik zástavního práva
zapsán ve veřejném seznamu, rozhoduje pro pořadí okamžik podání návrhu
na provedení zápisu.
(2) Je-li zástavou věc, k níž má zástavci vzniknout vlastnické právo
teprve v budoucnu, stanoví se pořadí zástavních práv podle doby
uzavření zástavní smlouvy; zapisuje-li se budoucí zástavní právo do
rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu, rozhoduje pořadí, v němž
byly návrhy na provedení zápisu podány.
(3) Vázne-li na movité věci více zástavních práv, uspokojí se právo
zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu
podle pořadí zápisu přednostně před právem vzniklým jiným způsobem.
Právo vzniklé odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě
se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.
§ 1372
(1) Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, mohou si zástavní
věřitelé v písemné formě ujednat jejich pořadí. Ujednání je vůči třetím
osobám účinné od zápisu do rejstříku zástav, nebo do veřejného seznamu,
vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva zápis do takového seznamu.
Provedení zápisu navrhnou společně všichni zástavní věřitelé, kteří si
pořadí zástavních práv ujednali.
(2) Mají-li být ujednáním zkrácena práva zástavního věřitele, který na
ujednání nepřistoupil, nemá to vůči němu právní účinky.
§ 1373
(1) Zástavní věřitel oznámí započetí s výkonem zástavního práva také
těm zástavním věřitelům, kterým náleží právo na uspokojení v pořadí
předcházejícím jeho pořadí. Ustanovení § 1362 platí obdobně.
(2) Zástavní věřitel může zpeněžit zástavu nejdříve po uplynutí třiceti
dnů od oznámení všem zástavním věřitelům podle odstavce 1. To neplatí,
oznámí-li mu v této lhůtě zástavní věřitel, kterému náleží právo na
uspokojení v pořadí předcházejícím jeho pořadí, že sám započíná s
výkonem svého zástavního práva; nezapočne-li tento věřitel s výkonem
svého zástavního práva bez zbytečného odkladu, k jeho oznámení se
nepřihlíží.
§ 1374
(1) Vykoná-li zástavní věřitel zástavní právo, které je první v pořadí
rozhodném pro uspokojení zástavních práv (dále jen „přednostní zástavní
věřitel“), přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními
právy.
(2) Převyšuje-li výtěžek z prodeje zástavy pohledávku včetně
příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má právo, uloží přednostní
zástavní věřitel přebytek do soudní úschovy ve prospěch věřitelů
ostatních pohledávek, kterým svědčí zástavní právo, a zástavního
dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak.
(3) Z přebytku budou věřitelé ostatních pohledávek, kterým svědčí
zástavní právo, uspokojeni podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení
zástavních práv. Co zbude, vydá se zástavnímu dlužníkovi.
§ 1375
(1) Vykoná-li zástavní právo jiný zástavní věřitel než přednostní,
přechází na nabyvatele zástava zatížená zástavními právy těch
zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.
O přechodu zástavy včetně zatížení tento zástavní věřitel nabyvatele
zástavy včas poučí.
(2) Zástavní věřitel, který vykonává své zástavní právo, a nabyvatel
zástavy zajistí zápis změny v osobě zástavního dlužníka v rejstříku
zástav nebo ve veřejném seznamu, vyžaduje-li se takový zápis ke vzniku
zástavního práva, jinak škodu tím způsobenou nahradí.
(3) O právech zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení
následuje po pořadí věřitele, který vykonává zástavní právo podle
odstavce 1, platí obdobně § 1374.
Pododdíl 7
Zánik zástavního práva
§ 1376
Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.
§ 1377
(1) Zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá,
a) zanikne-li zástava,
b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,
c) vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu
dlužníkovi,
d) složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu
zastavené věci, nebo
e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.
(2) Účinky podle odstavce 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla
k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená
zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku
zástav nebo ve veřejném seznamu.
(3) Nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu,
nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě
její část, byla převedena
a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez
zatížení zástavním právem, nebo
b) v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele.
§ 1378
Je-li zástavní právo zapsáno do rejstříku zástav nebo do veřejného
seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.
§ 1379
(1) Zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav, požádá
zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo
se vymaže. To platí i v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do
veřejného seznamu, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o
výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis
uvolněného zástavního práva.
(2) Zástavní dlužník má právo podat žádost o výmaz zástavního práva;
nezaniklo-li zástavní právo uplynutím doby, vymaže se z rejstříku
zástav nebo z veřejného seznamu, prokáže-li zástavní dlužník zánik
zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo
rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní
věřitel zástavnímu dlužníkovi na jeho žádost zánik zástavního práva,
nahradí škodu z toho vzniklou.
Pododdíl 8
Práva vlastníka při uvolnění zástavy
§ 1380
Uvolní-li se zástava zánikem zástavního práva a není-li ve veřejném
seznamu zápis o zástavním právu ještě vymazán, považuje se zástavní
právo za uvolněné a vlastník věci může spojit uvolněné zástavní právo s
jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh.
§ 1381
Požádá-li o to vlastník, zapíše se do veřejného seznamu, že je zástavní
právo uvolněné a že zajištění původního dluhu pominulo, prokáže-li
zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo
rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nezajistí-li vlastník
uvolněným zástavním právem jiný dluh do deseti let od zápisu uvolnění
zástavního práva, jeho právo učinit tak zaniká.
§ 1382
Bylo-li do veřejného seznamu zapsáno uvolnění zástavního práva, lze je
před uplynutím deseti let vymazat jen společně se zástavním právem.
§ 1383
Nezajistil-li vlastník uvolněným zástavním právem nový dluh, nepřihlíží
se po zpeněžení zástavy k uvolněnému zástavnímu právu při rozdělení
výtěžku.
§ 1384
Zaváže-li se vlastník při zřízení zástavního práva nebo později, že
zástavním právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh, a
bude-li to ve veřejném seznamu zapsáno, nelze uvolněným zástavním
právem zajistit nový dluh, dokud trvá zástavní právo pro věřitele, v
jehož prospěch se vlastník zavázal.
Pododdíl 9
Záměna zástavního práva
§ 1385
Bylo-li zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, může vlastník věci
žádat, aby v pořadí zástavního práva váznoucího na věci a k zajištění
dluhu, který nepřevyšuje původní dluh, bylo zapsáno zástavní právo pod
podmínkou, že do roka po zápisu nového zástavního práva bude staré
zástavní právo vymazáno.
§ 1386
O výmaz starého zástavního práva může žádat vlastník věcí nebo věřitel,
v jehož prospěch má být nové zástavní právo zřízeno. Neučiní-li tak s
úspěchem do roka, zanikne nové zástavní právo uplynutím této doby.
Příslušný orgán veřejné moci nové zástavní právo vymaže i bez návrhu
spolu se všemi zápisy, které se k němu vztahují.
§ 1387
Vázne-li na starém zástavním právu jiné právo nebo omezení zapsané ve
veřejném seznamu, lze nové zástavní právo do tohoto seznamu zapsat pod
podmínkou, že závada bude vymazána, nebo se souhlasem stran převedena
na zástavní právo nové.
§ 1388
Zaváže-li se vlastník při zřízení zástavního práva nebo později, že
neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého, a bude-li to ve
veřejném seznamu zapsáno, nelze staré zástavní právo v nové přeměnit.
§ 1389
Má-li být nové zástavní právo zapsáno namísto několika zástavních práv
zapsaných v pořadí přímo za sebou, použijí se ustanovení tohoto
pododdílu přiměřeně.
Pododdíl 10
Podzástavní právo
§ 1390
Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky, které svědčí zástavní
právo.
§ 1391
(1) Souhlas zástavního dlužníka není k zastavení pohledávky potřebný.
Podzástavní právo vůči němu nabývá účinků,
a) bylo-li mu doručeno oznámení o jeho vzniku, nebo
b) je-li zástavou věc, k níž vzniká zástavní právo zápisem do rejstříku
zástav nebo zvláštního veřejného seznamu, zápisem do tohoto seznamu;
tímto zápisem podzástavní právo vzniká.
(2) Oznámení podle odstavce 1 může učinit podzástavce, nebo podzástavní
věřitel; ten však musí vznik podzástavního práva podzástavnímu
dlužníkovi prokázat.
§ 1392
Podzástavce se nezbaví povinností podle § 1353 předáním věci
podzástavnímu věřiteli.
§ 1393
Podzástavní věřitel se může domáhat uspokojení z podzástavy místo
podzástavce, jakmile je dluh zajištěný podzástavním právem splatný.
§ 1394
Na podzástavní právo se přiměřeně použijí ustanovení o právu zástavním.
Oddíl 4
Zadržovací právo
§ 1395
(1) Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji
ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl
věc vydat.
(2) Zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh,
a) nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle
zákona zajistit měl,
b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo
c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem
okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být
známa při vzniku dluhu.
§ 1396
(1) Zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména
zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.
(2) Zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil
způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li
věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší
úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.
§ 1397
(1) Kdo zadržel cizí věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho
důvodu. Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné
formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu.
(2) Věřitel je povinen pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má
proti dlužníku právo na náhradu nákladů jako řádný držitel. Užívat
zadrženou věc může věřitel jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro
dlužníka neškodným. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch z věci
na náhradu nákladů podle odstavce 1.
§ 1398
Věřiteli, který zajistil svou pohledávku zadržovacím právem, náleží z
výtěžku zpeněžení zadržené věci přednostní uspokojení před jiným
věřitelem, a to i věřitelem zástavním. Pro zpeněžení zadržené věci
věřitelem platí obdobně § 1359.
§ 1399
Zadržovací právo zaniká
a) zánikem zajištěného dluhu nebo zadržené věci,
b) vzdá-li se věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s
vlastníkem zadržené věci,
c) dostane-li se věc trvale z moci věřitele, nebo
d) dá-li se věřiteli dostatečná jistota.
Díl 6
Správa cizího majetku
Oddíl 1
Všeobecná ustanovení o správě cizího majetku
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1400
(1) Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve
prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je správcem cizího
majetku.
(2) Má se za to, že správce právně jedná jako zástupce vlastníka.
§ 1401
(1) Správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést
svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním
jednání; přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí
dostatečné pokyny.
(2) Dá-li se správce neoprávněně zastoupit jinou osobou nebo pověří-li
jinou osobu neoprávněně výkonem své působnosti, je beneficientovi
odpovědný s touto osobou společně a nerozdílně ze všeho, co učinila.
§ 1402
(1) Má se za to, že správci náleží obvyklá odměna podle povahy jeho
služeb.
(2) Kdo spravuje cizí majetek bez právního důvodu, nemá právo na
odměnu.
§ 1403
Zisk a náklady správce rozdělí mezi beneficienty podle stanov či jiné
smlouvy, jinak co nejspravedlivěji se zřetelem k povaze a předmětu
správy a k okolnostem jejího vzniku se zřetelem k obecným zvyklostem.
Nelze-li stanovit jiný poměr pro rozdělení zisku a nákladů mezi
beneficienty, platí, že jsou tyto podíly stejné.
§ 1404
Vyžaduje-li se k určitému jednání beneficientův souhlas, může jej
nahradit svým rozhodnutím soud, pokud je beneficient neznámý nebo pokud
nelze beneficientovo stanovisko včas zjistit. To platí i v případě, že
beneficient odmítá souhlas udělit, aniž pro to má spravedlivý důvod.
Pododdíl 2
Prostá správa cizího majetku
§ 1405
Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k
jeho zachování.
§ 1406
Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se
spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez
souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku.
§ 1407
Spravuje-li správce peněžní prostředky, musí je vynaložit obezřetně.
Bylo-li něco ze spravovaného majetku vynaloženo určitým způsobem dříve,
může správce zvolený způsob později změnit.
§ 1408
(1) Správce může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu
zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to
nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených; jinak jen za
protiplnění. Za stejným účelem může správce spravovaný majetek zastavit
nebo jinak použít jako jistotu. K těmto právním jednáním musí správci
udělit souhlas beneficient.
(2) Souhlas k zcizení majetku správce nepotřebuje, hrozí-li mu rychlá
zkáza nebo je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě.
Pododdíl 3
Plná správa cizího majetku
§ 1409
Komu je svěřena plná správa cizího majetku, dbá o jeho rozmnožení a
uplatnění v zájmu beneficienta.
§ 1410
Správce může se spravovaným majetkem činit cokoli, co je nutné a
užitečné.
Oddíl 2
Pravidla správy
Pododdíl 1
Povinnosti správce vůči beneficientovi
§ 1411
Správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí
řádného hospodáře.
§ 1412
(1) Je-li beneficientů více, ať současně nebo následně, musí správce
jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva.
(2) Je-li správce sám beneficientem, musí brát na své zájmy stejný
zřetel jako na zájmy ostatních beneficientů a vykonávat svou působnost
ve společném zájmu.
§ 1413
Nejedná-li se o zájem nebo právo plynoucí z právního jednání, ze
kterého správa vznikla, musí správce beneficientovi a osobě, která
dohlíží na správu majetku nebo na zájem beneficienta, bez zbytečného
odkladu oznámit
a) každý svůj zájem při podnikání nebo činnosti sledující majetkový
pospěch, který by se mohl ocitnout v rozporu se zájmem beneficienta, a
b) každé své právo, které by mohl uplatnit vůči beneficientovi nebo
ohledně spravovaného majetku.
§ 1414
Správce vede spolehlivé záznamy o spravovaném majetku a nesmí smísit
svůj vlastní majetek s majetkem pod svou správou.
§ 1415
(1) Správce se může stát stranou smlouvy týkající se spravovaného
majetku, smluvně nabýt právo na tento majetek nebo nabýt právo vůči
beneficientovi jen se souhlasem beneficienta.
(2) Správce může užívat spravovaný majetek nebo informace získané při
správě k vlastnímu prospěchu jen se souhlasem beneficienta, ledaže
možnost takového užití určují stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li
tak zákon.
§ 1416
Správce může bezúplatně převést svěřený majetek jen tehdy, je-li to
přímo v povaze správy, nebo jedná-li se o majetek nepatrné hodnoty,
jehož se správce zbavuje v zájmu beneficienta či ve shodě s účelem
správy.
§ 1417
Správce nehradí škodu na majetku vyvolanou vyšší mocí, stárnutím nebo
jiným přirozeným vývojem a běžným opotřebením při řádném užívání.
§ 1418
Soud může při určení náhrady škody správci rozsah náhrady snížit jen se
zřetelem k okolnostem, za nichž byla správa přijata, anebo pokud
správce vykonává správu bezúplatně, případně je-li správce nezletilý
nebo je-li jeho svéprávnost omezena.
Pododdíl 2
Povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám
§ 1419
(1) Správci nevzniká osobní povinnost ze závazku, který ujednal s jinou
osobou na účet beneficienta. To platí i v případě, je-li zjevné, že
správce jedná na účet svěřenského fondu.
(2) Jedná-li správce při výkonu své působnosti na účet beneficienta
vlastním jménem, je zavázán společně s beneficientem; po beneficientovi
lze však žádat plnění jen ze spravovaného majetku. To platí i v
případě, že správce jednal na účet svěřenského fondu, třebaže to nebylo
zjevné.
§ 1420
Překročí-li správce svoji působnost, je ze svého jednání osobně
zavázán. Spoléhala-li však třetí osoba v dobré víře na řádný výkon
správcovy působnosti, nebo potvrdil-li beneficient, byť i jen mlčky,
právní jednání správce, jsou správce a beneficient zavázáni společně a
nerozdílně, avšak po beneficientovi lze žádat plnění jen ze
spravovaného majetku.
§ 1421
Správce překročí svou působnost, vykonává-li ji sám, ač ji měl
vykonávat společně s další osobou; to neplatí, byl-li tímto postupem
získán pro spravovaný majetek větší prospěch, než co má být z něho
vydáno.
§ 1422
Předstírá-li svéprávný třetí osobě, že jiná osoba je správcem jeho
majetku, vznikají ze smlouvy uzavřené v dobré víře s touto jinou osobou
stranám stejné povinnosti, jako by majetek předstírajícího byl pod
správou.
Pododdíl 3
Inventář, jistota a pojištění
§ 1423
(1) Správce sestaví inventář, dá jistotu za řádný výkon správy nebo
pojistí svěřený majetek, určí-li tak stanovy či jiná smlouva nebo
stanoví-li tak zákon.
(2) Na návrh beneficienta nebo jiné osoby, která má na tom právní
zájem, soud může uložit správci povinnost podle odstavce 1 při uvážení
hodnoty spravovaného majetku, postavení stran a dalších okolností
případu. Návrhu nelze vyhovět, odporuje-li to smlouvě o zřízení správy
uzavřené mezi správcem a beneficientem.
§ 1424
(1) Je-li správce povinen sestavit inventář, uvede v něm věrný a přesný
seznam jmění zahrnutého do správy včetně seznamu významných dokladů.
(2) Věci osobní potřeby zahrnuté do inventáře lze popsat jen obecně,
ledaže jsou mezi nimi věci hodnoty nikoli nepatrné.
§ 1425
Má se za to, že majetek popsaný v inventáři je ke dni sestavení
inventáře v dobrém stavu.
§ 1426
Inventář správce doručí tomu, kdo ho správou pověřil, beneficientovi a
osobě, o níž to bylo ujednáno nebo zákonem stanoveno. Beneficient nebo
jiná osoba, která má na tom právní zájem, má právo namítnout
nesprávnost inventáře v jakékoli jeho položce nebo žádat sestavení
nového inventáře.
§ 1427
(1) Správce je oprávněn pojistit spravovaný majetek na náklady
beneficienta proti běžným rizikům.
(2) Správce má právo pojistit svou majetkovou odpovědnost ze správy na
náklady beneficienta, vykonává-li správu bezúplatně.
Pododdíl 4
Společná správa
§ 1428
Několik správců pověřených společnou správou rozhoduje a jedná většinou
hlasů, ledaže smlouva určí nebo zákon stanoví jinak. Má se za to, že
každý ze společných správců má jeden hlas.
§ 1429
(1) Nemohou-li společní správci jednat podle § 1411 pro překážku
způsobenou právní událostí, pro soustavnou nečinnost či soustavný odpor
některého správce, anebo z jiného podobného důvodu, mohou ostatní
správci rozhodovat a jednat samostatně v záležitostech potřebných k
udržení současného stavu. V jiných záležitostech mohou takto jednat se
souhlasem soudu.
(2) Trvá-li stav podle odstavce 1, může soud rozhodnout na návrh osoby,
která na tom má právní zájem, že správci mohou rozhodovat a jednat
jiným způsobem, než stanoví § 1428, že některý ze správců bude mít
rozhodující hlas, nebo rozhodnout o dalším výkonu správy jiným způsobem
přiměřeným okolnostem případu.
§ 1430
Ze společné správy jsou správci zavázáni společně a nerozdílně, ledaže
zákon stanoví jinak.
§ 1431
(1) Nesdělí-li některý ze společných správců ostatním správcům bez
prodlení, že s rozhodnutím nesouhlasí, a neoznámí-li to bez zbytečného
odkladu beneficientovi, má se za to, že rozhodnutí schválil.
(2) Přijali-li společní správci rozhodnutí v nepřítomnosti některého z
nich, má se za to, že nepřítomný rozhodnutí schválil, pokud svůj
nesouhlas neoznámil ostatním správcům a beneficientovi bez zbytečného
odkladu poté, co se o rozhodnutí dozvěděl.
Pododdíl 5
Obezřetné investice
§ 1432
Správce rozhoduje o investicích se zřetelem k výnosu a předpokládanému
zisku; je-li to možné, rozvrhne investiční riziko tak, aby dosáhl
takového poměru mezi pevným příjmem a pohyblivými výnosy, který rozumně
odpovídá hospodářským podmínkám.
§ 1433
Správci se zakazuje nabýt pro beneficienta více než 5 % akcií téhož
emitenta. Správci se rovněž zakazuje nabýt pro beneficienta akcii,
dluhopis nebo jiný dlužnický cenný papír osoby, která porušila
povinnost platit z cenného papíru výnos; takové osobě správce nesmí ani
poskytnout úvěr.
§ 1434
Správce může uložit spravované peněžní prostředky na účet u banky,
zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva s možností
jejich výběru na požádání nebo do třiceti dnů.
§ 1435
Investici vynaloženou dříve, než se ujal správy, může správce udržovat,
třebaže nebyla obezřetná.
Pododdíl 6
Vyúčtování
§ 1436
(1) Správce předloží beneficientovi vyúčtování správy nejméně jednou za
rok. Je-li správců několik, předloží vyúčtování společné, ledaže
vzhledem k rozdělení jejich působnosti smlouva určí nebo zákon stanoví
něco jiného.
(2) Vyúčtování musí být tak podrobné, aby bylo možné ověřit jeho
správnost.
§ 1437
Správce beneficientovi umožní kdykoli přezkoumat účetní knihy a doklady
týkající se správy a poskytne mu na vyžádání potřebné informace, jak je
správa vedena.
Oddíl 3
Skončení správy
§ 1438
Činnost správce skončí odstoupením, odvoláním, omezením svéprávnosti
osoby dosud svéprávné, nebo osvědčením úpadku správce.
§ 1439
Správa zaniká uplynutím doby, na kterou byla zřízena, dosažením účelu
nebo zánikem práva beneficienta k spravovanému majetku.
§ 1440
(1) Prohlásí-li správce, že odstupuje z funkce, skončí jeho povinnosti
doručením prohlášení o odstoupení osobě oprávněné povolat nového
správce, ledaže toto prohlášení vztahuje odstoupení k pozdějšímu datu.
Správce doručí prohlášení o odstoupení i ostatním správcům,
beneficientovi a tomu, kdo nad správou vykonává dohled.
(2) Správce nesmí od správy odstoupit v nevhodnou dobu, ani jinak
odstoupením porušit své povinnosti k řádné správě, jinak nahradí škodu
podle části čtvrté tohoto zákona.
§ 1441
Kdo správce ustavil, může jej odvolat prohlášením učiněným v písemné
formě.
§ 1442
Právní jednání toho, kdo jednal jako správce v dobré víře, že správa
dosud neskončila, beneficienta zavazuje. Beneficienta zavazuje i právní
jednání osoby, která přestala být správcem, pokud druhá strana jednala
v dobré víře, že správa trvá.
§ 1443
Při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta
vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty.
§ 1444
(1) Zemře-li správce nebo zanikne-li, oznámí osoba, která má povinnost
zařídit správcovy záležitosti, bez zbytečného odkladu poté, co se o
správcově smrti nebo zániku dozví, zánik správy tomu, kdo správce
správou pověřil, jakož i beneficientovi a další osobě, o níž to bylo
ujednáno nebo stanoveno zákonem. To platí i tehdy, zanikla-li správa
proto, že správce byl ve svéprávnosti omezen.
(2) Kdo má povinnost oznámení podle odstavce 1, učiní vše, co je jinak
oprávněn nebo povinen učinit při zániku správy správce.
§ 1445
Správce předloží beneficientovi při ukončení správy vyúčtování.
Vyúčtování předloží i správci, který nastupuje na jeho místo.
Ustanovení § 1426 a 1427 platí obdobně.
§ 1446
(1) Správce při ukončení správy předá spravovaný majetek beneficientovi
nebo nově nastupujícímu správci v místě, kde se tento majetek nalézá,
ledaže je dohodnuto něco jiného.
(2) Povinnost předat spravovaný majetek zahrnuje vydání všeho, co
správce pro beneficienta v průběhu správy získal, včetně náhrad, k nimž
je správce povinen podle předchozích ustanovení.
§ 1447
K majetku, který je povinen vydat, má správce zadržovací právo k
zajištění svých pohledávek ze správy. Má-li však správce vydat peněžní
prostředky, započte svoji případnou pohledávku proti vzájemné
pohledávce beneficienta.
Oddíl 4
Svěřenský fond
Pododdíl 1
Pojem svěřenského fondu a jeho vznik
§ 1448
(1) Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví
zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou
nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento
majetek držet a spravovat.
(2) Vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví
vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto
majetku a jeho správy.
(3) Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním
jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu
však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani
vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.
§ 1449
(1) Účel svěřenského fondu může být veřejně prospěšný, anebo soukromý.
(2) Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží k prospěchu určité
osoby nebo na její památku. Tento fond lze zřídit i za účelem
investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele,
zaměstnance, společníky či jiné osoby.
(3) Hlavním účelem veřejně prospěšného svěřenského fondu nemůže být
dosahování zisku nebo provozování závodu.
§ 1450
(1) Svěřenský fond musí mít vlastní označení.
(2) Označení svěřenského fondu musí vyjadřovat jeho účel a obsahovat
slova „svěřenský fond“.
§ 1451
Svěřenský fond vznikne, když svěřenský správce přijme pověření k jeho
správě; je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme
alespoň jeden z nich. Byl-li však svěřenský fond zřízen pořízením pro
případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele.
§ 1452
(1) Každý svěřenský fond musí mít statut. Statut svěřenského fondu
vydává zakladatel. Zřizuje-li se svěřenský fond pořízením pro případ
smrti, použije se přiměřeně § 311.
(2) Statut obsahuje alespoň
a) označení svěřenského fondu,
b) označení majetku, který tvoří svěřenský fond při jeho vzniku,
c) vymezení účelu svěřenského fondu,
d) podmínky pro plnění ze svěřenského fondu,
e) údaj o době trvání svěřenského fondu; není-li uvedena, platí, že
fond byl zřízen na dobu neurčitou, a
f) má-li být ze svěřenského fondu plněno určité osobě jako obmyšlenému,
určení této osoby, nebo způsobu, jak bude obmyšlený určen.
(3) Statut vyžaduje formu veřejné listiny.
Pododdíl 2
Správa svěřenského fondu
§ 1453
(1) Svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk.
(2) Právnická osoba může být svěřenským správcem, stanoví-li to zákon.
§ 1454
Za podmínek uvedených v § 1453 může být svěřenským správcem i
zakladatel svěřenského fondu nebo osoba, které má být ze svěřenského
fondu plněno. V takovém případě však musí mít svěřenský fond dalšího
svěřenského správce, kterým je osoba třetí, a správci musí právně
jednat společně.
§ 1455
(1) Svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Zakladatel může
ve statutu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského
správce.
(2) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, jmenuje svěřenského
správce soud, nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba v přiměřené době
nebo nelze-li jej ustavit podle odstavce 1.
§ 1456
Svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do
veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše
jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský
správce“.
Pododdíl 3
Obmyšlený
§ 1457
(1) Zakladatel má právo jmenovat obmyšleného a určit mu plnění ze
svěřenského fondu, ledaže statut svěřenského fondu určí něco jiného.
(2) Nevyužije-li zakladatel práva podle odstavce 1, jmenuje obmyšleného
a určí mu plnění ze svěřenského fondu svěřenský správce. Jedná-li se o
svěřenský fond zřízený k soukromému účelu, může svěřenský správce
vykonat toto právo, jestliže statut určí okruh osob, ze kterého lze
obmyšleného jmenovat.
(3) Obmyšlenému lze přiznat právo na plody nebo užitky ze svěřenského
fondu nebo právo na majetek ze svěřenského fondu, případně na podíly na
nich.
§ 1458
(1) Kdo je oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze
svěřenského fondu, postupuje podle statutu a vlastního uvážení. Může
své rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínek určených statutem.
(2) Nikdo není oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze
svěřenského fondu pro vlastní zisk.
§ 1459
Právo obmyšleného na plnění ze svěřenského fondu vzniká za podmínek
určených statutem.
§ 1460
(1) Byl-li svěřenský fond zřízen za soukromým účelem, vznikne právo
obmyšleného na plnění nejpozději uplynutím sta let od vzniku
svěřenského fondu, a to i když statut určil pozdější dobu. I po
uplynutí sta let však může vzniknout právo na plnění tomu obmyšlenému,
jemuž se má podle statutu dostat podílu na majetku nejpozději při
zániku posledního práva na plody nebo užitky, jakož i tomu obmyšlenému
člověku, jenž byl zakladatelovým současníkem či dítětem zakladatele
nebo jeho současníka, pokud má podle statutu nastoupit nejpozději při
smrti nebo zániku obmyšleného s dřívějším pořadím, aby jako další v
pořadí nabýval plody nebo užitky; po dobu jeho života mohou spolu s ním
nabývat plody nebo užitky i jiné osoby.
(2) Byl-li svěřenský fond zřízen za soukromým účelem, zanikne právo
obmyšleného na plody nebo užitky nejpozději uplynutím sta let od vzniku
svěřenského fondu; u člověka však takové právo může trvat až do jeho
smrti.
§ 1461
(1) Za trvání svěřenského fondu má obmyšlený právo požadovat ve shodě
se statutem příslušné plnění.
(2) Obmyšlený svěřenského fondu zřízeného za soukromým účelem se práva
podle odstavce 1 může vzdát prohlášením učiněným ve formě veřejné
listiny.
§ 1462
Jednalo-li se o právo na plody nebo užitky a není-li jiný obmyšlený, na
něhož by takové právo mohlo přejít, přechází na obmyšlené, jimž náleží
právo na majetek ze svěřenského fondu.
Pododdíl 4
Dohled nad správou svěřenského fondu
§ 1463
(1) Dohled nad správou svěřenského fondu vykonává zakladatel a osoba
označená za obmyšleného, popřípadě další osoby, určí-li tak statut.
(2) V případech stanovených zákonem dohlíží na správu svěřenského fondu
jiná osoba nebo skupina osob, anebo orgán veřejné moci.
§ 1464
Je-li svěřenský fond zřízen ve prospěch obmyšleného, který v den vzniku
fondu ještě není, nebo kterého v den vzniku fondu nelze určit, jmenuje
zakladatel osobu oprávněnou dohlížet na správu svěřenského fondu v
zájmu obmyšleného. Není-li to možné, nebo je-li zakladatel nečinný,
jmenuje takovou osobu soud na návrh správce nebo toho, kdo na tom má
zájem.
§ 1465
(1) Svěřenský správce bez zbytečného odkladu doručí tomu, kdo má právo
dohledu nad správou svěřenského fondu podle zákona, oznámení, v němž
uvede alespoň označení, účel a dobu trvání svěřenského fondu a své
jméno a adresu. Oznámení není třeba, jsou-li tyto skutečnosti osobě
oprávněné k dohledu již známy.
(2) Na žádost toho, kdo má právo dohledu nad správou svěřenského fondu,
umožní svěřenský správce kontrolu dokladů o svěřenském fondu a předloží
mu vyžádané vyúčtování, zprávu nebo jinou informaci.
§ 1466
(1) Zakladatel, obmyšlený nebo i jiná osoba, která na tom má právní
zájem, může soudu navrhnout, aby svěřenskému správci určité jednání
uložil nebo zakázal, anebo aby svěřenského správce odvolal nebo
jmenoval nového. Tyto osoby se také mohou dovolat neplatnosti právního
jednání, kterým správce poškozuje svěřenský fond nebo právo
obmyšleného; nabyla-li však třetí osoba právo v dobré víře, nesmí to
vést k její újmě.
(2) Soud pověří osobu uvedenou v odstavci 1 na její návrh zahájením
nebo vedením řízení v zájmu svěřenského fondu místo svěřenského správce
a jeho jménem, je-li svěřenský správce bez dostatečného důvodu nečinný.
§ 1467
Účastní-li se svěřenský správce, zakladatel nebo obmyšlený činů
sledujících úmyslné poškození práv zakladatelova věřitele nebo
poškození svěřenského fondu, jsou zavázáni společně a nerozdílně.
Pododdíl 5
Změny svěřenského fondu
§ 1468
Kdo zvýší majetek svěřenského fondu smlouvou nebo pořízením pro případ
smrti, není jeho zakladatelem. Majetek takto nabytý podléhá správě
podle statutu a zákona.
§ 1469
(1) Soud může na návrh osoby, která na tom má právní zájem, rozhodnout,
že svěřenský fond zruší, pokud je dosažení účelu svěřenského fondu
nemožné nebo obtížně dosažitelné, zejména následkem okolností
zakladateli neznámých nebo pro zakladatele nepředvídatelných. Jedná-li
se o svěřenský fond zřízený za veřejně prospěšným účelem, může soud
rozhodnout, že jeho původní účel nahradí podobným účelem.
(2) Lze-li ve shodě s původním úmyslem zakladatele účelu svěřenského
fondu dosáhnout nebo mu lépe prospět změnou statutu fondu, soud statut
upraví.
§ 1470
Před rozhodnutím podle § 1469 si soud vyžádá stanovisko zakladatele
nebo jeho právního nástupce, svěřenského správce, obmyšleného a toho,
komu nad správou svěřenského fondu náleží dohled, pokud nejsou
navrhovateli.
Pododdíl 6
Zánik svěřenského fondu
§ 1471
Uplyne-li doba, na kterou byl svěřenský fond zřízen, je-li dosaženo
účelu, pro který byl svěřenský fond zřízen, nebo rozhodne-li tak soud,
správa svěřenského fondu končí. Byl-li svěřenský fond zřízen za
soukromým účelem, končí jeho správa i v případě, že se všichni
obmyšlení vzdají práva na plnění ze svěřenského fondu.
§ 1472
Při zániku správy svěřenského fondu vydá svěřenský správce majetek
tomu, kdo na něj má právo. Má se za to, že na majetek má právo
obmyšlený, a pokud není, zakladatel svěřenského fondu; není-li žádný z
nich, připadá majetek do vlastnictví státu.
§ 1473
(1) Zanikne-li správa svěřenského fondu zřízeného za veřejně prospěšným
účelem proto, že tento účel nelze naplnit, soud rozhodne na návrh
svěřenského správce, že majetek bude převeden do jiného svěřenského
fondu nebo do vlastnictví právnické osoby sledující dosažení účelu,
který je co možná nejbližší původnímu účelu svěřenského fondu. Před
vydáním rozhodnutí si soud vyžádá stanovisko toho, komu nad správou
svěřenského fondu náleží dohled.
(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 nelze vydat, určuje-li statut
svěřenského fondu, jak má být s majetkem při zániku svěřenského fondu
naloženo.
§ 1474
Naloží-li svěřenský správce při zániku správy s majetkem podle statutu,
popřípadě vydá-li majetek podle § 1472 nebo převede-li jej podle §
1473, svěřenský fond zanikne.
HLAVA III
DĚDICKÉ PRÁVO
Díl 1
Právo na pozůstalost
§ 1475
(1) Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.
(2) Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností
vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo
uplatněny u orgánu veřejné moci.
(3) Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k
dědici je dědictvím.
§ 1476
Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto
důvody mohou působit i vedle sebe.
§ 1477
(1) Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci,
popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení
určitého práva.
(2) Odkazovník není dědicem.
§ 1478
Za dědice nebo odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má
teprve vzniknout. Tato právnická osoba je způsobilým dědicem nebo
odkazovníkem, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele.
Dědický nápad
§ 1479
Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem,
nebo současně s ním, nedědí.
§ 1480
Dědického práva, které má teprve vzniknout, se lze jen zříci; nelze je
převést ani s ním jinak naložit.
Dědická nezpůsobilost
§ 1481
Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného
trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu
nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména
tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl,
projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení
zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel
tento čin výslovně prominul.
§ 1482
(1) Probíhá-li v den zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství
zahájené na zůstavitelův návrh podaný v důsledku toho, že se manžel
vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je
zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.
(2) Byl-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její
výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny
závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti
podle zákonné dědické posloupnosti.
§ 1483
Potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné
dědické posloupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije
zůstavitele. To neplatí v případě stanoveném v § 1482 odst. 1.
§ 1484
Zřeknutí se dědického práva
(1) Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem;
není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne
dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však
zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické
posloupnosti.
(2) Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za
to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.
(3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní
však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.
Odmítnutí dědictví
§ 1485
(1) Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní
dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li
dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou
povinného dílu.
(2) Zmocněnec může za dědice prohlásit, že dědictví odmítá, nebo
neodmítá, nebo že dědictví přijímá, jen je-li k tomu podle plné moci
výslovně oprávněn.
§ 1486
Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy
nenabyl.
§ 1487
(1) Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu.
Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice
vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí;
má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí
dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu
k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.
(2) Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví
zaniká.
§ 1488
Zemře-li dědic před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, přechází
jeho právo odmítnout dědictví na jeho dědice a nezanikne dříve, než
tomuto dědici uplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici.
§ 1489
(1) Odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen
zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.
(2) K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním
najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle,
kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá,
anebo že dědictví přijímá.
§ 1490
Vzdání se dědictví
(1) Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o
dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný
dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své
potomky. Souhlasí-li i druhý dědic, použijí se obdobně ustanovení §
1714 až 1720; nesouhlasí-li však, k vzdání se dědictví se nepřihlíží.
(2) Byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením
odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má
splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.
Díl 2
Pořízení pro případ smrti
Oddíl 1
Všeobecná ustanovení
§ 1491
Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.
§ 1492
Pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného
dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k
vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží
nepominutelnému dědici povinný díl.
§ 1493
(1) Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči
zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy
jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka
osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v
něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka
neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.
(2) Mohl-li zůstavitel po ukončení péče takového zařízení nebo po
uplynutí doby, kdy jinak přijímal jeho služby, bez obtíží pořídit ve
formě veřejné listiny, odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o neplatnost
závěti nebo dovětku.
Oddíl 2
Závěť
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1494
(1) Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své
smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na
pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok
byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si
odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby
jejího pořízení, je závěť neplatná.
(2) Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli
zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého
významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými
výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.
§ 1495
Poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná
listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti.
Nesplňuje-li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení
zůstavitelovy vůle.
§ 1496
Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže
povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.
§ 1497
Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen
přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.
§ 1498
Dovětek
Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo
dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici
příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.
Připadnutí pozůstalosti dědicům
§ 1499
Dědici připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný.
Je-li povolanému dědici zůstaven jen podíl, připadne zbylá část
pozůstalosti zákonným dědicům.
§ 1500
(1) Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na
pozůstalost rovným dílem.
(2) Je-li povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale
pozůstalost není vyčerpána, mají právo na zbylou část pozůstalosti
zákonní dědicové. Toto právo zákonní dědicové nemají, zůstavil-li
zůstavitel povolaným dědicům zřejmě celou pozůstalost, byť i při výčtu
podílů nebo věcí něco přehlédl.
§ 1501
(1) Vyměří-li zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly a
jiným nikoli, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část
pozůstalosti rovným dílem.
(2) Nezbude-li nic, srazí se pro dědice, který byl povolán bez podílu,
poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, aby se mu dostalo podílu
rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně. Jsou-li podíly
ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, který
byl ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný.
§ 1502
Ve všech případech, kdy se zůstavitel zřejmě přepočetl, se provede
dělení tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe.
§ 1503
(1) Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici osoby pokládané při zákonné
dědické posloupnosti vzhledem k ostatním za jednu osobu, pokládají se
za jednu osobu i při dělení podle závěti; to neplatí, je-li vůle
zůstavitele zřejmě opačná.
(2) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení skupinu osob, má
se za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době
zůstavitelovy smrti.
(3) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně
určenou skupinu osob, má se za to, že za dědice byla povolána obec, na
jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, která dědictví použije
ve prospěch určené skupiny.
Uvolněný podíl
§ 1504
Podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste
poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců jen tehdy, jsou-li
všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným
výrazem znamenajícím rovné podělení.
§ 1505
(1) Právo na přírůstek nemá ten, komu byl zůstaven určitý dědický
podíl.
(2) Jsou-li někteří dědici povoláni s podílem a další bez takového
určení, přiroste uvolněný podíl těm, kteří jsou povoláni bez podílu.
§ 1506
S uvolněným dědickým podílem přecházejí na toho, komu přiroste, omezení
s ním spojená, ledaže zůstavitel projevil vůli, že se tato omezení
vztahují jedině k osobě povolaného dědice, anebo plyne-li to z povahy
věci.
Náhradnictví
§ 1507
Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal
za dědice, povolat této osobě náhradníka; také náhradníkům může povolat
postupně další náhradníky. Povolá-li zůstavitel takto několik
náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví
nenabyla.
§ 1508
Zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit
nechtěla, nebo pro případ, že by dědit nemohla, má se za to, že
náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy.
§ 1509
Omezení uložená dědici postihují také náhradníka, ledaže zůstavitel
projevil vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo
plyne-li to z povahy věci.
§ 1510
Jsou-li za náhradníky povoláni samotní spoludědicové, má se za to, že
zůstavitel chtěl podělit náhradníky v takovém poměru, v jakém podělil
dědice. Je-li však za náhradníka povolán mimo spoludědice ještě někdo
jiný, pak neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, připadne uvolněný podíl
všem rovným dílem.
§ 1511
(1) Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne.
(2) Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, zanikne náhradnictví, které
zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li
toto dítě potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li
zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky
nemá.
Svěřenské nástupnictví
§ 1512
(1) Zůstavitel může nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo
v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného
dědice. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za
náhradníka.
(2) Je-li zůstavitelovo nařízení do té míry neurčité, že nelze zjistit,
zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, považuje se jeho
nařízení za povolání náhradníka.
§ 1513
Povolá-li zůstavitel svému dědici dědice, zakáže-li dědici, aby o
zanechaném jmění pořizoval, povolá-li za dědice někoho, kdo v době
smrti zůstavitele ještě není, anebo povolá-li dědice s podmínkou nebo
na určitou dobu, považuje se to za zřízení svěřenského nástupnictví.
§ 1514
Jsou-li všichni svěřenští nástupci zůstavitelovými současníky, není
omezena řada, ve které po sobě mají svěřenští nástupci následovat.
§ 1515
(1) Je-li povoláno více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době
smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské
nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch,
kteří nebyli zůstavitelovými současníky.
(2) Svěřenské nástupnictví zanikne nejpozději uplynutím sta let od
smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Má-li však svěřenský
nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době
zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze
svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.
§ 1516
Svěřenské nástupnictví zanikne také tehdy, není-li již žádný ze
svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno.
§ 1517
Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce svému nezletilému dítěti
nezpůsobilému pořizovat a nabude-li dítě poté pořizovací způsobilost,
zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povinného dílu.
§ 1518
Není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele, zanikne svěřenské nástupnictví,
které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomka,
zanechá-li dítě potomka způsobilého dědit. To platí i tehdy, zřídí-li
zůstavitel svěřenské nástupnictví jinému svému potomku v době, kdy ten
potomka nemá.
§ 1519
Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá
pořizovat pro omezení svéprávnosti, zanikne svěřenské nástupnictví
navždy, nabude-li tato osoba pořizovací způsobilost, ledaže zůstavitel
projevil jinou vůli.
§ 1520
(1) Požádá-li o to svěřenský nástupce, sestaví dědic bez zbytečného
odkladu a za jeho přítomnosti v písemné formě inventář všeho, co
děděním nabyl, uvede v něm den sestavení a vydá ho svěřenskému
nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na
inventáři úředně ověřen.
(2) Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře ve formě
veřejné listiny.
(3) Náklady na sestavení inventáře jdou k tíži dědictví.
§ 1521
Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici
právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co
nabyl děděním, jakož i k tomu, co nabyl náhradou za zničení, poškození
nebo odnětí věci z dědictví, omezeno na práva a povinnosti poživatele.
To neplatí, je-li věc z dědictví zcizena nebo zatížena za účelem úhrady
zůstavitelových dluhů.
§ 1522
(1) Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici
právo s dědictvím volně nakládat, může dědic zcizit nebo zatížit věc z
toho, co děděním nabyl, jen se souhlasem svěřenského nástupce; souhlas
vyžaduje formu veřejné listiny.
(2) Je-li vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc zatížit nebo
zcizit, může soud na návrh dědice souhlas svěřenského nástupce
nahradit. Rozhodne-li soud, že věc bude zatížena nebo zcizena za
úplatu, určí, jak se naloží s výtěžkem; přitom vezme zřetel na
oprávněné zájmy svěřenského nástupce.
§ 1523
Náleží-li do dědictví věc přinášející plody nebo užitky, může svěřenský
nástupce požadovat, aby soud stanovil dědici způsob a rozsah
hospodaření s věcí nebo požívání věci.
§ 1524
(1) Zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se
do veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Jsou-li věc a svěřenské
nástupnictví do veřejného seznamu zapsány a naloží-li dědic s věcí,
kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva
svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá to
vůči svěřenskému nástupci právní účinky.
(2) Nejsou-li věc nebo svěřenské nástupnictví zapsány do veřejného
seznamu a naloží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem
mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím
svěřenský nástupce souhlasil, má svěřenský nástupce právo domáhat se
podle ustanovení o relativní neúčinnosti, aby soud určil, že právní
jednání dědice není vůči němu právně účinné.
Pořizovací nezpůsobilost
§ 1525
Nesvéprávný není způsobilý pořizovat, nejedná-li se o případy uvedené v
§ 1526 až 1528.
§ 1526
Kdo dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti, může
pořizovat bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny.
§ 1527
Kdo byl ve svéprávnosti omezen tak, že není způsobilý pořizovat, může
přesto platně pořídit v jakékoli formě, pokud se uzdravil do té míry,
že je schopen projevit vlastní vůli.
§ 1528
(1) Kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen
formou veřejné listiny.
(2) Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání
alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů
nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou
duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli předepsané
formě, nejvýše však o polovině pozůstalosti. Zbývající část
pozůstalosti připadne zákonným dědicům; měl-li by však jako zákonný
dědic dědit jen stát, může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.
Účinky omylu
§ 1529
Podstatný omyl zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení závěti,
kterého se týká.
§ 1530
(1) Omyl je podstatný, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje, nebo
podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci.
Vlastnosti jsou podstatné, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak
neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil.
(2) Ustanovení závěti je platné, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla
jen nesprávně popsána.
§ 1531
Zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje
neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.
Pododdíl 2
Forma závěti
§ 1532
Písemná forma závěti
Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.
Závěť pořízená soukromou listinou
§ 1533
Kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť
vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.
§ 1534
Závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou
podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že
listina obsahuje jeho poslední vůli.
§ 1535
(1) Je-li zůstavitel nevidomý, projeví poslední vůli před třemi
současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena
svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel před svědky potvrdí, že listina
obsahuje jeho poslední vůli.
(2) Je-li zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst
nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky
v listině, jejíž obsah musí být tlumočen zvláštním způsobem
dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal;
všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah
listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky
potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
§ 1536
(1) V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst
nebo psát, budiž uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo
závěť napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel
potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen
zvláštním způsobem dorozumívání, uvede se to v listině včetně údaje,
jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.
(2) Listinu podepíše i zůstavitel; nemůže-li psát, použije se § 563
obdobně.
Závěť pořízená veřejnou listinou
§ 1537
Zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině. Pořizuje-li
závěť v této formě osoba nevidomá nebo osoba se smyslovým postižením,
která nemůže číst nebo psát, použije se § 1535 obdobně.
§ 1538
Kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, přesvědčí se, zda se projev
poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.
Svědkové závěti
§ 1539
(1) Svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s
to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek
se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí
doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž
ho lze zjistit.
(2) Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá
jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.
§ 1540
(1) Dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu
zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo
odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.
(2) K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob
uvedených v odstavci 1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní
rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci.
§ 1541
Ustanovení § 1540 platí obdobně i pro toho, koho zůstavitel povolal za
vykonavatele závěti nebo kdo při pořizování závěti působí jako pisatel,
předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba.
Úlevy při pořizování závěti
§ 1542
(1) Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení
života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými
svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný
společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po
něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě.
(2) Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude
důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků.
§ 1543
Je-li důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit
závěť ve formě veřejné listiny, může zaznamenat jeho poslední vůli
starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti
dvou svědků. Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední
vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat
pravomoci starosty.
§ 1544
(1) Má-li pro to zůstavitel vážný důvod, může na palubě námořního
plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo letadla
zapsaného v leteckém rejstříku v České republice zaznamenat
zůstavitelovu poslední vůli za přítomnosti dvou svědků velitel
námořního plavidla nebo letadla, popřípadě jeho zástupce, pokud mu v
tom nebrání péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti nelze
popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod.
(2) Byla-li závěť pořízena podle odstavce 1 na palubě
a) námořního plavidla, zaznamená to velitel v lodním deníku a závěť bez
zbytečného odkladu předá zastupitelskému úřadu České republiky, který
je nejblíže přístavu, do něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě
orgánu veřejné moci, u něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním
rejstříku, nebo
b) letadla, zaznamená to velitel v palubním deníku a závěť předá bez
zbytečného odkladu zastupitelskému úřadu České republiky, který je
nejblíže místu, kde letadlo přistálo v zahraničí, popřípadě orgánu
veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.
§ 1545
(1) Při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích může
zaznamenat poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným
silám velitel vojenské jednotky České republiky, nebo jiný voják v
hodnosti důstojníka nebo vyšší, za přítomnosti dvou svědků. Byla-li
závěť takto pořízena, nelze její platnost popřít.
(2) Závěť pořízenou podle odstavce 1 odevzdá velitel bez zbytečného
odkladu veliteli nadřízeného velitelství, odkud se bez zbytečného
odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.
§ 1546
Byla-li závěť pořízena podle § 1543, zařídí obec bez zbytečného odkladu
její úschovu u notáře. Byla-li závěť pořízena podle § 1544 nebo 1545,
zařídí totéž úřad, jemuž byla závěť předána.
§ 1547
(1) Pořídil-li zůstavitel podle § 1543, 1544 nebo 1545, vyžaduje se,
aby osoba, která záznam pořídila, jej také s oběma svědky podepsala a
zůstaviteli za přítomnosti obou svědků přečetla a aby zůstavitel
potvrdil, že jde o projev jeho poslední vůle. Takto pořízená závěť se
považuje za veřejnou listinu.
(2) Došlo-li při vyhotovování závěti podle § 1543, 1544 nebo 1545 k
porušení předepsaných formalit, zejména chybí-li na listině podpisy
přítomných svědků, ač se vyžadují, ale je-li přesto jisté, že listina
spolehlivě zaznamenává zůstavitelovu poslední vůli, nepůsobí to
neplatnost závěti; taková listina se však za veřejnou listinu
nepovažuje.
§ 1548
(1) Při pořizování závěti s úlevami mohou být svědky i osoby, které
dosáhly patnáctého roku věku, a osoby, které byly ve svéprávnosti
omezeny, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro
platnost závěti.
(2) Je-li závěť pořízena s úlevami, není její platnosti na újmu, že ji
zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou
závažnou překážku, je-li to v listině výslovně uvedeno.
§ 1549
Je-li zůstavitel naživu, pozbývá platnosti závěť pořízená podle § 1542
uplynutím dvou týdnů a podle § 1543, 1544, nebo 1545 uplynutím tří
měsíců ode dne pořízení. Tyto doby však nepočnou běžet ani neběží,
dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny.
§ 1550
Mlčenlivost
Kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které
tento zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek,
předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, zachová o obsahu
zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele;
poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím
způsobil.
Pododdíl 3
Vedlejší doložky v závěti
§ 1551
(1) Zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz.
(2) Směřuje-li vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo
odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní.
Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému
pořádku nebo je nesrozumitelná.
§ 1552
Nepřihlíží se k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo
odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v
manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může
zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.
Vykonavatel závěti
§ 1553
(1) Zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně
určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován.
(2) Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti
povolán, vyrozumí ho o tom. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli
odstoupit; odstoupení je účinné, dojde-li soudu.
§ 1554
(1) Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s
péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná k splnění jeho
úkolů, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat
nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a vůbec dbát o splnění
zůstavitelových pokynů.
(2) Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, náleží vykonavateli
závěti také správa pozůstalosti, dokud soud nerozhodne o jiném
opatření. Ustanovení o správci pozůstalosti se na vykonavatele závěti
použijí obdobně, byl-li povolán veřejnou listinou; jinak se použijí
přiměřeně.
§ 1555
Při námitce neplatnosti povolání do funkce může vykonavatel závěti
uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti až do právní moci
rozhodnutí, že projev zůstavitelovy vůle není platný, pokud soud
neučiní jiné opatření.
Správce pozůstalosti
§ 1556
(1) Zůstavitel může povolat správce pozůstalosti nebo některé její
části (dále jen „správce pozůstalosti“) a případně určit, jaké má
povinnosti a zda i jak bude odměňován. Povolání správce pozůstalosti
vyžaduje formu veřejné listiny.
(2) Projev vůle, kterým byl správce pozůstalosti povolán, lze zrušit
stejným způsobem, jakým se zrušuje závěť.
§ 1557
Správce pozůstalosti se správy ujme, je-li mu známo, že byl povolán,
jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Zjistí-li až soud, že byl
správce pozůstalosti povolán, vyrozumí ho o tom.
§ 1558
Byl-li povolán vykonavatel závěti, řídí se správce pozůstalosti jeho
pokyny; jejich vzájemná práva a povinnosti se posoudí podle ustanovení
o příkazu.
§ 1559
Správce pozůstalosti může z funkce kdykoli odstoupit; odstoupení je
účinné, dojde-li soudu.
§ 1560
Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své
povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro
to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu.
Podmínky
§ 1561
Směřuje-li podmínka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může
být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, třebaže se
tak stalo již za zůstavitelova života, není-li zřejmá jiná vůle
zůstavitele.
§ 1562
K nabytí toho, co bylo zůstaveno s odkládací podmínkou, je třeba, aby
osoba, jíž bylo něco takto zůstaveno, přežila zůstavitele a byla
způsobilá dědit.
§ 1563
(1) Uděluje-li se někomu právo s nemožnou rozvazovací podmínkou,
nepřihlíží se k ní.
(2) Ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou
odkládací podmínkou, je neplatné.
Doložení času
§ 1564
Omezí-li zůstavitel někomu právo doložením času a není-li jisté, zda
čas nastane, platí zůstavené právo za podmíněné.
§ 1565
Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle nastat musí, přechází zůstavené
právo jako jiná nepodmíněná práva i na dědice té osoby, jíž bylo takto
zůstaveno.
§ 1566
Je-li jisté, že doba vyměřená v závěti nastat nikdy nemůže, posoudí se
toto doložení času jako nemožná podmínka. Bude-li však nepochybné, že
se zůstavitel při určení času jenom zmýlil, určí se rozhodná chvíle
podle jeho pravděpodobné vůle.
Zvláštní ustanovení
§ 1567
(1) Dokud zůstává právo následného dědice odsunuto, až bude splněna
podmínka nebo až nastane doložený čas, je právo předního dědice,
kterému dědictví připadlo, omezeno jako právo poživatele; ustanovení §
1520 až 1524 se použijí obdobně.
(2) Dědic, jehož právo bylo odloženo nařízením podmínky nebo doložením
času, nabude, co mu bylo zůstaveno, s povinností přispět poměrně
přednímu dědici na to, co on plnil na zůstavitelovy dluhy nebo
nepominutelnému dědici na povinný díl.
§ 1568
Byl-li povolán přední a následný odkazovník, použije se § 1567 obdobně.
Příkaz
§ 1569
(1) Zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se
příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří,
nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli.
(2) Zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen
na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní
ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu
nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený
požadovat, aby soud zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li
se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho
zachování.
§ 1570
Nelze-li příkaz splnit přesně, budiž splněn alespoň tak, aby mu bylo
přibližně co možná vyhověno. Není-li možné ani to, náleží osobě
obtížené příkazem, co jí bylo zůstaveno, ledaže zůstavitel projevil
jinou vůli. Kdo se však učinil neschopným splnit příkaz, věda, že jej
tím zmaří, pozbude, co mu bylo zůstaveno.
§ 1571
Právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, jíž je příkaz k
prospěchu, také vykonavatel závěti nebo jiná osoba k tomu v závěti
povolaná.
§ 1572
(1) Směřuje-li příkaz k prospěchu více osob bez bližšího určení, splní
obtížená osoba příkaz vůči právnické osobě oprávněné chránit zájmy
těchto osob. Je-li takových právnických osob více a není-li zřejmá jiná
zůstavitelova vůle, má volbu osoba obtížená příkazem; neprovede-li ji
bez zbytečného odkladu, určí oprávněnou osobu soud na návrh toho, kdo
na tom má právní zájem.
(2) Směřuje-li příkaz k veřejnému prospěchu, může splnění příkazu
vymáhat i příslušný orgán veřejné moci.
§ 1573
Vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale
neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na
jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.
§ 1574
Ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo odkazovníku přikáže s
pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby závěti neodporoval, nemá právní
účinky, jde-li jen o odpor proti pravosti závěti nebo proti výkladu
jejího smyslu.
Pododdíl 4
Zrušení závěti
§ 1575
(1) Zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli
zrušit.
(2) Závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti.
§ 1576
Pořízení nové závěti
Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém
nemůže vedle pozdější závěti obstát.
Odvolání závěti
§ 1577
K výslovnému odvolání závěti se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě
předepsané pro pořízení závěti.
§ 1578
(1) K odvolání závěti mlčky se vyžaduje zničení listiny, na níž byla
závěť napsána. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů
závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání.
(2) Porušil-li zůstavitel listinu jiným způsobem, nebo neobnovil-li
závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší,
plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl.
§ 1579
(1) Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny, má zůstavitel
právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána; závěť lze vydat jen
zůstaviteli osobně. Vydá-li se zůstaviteli závěť, považuje se za
odvolanou; o tom zůstavitele poučí ten, kdo mu závěť vydal, a odvolání
závěti i poučení poznamená na vydávané listině i ve svém spisu.
(2) Byla-li závěť uložena do úřední úschovy, má zůstavitel právo
požadovat její vydání; vydání závěti nemá právní následky podle druhé
věty odstavce 1.
§ 1580
Zruší-li zůstavitel novější závěť, ale dřívější uchová, má se za to, že
dřívější závěť nepozbyla platnost a hledí se na ni, jako by nebyla
zrušena.
§ 1581
Neúčinná zrušovací doložka
Prohlásí-li zůstavitel, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení
pro případ jeho smrti, anebo že budou neplatná taková pořízení, jež
nebudou zřízena v určité formě, nepřihlíží se k tomu.
Oddíl 3
Dědická smlouva
§ 1582
(1) Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo
třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.
(2) Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 1583
Co se v tomto oddílu stanoví o smluvním dědici, platí obdobně i pro
smluvního odkazovníka.
§ 1584
(1) Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně
svéprávný; je-li zůstavitel ve svéprávnosti omezen, může dědickou
smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka.
(2) Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen
osobním jednáním.
§ 1585
(1) Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina
pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle
své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici
i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.
(2) Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání
alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů
nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou
duševní poruchu, může pořídit dědickou smlouvou jen o majetku, o němž
je způsobilý pořídit závětí. Z tohoto majetku se počítá čtvrtina
vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.
§ 1586
Byla-li dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědici zřekli
svého dědického práva, pozbývá zřeknutí se dědictví účinky, nedědí-li
dědic povolaný v dědické smlouvě.
§ 1587
O podmínkách v dědické smlouvě platí § 548 a 549.
§ 1588
(1) Dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal
za svého života podle libosti. Není-li ujednáno něco jiného, nemůže
strana povolaná za dědice převést své právo na jinou osobu.
(2) Pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací
smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní
dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání.
§ 1589
(1) Dohodnou-li se strany, že zůstavitel převede na smluvního dědice
majetek již za svého života, může být tento majetek sepsán ve formě
veřejné listiny. V takovém případě, nepřevede-li zůstavitel všechen
svůj majetek, anebo získá-li po převodu další majetek, se dědická
smlouva vztahuje jen na majetek takto sepsaný, ledaže bylo ujednáno
něco jiného.
(2) Uskutečnilo-li se odevzdání ještě za života, přecházejí práva a
povinnosti z dědické smlouvy na dědice smluvního dědice, ledaže bylo
ujednáno něco jiného.
§ 1590
Své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením
závěti. K účinnosti zrušení se vyžaduje souhlas smluvního dědice
učiněný ve formě veřejné listiny.
§ 1591
Dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy nebo neplatná pro
nesplnění podmínek v § 1584 a 1585 nebo proto, že nevyhovuje
ustanovením o smlouvách podle části čtvrté tohoto zákona, může mít
přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.
Zvláštní ustanovení o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi
§ 1592
(1) Manželé mohou uzavřít dědickou smlouvu, podle níž jedna strana
povolává druhou za dědice nebo za odkazovníka a druhá strana toto
povolání přijímá, anebo se takto za dědice nebo za odkazovníky
povolávají navzájem.
(2) Takovou smlouvu mohou pro případ vzniku manželství uzavřít i
snoubenci, ale smlouva se stane účinnou až vznikem manželství.
§ 1593
(1) Rozvodem manželství se neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy,
ledaže dědická smlouva určí něco jiného. Po rozvodu manželství se každá
strana může domáhat, aby dědickou smlouvu zrušil soud. Soud návrhu
nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a
s rozvodem nesouhlasil.
(2) Prohlášením manželství za neplatné se ruší práva a povinnosti z
dědické smlouvy, ledaže takové manželství již dříve zaniklo smrtí
jednoho z manželů.
Díl 3
Odkaz
Oddíl 1
Obecná ustanovení
Zřízení odkazu
§ 1594
(1) Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí
určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Odkazovníkem může
být jen osoba způsobilá dědit. Povolá-li zůstavitel dědice s určením,
že ten určitou věc dědit nemá, považuje se to za zřízení odkazu
zákonným dědicům.
(2) Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se
považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.
§ 1595
Odkaz může zřídit osoba způsobilá pořizovat závětí. Zůstavitel
nezpůsobilý pořizovat může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty
malé hodnoty.
§ 1596
Zůstavitel může také dědici nebo spoludědicům zanechat přednostní
odkaz; vzhledem k tomuto odkazu se budou posuzovat jako odkazovníci.
Obtížení odkazem
§ 1597
Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů, a to i
tehdy, byla-li odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců. To
neplatí, pokud zůstavitel zvlášť přikáže splnění odkazu jednotlivému
spoludědici nebo odkazovníku.
§ 1598
Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy
nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné
zkrácení odkazu.
§ 1599
Pododkaz
(1) Přikáže-li zůstavitel odkazovníku splnění dalšího odkazu, nezbavuje
odkazovníka povinnosti splnit další odkaz ani skutečnost, že hodnota
dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu.
(2) Nenabude-li odkazovník odkaz, splní další odkaz ten, komu odkaz
připadl. Této povinnosti se zprostí, přenechá-li odkaz, který mu
připadl, osobě, které byl další odkaz zůstaven.
§ 1600
Zůstavitel, který odkazem pamatuje na určitou skupinu osob, jako jsou
zejména příbuzní či chudí, nebo na veřejně prospěšný, dobročinný či
podobný účel, může ponechat dědici nebo někomu jinému, aby určil, jak a
které z těchto osob nebo účelů mají být poděleny. Nevysloví-li se o tom
zůstavitel, má volbu dědic. Nemůže-li dědic volbu vykonat, určí
odkazovníky soud.
§ 1601
Náhradnictví při odkazech
Zůstavitel může při odkazu nařídit náhradnictví nebo svěřenské
nástupnictví. Pro takové případy se přiměřeně použijí ustanovení § 1507
až 1524.
Odvolání odkazu
§ 1602
Má se za to, že odkaz byl odvolán, jestliže zůstavitel
a) odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,
b) odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, nebo
c) odkázanou pohledávku vymůže a vybere.
§ 1603
Má se za to, že odkaz nebyl odvolán, pokud odkázanou věc nabyla jiná
osoba nebo byla-li odkázaná věc změněna či zničena mimo vůli
zůstavitele. To platí i tehdy, vyrovnal-li dlužník zůstaviteli
odkázanou pohledávku z vlastního popudu.
Oddíl 2
Zvláštní pravidla o jednotlivých druzích odkazů
Pododdíl 1
Odkaz věcí určitého druhu
§ 1604
(1) Při odkazu věci určitého druhu, je-li takových věcí v pozůstalosti
více, rozhodne osoba obtížená odkazem, která věc bude odkazovníkovi
vydána. Musí však zvolit takovou věc, kterou odkazovník bude moci
užívat.
(2) Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí sám vybral, může
zvolit i věc nejlepší.
§ 1605
(1) Při odkazu věci určitého druhu, která však v pozůstalosti není,
není odkaz platný. Odkáže-li zůstavitel několik věcí určitého druhu a
není-li jich v pozůstalosti určené množství, spokojí se odkazovník s
těmi, které v pozůstalosti jsou.
(2) Neodkáže-li však zůstavitel věc určitého druhu výslovně ze svého
vlastnictví a není-li taková věc v pozůstalosti, opatří ji osoba
obtížená odkazem odkazovníku v jakosti přiměřené osobním poměrům a
potřebě odkazovníka.
§ 1606
(1) Zůstavitel může pověřit i jinou osobu, aby zvolila, kterou z
několika věcí má odkazovník dostat. Nevykoná-li tato osoba volbu, určí
odkaz soud se zřetelem k osobním poměrům a potřebě odkazovníka.
(2) Soud určí odkaz také tehdy, když odkazovník nevykoná volbu, která
mu byla ponechána, ve lhůtě stanovené k žádosti osoby obtížené odkazem.
§ 1607
Odkaz peněz zavazuje osobu obtíženou odkazem k jejich vyplacení, ať již
hotové peníze v pozůstalosti jsou, nebo nejsou.
Pododdíl 2
Odkaz určité věci
§ 1608
Při opakování odkazu určité věci v jednom nebo několika ustanoveních
nemá odkazovník právo na odkázanou věc i na její cenu zároveň. Jiné
odkazy, byť i obsahují věc téhož druhu nebo stejnou peněžní částku,
náležejí odkazovníku, kolikrát jsou opakovány.
§ 1609
K odkazu věci, která v době pořízení závěti náležela odkazovníkovi, se
nepřihlíží. Nabyl-li ji později, uhradí se mu obvyklá cena věci;
dostal-li ji však bezplatně od samotného zůstavitele, platí, že odkaz
byl odvolán.
§ 1610
(1) Nepřihlíží se k odkazu věci cizí nenáležející ani zůstaviteli, ani
dědici nebo odkazovníkovi, který ji má poskytnout někomu jinému.
Mají-li uvedené osoby na odkázané věci podíl nebo právo, týká se odkaz
jen tohoto podílu nebo práva.
(2) Nařídil-li zůstavitel, že cizí věc má být koupena a poskytnuta
odkazovníku, avšak její vlastník ji nechce prodat za obvyklou cenu,
vyplatí se odkazovníku tato cena.
§ 1611
Zastavení nebo jiné zatížení odkázané věci postihují příjemce jako
závady odkazu.
Pododdíl 3
Odkaz pohledávky
§ 1612
Při odkazu pohledávky, která zůstaviteli náleží za někým jiným,
postoupí osoba obtížená odkazem tuto pohledávku s příslušenstvím a
případným zajištěním odkazovníku, vydá mu potřebné doklady o pohledávce
a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky proti dlužníku zapotřebí.
§ 1613
Odkaz všech pohledávek zahrnuje sice všechny pohledávky trvající po
zřízení odkazu, nikoli však pohledávky vzniklé z převoditelných cenných
papírů a vkladních knížek, ani pohledávky váznoucí na nemovitých věcech
a pohledávky vznikající z práva věcného.
§ 1614
Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, zavazuje
obtíženou osobu k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci anebo vrátila
dlužní úpis.
§ 1615
Prominutí dluhu se nevztahuje na dluhy vzniklé po zřízení odkazu.
Promine-li se odkazem zajištění dluhu, neplyne z toho ještě, že byl
prominut také dluh. Prodlouží-li se jen lhůta k placení, neplyne z toho
ještě prominutí úroků.
§ 1616
(1) Odkaz dluhu, který má zůstavitel uhradit odkazovníku, má ten právní
účinek, že zavazuje osobu obtíženou odkazem uznat dluh, který
zůstavitel určitě vyjádří nebo odkazovník prokáže, a uhradit jej
nejpozději ve lhůtě pro splnění ostatních odkazů bez zřetele k
podmínkám a lhůtám, které obtížený se zůstavitelem ujednal.
(2) Nařídí-li zůstavitel, aby odkazovníkova pohledávka byla zajištěna,
musí mu být poskytnuta dostatečná jistota.
§ 1617
Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku, jakou mu je sám dlužen, má
se za to, že nechtěl odkazem splnit dluh. Odkazovník obdrží dluh i
odkaz.
Pododdíl 4
Jiné odkazy
§ 1618
Odkaz dětem a příbuzným
Dětmi se rozumí jen synové a dcery, jestliže zůstavitel pamatoval na
děti někoho jiného. Jedná-li se však o vlastní děti zůstavitele, rozumí
se tím i potomci vstupující na jejich místo.
§ 1619
I při jiných odkazech než podle § 1594 až 1618 se použije obdobně §
1503.
Oddíl 3
Nabytí odkazu
§ 1620
(1) Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce smrtí
zůstavitele.
(2) O právu na odkaz, které má teprve vzniknout, platí § 1480 obdobně.
§ 1621
(1) Odkázanou věc nabývá odkazovník způsobem, jakým se nabývá
vlastnické právo.
(2) Dospěje-li právo na odkaz, může se odkazovník domáhat vydání
odkázané věci. Zapisuje-li se odkázaná věc do veřejného seznamu,
nahradí vydání věci prohlášení vykonavatele závěti, jinak obtížené
osoby, s úředně ověřeným podpisem; nebyla-li splatnost odkazu odložena,
zapíše se odkazovník do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.
§ 1622
Před smrtí zůstavitele nemůže odkazovník právo na odkaz převést ani o
něm pořídit.
§ 1623
Prohlásí-li odkazovník způsobem, jaký je stanoven pro odmítnutí
dědictví, že odkaz nechce, hledí se na něho, jako by právo na odkaz
vůbec nenabyl.
§ 1624
(1) Odkaz jednotlivých věcí z pozůstalosti a odkaz práv vztahujících se
k takovým věcem může být požadován ihned. To platí i pro odkaz menších
odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné a podobné.
Jiné odkazy jsou splatné za rok po smrti zůstavitele.
(2) Ustanovení odstavce 1 se použije, není-li zřejmá jiná vůle
zůstavitele.
§ 1625
Při odkazu jednotlivé věci náleží odkazovníku ode dne splatnosti odkazu
plody a užitky i vše, co k věci přibude, včetně práv s věcí spojených.
Od téhož dne postihují odkazovníka i závady na odkázané věci, jakož i
její zhoršení nebo zkáza vzniklé ze skutečností, za které nikdo
neodpovídá.
§ 1626
(1) Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabude
odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se
jejího počátku; splátka se však stane splatnou až v určenou dobu
splatnosti.
(2) Při odkazu výživného platí obdobně § 922.
§ 1627
Právo odkazovníka na zajištění
(1) Při odkazu opakovaného plnění nebo při odkazu, jehož plnění se
ještě nelze domáhat vzhledem k zákonné lhůtě nebo vzhledem k lhůtě či
podmínce určené zůstavitelem, má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem
právo na poskytnutí dostatečné jistoty. To neplatí, je-li zřejmé, že
zajištění není potřeba.
(2) Jinak má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem stejná práva jako
každý jiný věřitel.
Uvolněný odkaz
§ 1628
(1) Nemůže-li odkazovník přijmout odkaz nebo odmítne-li jej, připadne
odkaz náhradníkovi. Není-li náhradník a je-li celým odkazem pamatováno
na několik osob buď bez určení podílů, anebo všeobecným výrazem
znamenajícím rovné podělení, přibude uvolněný podíl poměrně ostatním
podílníkům.
(2) Je-li odkazovníku zůstaven určitý podíl, nemá právo na přírůstek
podle odstavce 1, ledaže je zřejmá vůle zůstavitele zanechat
vyjmenovaným odkazovníkům celý odkaz a že určením podílů nechtěl nic
jiného než omezit odkazovníky navzájem.
(3) V ostatních případech povinnost splnit odkaz zanikne.
§ 1629
Kdo má prospěch z uvolnění odkazu nebo z toho, že povinnost splnit
odkaz zanikne, toho postihují i břemena s odkazem spojená. To neplatí,
jedná-li se jen o osobní úkony osoby odkazem původně obtížené.
Práva dědice vyhradivšího si soupis
§ 1630
(1) Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána
a dědic neuplatní právo podle § 1598, má dědic právo jen na náhradu
nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou
námahu. Nestačí-li pozůstalost k jejich úhradě, hradí náklady i odměnu
odkazovníci poměrně podle hodnoty odkazů a dědic má k zajištění svého
práva k odkázaným předmětům zadržovací právo; bez dostatečného
zajištění není dědic povinen odkazy vyřizovat.
(2) Pokud však odkazovník odkaz již obdržel, provede se srážka podle
hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již z
něho získal. Odkazovník se zbaví povinnosti příspěvku tím, že vydá
dědici odkaz i s užitky nebo jejich cenu. V ostatním se na odkazovníka
hledí jako na poctivého držitele.
§ 1631
(1) Nestačí-li čistá pozůstalost k úhradě všech dluhů a jiných
povinných výdajů, odkazy se poměrně sníží.
(2) Nestačí-li čistá pozůstalost k vyřízení všech odkazů, uspokojí se
přede všemi ostatními odkaz zaopatření, výchovy a výživy; ostatní
odkazy se poměrně sníží.
§ 1632
Splnění poslední vůle správcem pozůstalosti
Nebyl-li určen vykonavatel závěti a nechce-li dědic věnovat splnění
poslední vůle svůj čas a námahu, soud na jeho návrh za tím účelem
jmenuje správce pozůstalosti, nebo uloží splnění poslední vůle správci
pozůstalosti již povolanému.
Díl 4
Zákonná posloupnost
§ 1633
(1) Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti,
nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.
Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici
odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.
(2) Kdo nabyl dědictví proto, že dědic ani náhradník povolaný dědickou
smlouvou nebo závětí dědit nechtěl nebo nemohl, splní ostatní nařízení
zůstavitele.
§ 1634
Odúmrť
(1) Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti,
připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic;
stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle §
1594 odst. 1 věty třetí.
(2) Vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému
svědčí výhrada soupisu.
§ 1635
První třída dědiců
(1) V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z
nich stejným dílem.
(2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem
jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.
§ 1636
Druhá třída dědiců
(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel,
zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po
dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z
tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou
na zůstavitele.
(2) Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně
polovinu pozůstalosti.
§ 1637
Třetí třída dědiců
(1) Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným
dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně
po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z
tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou
na zůstavitele.
(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický
podíl stejným dílem jeho děti.
§ 1638
Čtvrtá třída dědiců
Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným
dílem prarodiče zůstavitele.
§ 1639
Pátá třída dědiců
(1) Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen
prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá
polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě
dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.
(2) Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému
členu. Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže
strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví
dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu
dědictví, která jim připadá přímo.
§ 1640
Šestá třída dědiců
(1) Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí
sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným
dílem.
(2) Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.
§ 1641
Několikeré příbuzenství
Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z
každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této
strany.
Díl 5
Povinný díl
Započtení na povinný díl a na dědický podíl
Oddíl 1
Nepominutelný dědic
§ 1642
Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.
§ 1643
(1) Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou
jimi jejich potomci.
(2) Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň
tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li
nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik
činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.
§ 1644
(1) Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo
odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen.
(2) K nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží.
Zůstaví-li se nepominutelnému dědici více než povinný díl, vztahuje se
takové nařízení, učinil-li je zůstavitel v pořízení pro případ smrti,
jen na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu. To neplatí,
zemře-li nepominutelný dědic před zůstavitelem, nebo nedědí-li z jiného
důvodu.
(3) Zůstavitel může také nepominutelnému dědici uložit, aby se rozhodl
pro to, co se mu zůstavuje s omezením, nebo pro povinný díl.
§ 1645
Kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit
nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný díl nemá, ale při
výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako
by z dědického práva nebyl vyloučen.
Oddíl 2
Vydědění
§ 1646
(1) Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho
práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.
Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který
a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho
zvrhlé povaze nebo
d) vede trvale nezřízený život.
(2) Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je
nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.
(3) Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci
vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li
se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma
těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.
§ 1647
Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen
nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky
nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho
povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě,
není-li jich, jejich potomkům.
§ 1648
Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na
povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.
§ 1649
(1) Prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit
stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť.
(2) Stejným způsobem může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců
nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že
pozůstalosti nenabude.
Oddíl 3
Ochrana nepominutelného dědice
§ 1650
Nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li
zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.
§ 1651
(1) Právo na povinný díl má i nepominutelný dědic, o němž bylo
zůstaviteli známo, že je naživu, a přesto jej v závěti opominul.
(2) Dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoli omylem, něčeho, co
naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na
vydědění učiněné mlčky a po právu.
§ 1652
Dokáže-li nepominutelný dědic, že jeho opominutí pochází jen z toho, že
zůstavitel při pořízení pro případ smrti o něm nevěděl, má takový dědic
právo na povinný díl, jaký mu náleží podle zákona.
§ 1653
Byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo opominut, přispějí dědici i
odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně.
Oddíl 4
Výpočet povinného dílu
§ 1654
(1) Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen
na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Jsou-li pro
to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném
dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo
odklad jeho splatnosti; pohledávka se však úročí ode dne, kdy byla
původně splatná.
(2) Ustanovení odstavce 1 nebrání, aby se nepominutelný dědic dohodl s
dědici ze závěti nebo z dědické smlouvy jinak; zkrátí-li se tím však
práva dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná. Bude-li v průběhu
řízení o dědictví ujednáno, že se nepominutelnému dědici namísto
zaplacení vydá z pozůstalosti věc zapsaná do veřejného seznamu, zapíše
se nepominutelný dědic do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.
§ 1655
(1) Pro stanovení povinného dílu se majetek v pozůstalosti sepíše a
odhadne; dluhy zůstavitele a závady, které na majetku vázly již v době
zůstavitelovy smrti, se od hodnoty majetku odečtou. Při vypočtení
povinného dílu se k pozůstalosti připočte, co se započítává na povinný
díl podle § 1660 a 1661.
(2) Nepominutelný dědic má právo být při odhadu, vznášet dotazy a
uplatňovat připomínky.
§ 1656
Povinný díl se stanoví bez zřetele na odkazy a jiné závady vznikající z
pořízení pro případ smrti. Až do určení povinného dílu se nepominutelný
dědic poměrně účastní na zisku a ztrátě pozůstalosti. Kdo má právo na
povinný díl, má právo i na poměrné vyúčtování podílu na zisku a ztrátě
pozůstalosti od smrti zůstavitele až do určení povinného dílu.
§ 1657
Dohodne-li si nepominutelný dědic s dědici odbytné a schválí-li dohodu
soud, ustanovení § 1655 a 1656 se nepoužijí.
Oddíl 5
Započtení na povinný díl a na dědický podíl
§ 1658
Započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco
vydat, ledaže se jedná o případ uvedený v § 2072.
§ 1659
Při započtení se počítá hodnota toho, co bylo poskytnuto a co podléhá
započtení, podle doby odevzdání. V mimořádných případech může soud
rozhodnout jinak.
Započtení na povinný díl
§ 1660
(1) Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z
pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým
opatřením.
(2) Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od
zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho
smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší
dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně
obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým
darováním.
§ 1661
(1) Na povinný díl potomka se započte to, co mu zůstavitel dal za svého
života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné
domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s
nástupem povolání či se započetím podnikání; na povinný díl se započte
i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Stalo-li
se tak dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí,
provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli.
(2) Potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na
povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na
jejichž místo vstupuje.
Započtení na dědický podíl
§ 1662
Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl.
§ 1663
Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při
zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen
přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané
pro pořízení závěti.
§ 1664
Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel
nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně
znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.
Díl 6
Právo některých osob na zaopatření
§ 1665
Kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl,
má právo na nutnou výživu, pokud se mu jí nedostává a pokud není
schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než
kolik by činil jeho povinný díl. Právo na nutnou výživu však nemá ten,
na jehož místě dědí jeho potomek, nebo je-li jeho potomek na jeho místě
povolán k povinnému dílu.
§ 1666
(1) Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu
šesti týdnů po smrti manžela. Je-li vdova těhotná, má právo na slušnou
výživu až do konce šestého týdne po porodu; totéž právo má i matka
zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána.
(2) Byl-li pozůstalému manželu zákonný dědický podíl odepřen nebo
zkrácen, má pozůstalý manžel právo na nutné zaopatření až do uzavření
nového manželství, pokud se mu takového zaopatření jinak nedostává a
pokud není schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z
pozůstalosti více, než kolik by činila polovina jeho zákonného
dědického podílu. Právo na nutné zaopatření však nenáleží manželu,
který bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost,
manželu nezpůsobilému být dědicem ani manželu, který se dědictví zřekl
nebo je odmítl.
(3) Bylo-li by právem na slušnou výživu podle odstavce 1 zkráceno právo
na nutnou výživu podle § 1665, zkrátí se všechna tato práva tak, aby se
všem oprávněným dostalo stejně. Nutné zaopatření podle odstavce 2 nelze
poskytnout, zkrátilo-li by se tím právo na nutnou výživu podle § 1665.
§ 1667
Pozůstalý manžel nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří
základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. To neplatí,
pokud pozůstalý manžel bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem
rodinnou domácnost.
§ 1668
(1) Byl-li pozůstalému rodiči zákonný dědický podíl odepřen nebo
zkrácen, má pozůstalý rodič právo na nutné zaopatření, pokud se mu
takového zaopatření jinak nedostává a pokud není schopen sám se živit;
takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než kolik by činila
třetina jeho zákonného dědického podílu. Právo na nutné zaopatření
nenáleží rodiči nezpůsobilému být dědicem, rodiči, který se dědictví
zřekl nebo je odmítl, ani rodiči, který se dopustil činu zakládajícího
důvod k vydědění.
(2) Nutné zaopatření nelze rodiči poskytnout, zkrátilo-li by se tím
právo na nutnou výživu podle § 1665.
§ 1669
Osobám, které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v
jeho domácnosti, přísluší stejné zaopatření ještě tři týdny po smrti
zůstavitele.
Díl 7
Přechod pozůstalosti na dědice
Oddíl 1
Nabytí dědictví
§ 1670
Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě,
jejíž dědické právo bylo prokázáno.
§ 1671
(1) Neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud
stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání
pozůstalosti se k němu nepřihlíží. To platí i o dědickém právu
neznámého dědice nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu
vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět.
(2) Má-li neznámý dědic nebo dědic neznámého pobytu opatrovníka, nemůže
opatrovník učinit prohlášení, že tento dědic dědictví odmítá, nebo že
je neodmítá, anebo přijímá.
§ 1672
Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud
toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil
žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká
sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu
nepřihlíží.
§ 1673
(1) Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do
pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic
zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do
pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.
(2) Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby
potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění
uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.
Výhrada soupisu
§ 1674
(1) Zůstavitel nemůže dědici odejmout právo na výhradu soupisu
pozůstalosti. Vzdají-li se tohoto práva strany dědické smlouvy,
nepřihlíží se k tomu.
(2) Právo na výhradu soupisu lze uplatnit prohlášením učiněným ústně
před soudem, anebo prohlášením zaslaným soudu v písemné formě.
Vyhradí-li si dědic soupis s výhradami nebo podmínkami, nepřihlíží se k
nim. To platí i pro prohlášení dědice, že výhradu soupisu neuplatňuje.
§ 1675
Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do
jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Jsou-li
pro to důležité důvody, soud lhůtu dědici prodlouží.
§ 1676
(1) O svéprávném, známém a přítomném dědici, který není manželem,
potomkem, anebo předkem zůstavitele a ve lhůtě podle § 1675 se
nevyjádří, platí, že neuplatňuje výhradu soupisu. Od ostatních dědiců
si soud vyžádá po jejich předvolání a poučení výslovné vyjádření,
ledaže vůči svéprávnému manželovi, potomkovi či předkovi dědice nastal
účinek podle § 1681.
(2) Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo
výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.
Oddíl 2
Správa pozůstalosti a její soupis
Správa pozůstalosti
§ 1677
(1) Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele
závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce
pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného
z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li
si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.
(2) Je-li pro to vážný důvod, nařídí soud jiné opatření.
§ 1678
(1) Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu.
(2) Kdo spravuje pozůstalost, poskytne z ní splátky na zaopatření
osobám, které na ně mají právo, a doručí odkazovníkům zprávu o
odkazech, které jim připadly. Dospělé odkazy vyrovná, schválí-li to
soud.
§ 1679
(1) Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit nebo použít jako jistotu,
vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného
majetku, jinak za protiplnění. To platí i v případě, že má být změněn
účel spravovaného majetku.
(2) Správce dědictví nebo vykonavatel závěti může učinit úkon
přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici.
Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou,
vyžaduje se souhlas soudu.
§ 1680
(1) Dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, může soud
povolit i před skončením řízení o dědictví, aby s určitými
pozůstalostními předměty volně nakládal, pokud je splnění poslední vůle
zůstavitele zabezpečeno nebo souhlasí-li ostatní spoludědicové,
nepominutelní dědicové a odkazovníci.
(2) Uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují, nelze
opatření podle odstavce 1 učinit. Dostalo-li se však dědici výhody již
dříve, nelze mu ji odejmout.
§ 1681
(1) Ujme-li se dědic, aniž je k tomu oprávněn, plné správy
pozůstalosti, ruší se tím od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji
případně učinil. To platí i tehdy, prokáže-li se, že dědic
pozůstalostní majetek úmyslně zatajil, smísí-li dědic části
pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří,
ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele. Stejný účinek vzhledem
k výhradě soupisu nastane i vůči tomu z dědiců, v jehož přímém či
nepřímém zastoupení někdo jiný pozůstalost takto spravoval. Spravuje-li
takto pozůstalost osoba dědici blízká, má se za to, že jedná také jako
jeho zástupce.
(2) Účinek podle odstavce 1 nenastane, rozdělí-li si dědici ještě před
potvrzením nabytí dědictví jen písemnosti, podobizny nebo záznamy a
jiné věci rodinné nebo upomínkové povahy.
Závěra pozůstalosti
§ 1682
(1) Soud učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost (závěru),
jestliže
a) některý z dědiců není svéprávný,
b) některý z dědiců je neznámého pobytu,
c) je obava, že je pozůstalost předlužena,
d) věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo
e) je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost.
(2) Je-li jen některý dědic nesvéprávný, nepřítomný nebo neznámý, lze
se spokojit se závěrou takové části pozůstalosti, která stačí k
uspokojení jeho dědického práva. To platí i tehdy, je-li tu osoba,
které přísluší právo na povinný díl.
§ 1683
Závěry není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující
dostatečnou jistotu.
Soupis pozůstalosti
§ 1684
(1) Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit
čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.
(2) Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu
přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky
a) vykonavatel závěti,
b) správce dědictví,
c) každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný
díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží,
d) věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti,
e) souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem;
odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na
povinný díl.
§ 1685
(1) Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady
soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu.
(2) Soud nařídí soupis pozůstalosti také,
a) je-li mezi dědici osoba, která není plně svéprávná, nebo která je
neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či
zřízená ve veřejném zájmu (dále jen „osoba pod zvláštní ochranou“),
b) je-li nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem,
c) žádá-li o to věřitel podle § 1709, nebo
d) osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný
vážný důvod.
§ 1686
(1) Náklady na pořízení soupisu se hradí z pozůstalosti a jdou poměrně
k tíži dědických podílů těch dědiců, jimž je soupis k prospěchu.
Není-li dobře možné hradit náklady na pořízení soupisu z pozůstalosti,
uloží soud těmto dědicům, aby na úhradu nákladů poměrně přispěli.
(2) Nařídil-li soud soupis pro potřebu výpočtu povinného dílu, hradí se
náklady z pozůstalosti a jdou poměrně k tíži všech dědiců a osoby,
která má právo na povinný díl. Není-li dobře možné hradit náklady na
pořízení soupisu z pozůstalosti, uloží soud těmto osobám, aby na úhradu
nákladů poměrně přispěly.
(3) Požaduje-li někdo soupis, aniž pro to má vážný důvod, soud mu
uloží, aby náklady soupisu nesl ze svého.
§ 1687
(1) Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o
nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku
vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici. Nebyl-li
správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat
soud.
(2) V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu
dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců
o pozůstalostním majetku.
§ 1688
(1) Prokáže-li se, že prohlášení nebo seznam podle § 1687 neodpovídají
skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném,
a) ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji
případně učinili,
b) osoba uvedená v § 1685 odst. 2 má právo žádat, aby soud nařídil nový
soupis pozůstalosti, prokáže-li na tom právní zájem.
(2) Účinek podle odstavce 1 písm. a) nenastane vůči osobě pod zvláštní
ochranou, ledaže se prokáže, že pozůstalostní majetek úmyslně zatajila.
Tento účinek nenastane ani vůči dědici, který prokáže, že nezavinil
neúplnost prohlášení nebo seznamu.
(3) Způsobil-li správce, že seznam podle § 1687 není úplný, nahradí
škodu z toho vzešlou.
§ 1689
Je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti
a umožní mu vyjádřit se k soupisu.
Oddíl 3
Potvrzení dědictví
§ 1690
(1) Soud potvrdí dědictví tomu, kdo dědictví neodmítl a má podle
průběhu řízení o dědictví nejlepší dědické právo, poté, co je
zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna.
(2) Byl-li povolán vykonavatel závěti, potvrdí soudu splnění
zůstavitelových nařízení; nebyl-li povolán, prokáží to soudu dědicové.
Neshodnou-li se dědici nebo odporují-li tomu, co potvrdil vykonavatel
závěti, rozhodne soud, jak důkaz opatří.
§ 1691
(1) Byly-li nařízeny odkazy, soud potvrdí dědictví až poté, co mu bude
prokázáno, že
a) odkazovníkům byly podány zprávy o odkazu,
b) splatné odkazy osobám, které nejsou plně svéprávné, právnickým
osobám veřejně prospěšným nebo zřízeným ve veřejném zájmu nebo odkazy
učiněné za dobročinným a veřejně prospěšným účelem byly splněny a že
splnění nesplatných odkazů bylo zajištěno,
c) bylo zajištěno i splnění odkazů neznámým nebo nepřítomným osobám.
(2) Soud může jistotu prominout, je-li zřejmě zbytečná.
§ 1692
(1) Jedinému dědici soud potvrdí, že dědictví nabyl. Uvede, kdo je
dědicem, čí pozůstalost nabývá, z jakého důvodu a zda se tak děje s
výhradou soupisu, nebo bez ní.
(2) Několika dědicům soud potvrdí i dědické podíly ve výši po případném
započtení na dědický podíl a po započtení případných odkazů. Při
rozdělení pozůstalosti soud rovněž potvrdí, jaké dědictví každý dědic
nabyl a z jakého důvodu k rozdělení dědictví dochází.
(3) Je-li nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského
nástupnictví, doložením času nebo jiným způsobem, soud potvrdí, že byla
nařízena, kdo následuje jako následný dědic a za jakého předpokladu.
Určil-li zůstavitel, že přední dědic může s dědictvím volně nakládat,
soud potvrdí i to.
§ 1693
(1) Dědicové si mohou před soudem v řízení o dědictví dohodnout, jaká
bude výše jejich dědických podílů. Soud dohodu schválí, neodporuje-li
zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
(2) Dědí-li se na základě pořízení pro případ smrti, mohou si dědici
dohodnout jinou výši dědických podílů, než jakou jim zůstavitel
vyměřil, pokud to zůstavitel výslovně připustil.
(3) Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo
požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o
zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení
zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem,
aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené
trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se
zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není
pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou
povinnost.
Oddíl 4
Rozdělení pozůstalosti
§ 1694
(1) Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost
podle jeho vůle. Dědici se mohou před soudem dohodnout, že si
pozůstalost zcela nebo zčásti rozdělí i jinak, pokud to zůstavitel
výslovně připustil.
(2) Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, aniž
výslovně přikázal, že pozůstalost musí být rozdělena, jak nařídil, nebo
že povolaný dědic může přijmout jen, co mu bylo přiděleno, popřípadě,
že určitá věc má zůstat ve spoluvlastnictví dědiců, hledí se na jeho
projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.
§ 1695
(1) Nepořídil-li zůstavitel pro případ smrti, mohou se dědici před
soudem dohodnout o rozdělení pozůstalosti jakkoli.
(2) Nepořídil-li zůstavitel o některé části pozůstalosti nebo
nepřikázal-li, jak má být pozůstalost nebo její část rozdělena, nebo
není-li rozdělení pozůstalosti podle zůstavitelovy vůle vůbec možné,
použije se ustanovení odstavce 1 obdobně.
§ 1696
(1) Soud dohodu dědiců o rozdělení schválí, neodporuje-li vůli
zůstavitele a v jejích mezích ani zájmům osoby pod zvláštní ochranou.
Neschválí-li soud dohodu, potvrdí dědicům nabytí dědictví podle výše
jejich dědických podílů.
(2) K platnosti dohody o rozdělení pozůstalosti se vyžaduje, aby v
důsledku jejího uzavření byla rozdělena celá známá pozůstalost. Dohodou
lze zřídit i věcné břemeno nebo zástavní či jiné věcné právo, i když o
něm zůstavitel nepořídil.
§ 1697
(1) Soud rozdělí pozůstalost podle nařízení zůstavitele. Pověřil-li
zůstavitel třetí osobu určením, jak má být pozůstalost rozdělena, soud
této osobě stanoví přiměřenou lhůtu, nejméně v délce dvou měsíců; soud
však k určení nepřihlédne, je-li zjevně nespravedlivé nebo dojde-li k
němu po lhůtě.
(2) Nebrání-li tomu zůstavitelovo nařízení, soud rozdělí pozůstalost
schválením dohody dědiců; nedojde-li k dohodě, soud pozůstalost
rozdělí, pokud o to požádají všichni dědicové a pokud mezi nimi není
sporu, co do pozůstalosti náleží. Soud přitom dbá zájmů osoby pod
zvláštní ochranou.
(3) V ostatních případech soud pozůstalost nerozdělí a potvrdí dědicům
nabytí dědictví podle dědických podílů.
§ 1698
Při rozdělení pozůstalosti lze vypořádat právo na náhradu z poměrů mezi
spoludědici, provést započtení na dědický podíl a započtení odkazů.
§ 1699
(1) Podle okolností mohou být také pohledávka nebo dluh přiděleny
jednotlivému dědici. Přidělí-li se dluh některému dědici, nedotýká se
to práv věřitele.
(2) Dědic zkrácený na svém podílu přidělením vadné věci má vůči
spoludědicům právo na náhradu toho, oč byl vadou zkrácen.
§ 1700
(1) Rozděluje-li pozůstalost soud na žádost dědiců, zřídí výkaz, jehož
základem je soupis pozůstalosti nebo soupis potvrzený všemi dědici.
Bylo-li něco z pozůstalosti prodáno z vůle dědice po právu, zahrne se
do pozůstalosti dosažená kupní cena, při jiném zcizení z vůle dědice
pak obvyklá cena v den vzniku dědického práva. Na podíl každého z
dědiců vyjádřený v penězích se přidělí jednotlivé předměty podle ceny
uvedené ve výkazu.
(2) Není-li cena některého předmětu zřejmá, stanoví ji soud odhadem,
pokud předmět nepřidělí všem dědicům podle jejich podílů.
Oddíl 5
Dluhy postihující dědice
§ 1701
(1) Dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.
(2) Dědic je zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření
zůstavitelova hrobového místa, ledaže tyto náklady byly z pozůstalosti
uhrazeny podle § 114 odst. 2.
§ 1702
Dědic se nemůže zprostit povinnosti založené mu pořízením pro případ
smrti odmítnutím dědictví z tohoto pořízení s tím, že uplatní své právo
jako dědic ze zákona. Může se stát dědicem z pořízení pro případ smrti,
nebo dědictví odmítnout.
§ 1703
Práva věřitelů před potvrzením dědictví
Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat
plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení
jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.
Právní účinky neuplatnění výhrady soupisu
§ 1704
Neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném
rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy
zůstavitele společně a nerozdílně.
§ 1705
Provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení
dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.
Právní účinky výhrady soupisu
§ 1706
Uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny
nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil
soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
§ 1707
Každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele
společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém
dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající
jeho dědickému podílu.
§ 1708
Postih mezi spoludědici se řídí podle obecných ustanovení o společných
dluzích.
Odloučení pozůstalosti
§ 1709
(1) Věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice, může předtím, než
soud potvrdil nabytí dědictví, navrhnout, aby pozůstalost zůstala
odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Soud
návrhu nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvod.
(2) Návrh na odloučení pozůstalosti nebrání, aby soud nabytí dědictví
potvrdil.
§ 1710
Z odloučené pozůstalosti se uspokojí věřitel, který si odloučení
vyžádal. Tento věřitel však ztrácí právo uspokojit se z ostatního
dědicova majetku, a to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu
soupisu.
Vyhledání dluhů zůstavitele
§ 1711
Dědic, který si vyhradil soupis, nebo ten, kdo pozůstalost spravuje,
může před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví navrhnout, aby soud
pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby v přiměřené lhůtě
ohlásili a doložili své pohledávky. Dokud nebude skončeno řízení, které
se takto zavede, nemá dědic, ani ten, kdo spravuje pozůstalost,
povinnost uspokojovat věřitele.
§ 1712
(1) Věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásí, nemá právo na uhrazení vůči
dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije,
a) prokáže-li věřitel, že dědic věděl o pohledávce, nebo
b) zajišťuje-li pohledávku věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k
věci náležející do pozůstalosti.
§ 1713
Nebylo-li žádáno o výzvu věřitelům, nebo uspokojí-li dědic některého z
hlásících se věřitelů bez zřetele na práva ostatních, a nedosáhne-li
proto některý věřitel úplného uhrazení pohledávky z pozůstalosti, je
dědic věřiteli zavázán nad rámec uvedený v § 1692, a to až do výše, v
jaké by věřitel dosáhl uspokojení při likvidaci pozůstalosti podle
jiného právního předpisu.
Díl 8
Zcizení dědictví
§ 1714
(1) Dědictví lze zcizit po smrti zůstavitele; je-li smlouva uzavřena
dříve, nepřihlíží se k ní. Zcizením dědictví vstupuje nabyvatel do práv
a povinností náležejících k pozůstalosti.
(2) Dědictví se zcizuje odvážnou smlouvou, pokud při zcizení dědictví
nebyl za základ smlouvy vzat seznam práv a povinností. Byl-li takový
seznam za základ vzat, záleží na obsahu smlouvy, záleží na ujednání
stran, nakolik se použijí také § 1716 a 1717.
(3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 1715
Strany oznámí bez zbytečného odkladu soudu, který vede řízení o
dědictví, že dědictví bylo zcizeno.
§ 1716
(1) Nabyvatel nemá právo na věc náležející zciziteli nikoli jako
dědici, ale z jiného právního důvodu, ani na písemnosti, podobizny a
záznamy rodinné povahy.
(2) Nabyvateli naproti tomu náleží vše, co k dědictví přibude tím, že
ubude odkazovník nebo spoludědic nebo jakýmkoliv jiným způsobem, měl-li
by na to zcizitel právo.
§ 1717
Nabyvateli náleží i vše, co zcizitel již dědickým právem obdržel.
Nabyvatel však zciziteli nahradí, co ten vynaložil ze svého k
nastoupení dědictví nebo na pozůstalost, a pokud si strany neujednaly
něco jiného, i náklady zůstavitelova pohřbu a opatření pohřebiště.
§ 1718
Spravoval-li zcizitel pozůstalost dříve, než byla nabyvateli vydána, je
vůči nabyvateli zavázán jako příkazník.
§ 1719
Zcizitel dědictví odpovídá nabyvateli za pravost svého dědického práva,
jak je udal. Utrpí-li nabyvatel škodu, zcizitel ji nahradí podle části
čtvrté tohoto zákona.
§ 1720
Nabyvatel i zcizitel dědictví jsou věřitelům za dluhy zůstavitele
zavázáni společně a nerozdílně.
ČÁST ČTVRTÁ
RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
HLAVA I
VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH
Díl 1
Vznik závazků a jejich obsah
§ 1721
Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na
pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.
§ 1722
Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a
odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový.
§ 1723
(1) Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní
skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.
(2) Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí
přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních
skutečností.
Díl 2
Smlouva
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 1724
(1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se
obsahem smlouvy.
(2) Ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle,
kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha
projevu vůle nebo zákon.
§ 1725
Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích
právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat
a určit její obsah.
§ 1726
Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti
neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev
jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k
jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely
i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při
uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je
předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla;
tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li
o nich vyhotoven zápis.
§ 1727
Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do
téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv
nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na
sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv.
Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní
závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.
§ 1728
(1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že
ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání
pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.
(2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí
všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak,
aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou
smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.
§ 1729
(1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření
smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana,
která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o
uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.
(2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš
však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v
obdobných případech.
§ 1730
(1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má
každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude
uzavřena.
(2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj
nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich
prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li
se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.
Oddíl 2
Uzavření smlouvy
Návrh na uzavření smlouvy
§ 1731
Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že
ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž
nabídku činí.
§ 1732
(1) Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud
obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být
uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne
vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.
(2) Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou
cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo
vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty
schopnosti podnikatele plnit.
§ 1733
Projev vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto
přijat. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo
výsledek, jedná se o veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání
nabídky. Totéž platí o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu
osob nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco
jiného.
§ 1734
Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného
plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i
tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné
formě.
§ 1735
Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata
ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout
v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež
navrhovatel použil pro zaslání nabídky.
§ 1736
Nabídka je neodvolatelná, je-li to v ní výslovně vyjádřeno, anebo
dohodnou-li se tak strany. Nabídka je rovněž neodvolatelná, plyne-li to
z jednání stran o uzavření smlouvy, z jejich předchozího obchodního
styku, anebo ze zvyklostí.
§ 1737
Zrušení nabídky
I když je nabídka neodvolatelná, lze ji zrušit, pokud zrušovací projev
dojde druhé straně před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním.
§ 1738
Odvolání nabídky
(1) I když je nabídka odvolatelná, nelze ji odvolat ve lhůtě určené pro
její přijetí, ledaže se to v nabídce vyhradí. Odvolatelnou nabídku lze
odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala
přijetí nabídky.
(2) Nabídku nelze odvolat, pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost.
§ 1739
(1) Je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí.
(2) Zemře-li některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít
smlouvu, nabídka zanikne, pokud je to zřejmé z nabídky samé nebo z
povahy a účelu navrhované smlouvy.
Přijetí nabídky
§ 1740
(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní
včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě
přijetím nejsou.
(2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné
změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím
nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými
slovy.
(3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky
nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu
takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem
nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který
nevzbuzuje pochybnost.
§ 1741
Při nabídce určené více osobám je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku
všechny tyto osoby, pokud z jejího obsahu vyplývá úmysl navrhovatele,
aby se stranou smlouvy staly všechny osoby, jimž je nabídka určena,
anebo lze-li takový úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichž
byla nabídka učiněna. Totéž obdobně platí, je-li zřejmý úmysl
navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob.
§ 1742
Přijetí nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s
přijetím.
§ 1743
(1) I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud
navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které
nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve
shodě s nabídkou.
(2) Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla
odeslána za takových okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby
její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky
včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně
osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou.
§ 1744
S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou
zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena,
nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo
přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání
došlo, došlo-li k němu včas.
§ 1745
Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.
Oddíl 3
Obsah smlouvy
§ 1746
(1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na
smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené
v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
(2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ
smlouvy upravena.
§ 1747
Je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat
spíše méně než více.
§ 1748
Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi
stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.
§ 1749
(1) Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba
nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li
třetí osoba náležitost smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji
určit, může kterákoli strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud.
(2) Při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě
sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu,
aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.
§ 1750
Nenavrhne-li oprávněná strana doplnění obsahu smlouvy v ujednané lhůtě,
jinak do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva
od počátku ruší.
§ 1751
(1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které
navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná
ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
(2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní
podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem
určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to
platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to
některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů
vůle, smlouva uzavřena není.
(3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit
i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo
zájmovými organizacemi.
§ 1752
(1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob
smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s
odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při
jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze
si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu
změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se
změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny
odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době
dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele;
nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje
zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.
(2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke
změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření
smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani
ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.
§ 1753
Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně
očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému
ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí
nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.
§ 1754
(1) Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných
vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely
vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve
smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s
přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.
(2) Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této
straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam
musel být této straně znám.
§ 1755
Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží
se k tomu.
Oddíl 4
Forma smlouvy
§ 1756
Není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran
ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran,
ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.
§ 1757
(1) Po uzavření smlouvy mezi stranami v jiné formě než písemné je
stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy v písemné formě
potvrdí.
(2) Učiní-li tak při podnikání stran jedna z nich vůči druhé v
přesvědčení, že její potvrzení zachycuje obsah smlouvy věrně, platí
smlouva za uzavřenou s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje
odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě,
že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy
nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel
ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne.
(3) Odstavec 2 se použije i v případě, že smlouva byla uzavřena při
podnikání jedné ze stran a její obsah potvrdí druhá strana.
§ 1758
Dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za
to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i
tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v
písemné formě.
Oddíl 5
Účinky smlouvy
Obecná ustanovení
§ 1759
Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem
všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva
působí jen v případech stanovených v zákoně.
§ 1760
Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s
tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy
nevyvolává.
§ 1761
Zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl
zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na
dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení
nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který
je hodný právní ochrany.
§ 1762
(1) Stanoví-li zákon, že je k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí
určitého orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím.
(2) Nebyl-li návrh na rozhodnutí podán do jednoho roku od uzavření
smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší. To platí i v
případě, že byl návrh zamítnut.
§ 1763
Poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo
užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba,
které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li
nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která
nabyla účinnosti jako první.
Změna okolností
§ 1764
Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění
podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na
její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v §
1765 a 1766.
§ 1765
(1) Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v
právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z
nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením
hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé
straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně
předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření
smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.
Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila
plnění.
(2) Právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na
sebe nebezpečí změny okolností.
§ 1766
(1) Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu
kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením
rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za
podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.
(2) Soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana
neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co
změnu okolností musela zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva
měsíce.
Smlouva ve prospěch třetí osoby
§ 1767
(1) Má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel
požadovat, aby jí dlužník splnil.
(2) Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také
třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí
osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě
jí.
(3) Námitky ze smlouvy má dlužník také proti třetí osobě.
§ 1768
Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se na ni, jako by
nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy,
může věřitel plnění žádat pro sebe.
§ 1769
Smlouva o plnění třetí osoby
Zaváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba
splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané
plnění poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní,
co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění
nedojde.
Oddíl 6
Zvláštní způsoby uzavírání smlouvy
§ 1770
Ustanovení o nabídce a o přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na
případy, kdy strany ujednají pro uzavření smlouvy jiný postup.
§ 1771
Dražba
(1) Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem.
(2) Již učiněná nabídka se zruší, pokud je podána vyšší nabídka, nebo
pokud se dražba ukončí jinak než příklepem.
Veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku
§ 1772
Kdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější nabídku, činí tím
výzvu k podávání nabídek.
§ 1773
Vyhlašovatel soutěže vymezí v písemné formě alespoň obecným způsobem
předmět plnění a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž
trvá, a určí způsob podávání nabídek a lhůtu, do které lze nabídky
podat, jakož i lhůtu pro oznámení vybrané nabídky. Obsah podmínek
soutěže vhodným způsobem uveřejní.
§ 1774
Vyhlašovatel nemůže uveřejněné podmínky soutěže měnit nebo soutěž
zrušit, ledaže si to byl v podmínkách soutěže vyhradil. Změnu nebo
zrušení uveřejní stejným způsobem, kterým podmínky soutěže uveřejnil.
§ 1775
(1) Vyhlašovatel zahrne nabídku do soutěže, odpovídá-li její obsah
uveřejněným podmínkám soutěže. Od nich se nabídka může odchýlit jen v
rozsahu, který podmínky soutěže připouštějí.
(2) Do soutěže nelze zahrnout nabídku předloženou po lhůtě stanovené v
podmínkách soutěže.
(3) Navrhovatel má právo na náhradu nákladů spojených s účastí na
soutěži, přiznávají-li mu to podmínky soutěže.
§ 1776
(1) Neurčí-li podmínky soutěže něco jiného, nelze nabídku odvolat po
uplynutí lhůty určené v podmínkách soutěže pro předkládání nabídek.
(2) Podmínky soutěže mohou určit, že nabídku lze změnit nebo doplnit;
ke změně nebo k doplnění nabídky provedeným po uplynutí lhůty určené v
podmínkách soutěže pro předkládání nabídek se však nepřihlíží. Opravu
chyb vzniklých při vyhotovení nabídky lze provést kdykoli, pokud to
podmínky soutěže nevylučují.
§ 1777
(1) Vyhlašovatel vybere nejvhodnější z nabídek a oznámí její přijetí
způsobem a ve lhůtě, které jsou určeny v podmínkách soutěže.
(2) Není-li v podmínkách soutěže stanoven způsob výběru nabídky, je
vyhlašovatel oprávněn vybrat nabídku, která mu nejlépe vyhovuje.
§ 1778
(1) Vyhlašovatel přijme nabídku vybranou podle § 1777. Oznámí-li
přijetí nabídky navrhující straně po lhůtě určené v podmínkách soutěže,
smlouva nevznikne, pokud vybraný navrhovatel bez zbytečného odkladu
sdělí vyhlašovateli, že přijetí nabídky odmítá jako opožděné.
(2) Vyhlašovatel může odmítnout všechny předložené nabídky, vyhradil-li
si to v podmínkách soutěže.
§ 1779
Vyhlašovatel vyrozumí bez zbytečného odkladu po ukončení soutěže
navrhovatele, kteří v soutěži neuspěli, že jejich nabídky odmítl.
Veřejná nabídka
§ 1780
(1) Veřejná nabídka je projev vůle navrhovatele, kterým se obrací na
neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy.
(2) Podnět k uzavření smlouvy, z něhož neplyne úmysl uzavřít určitou
smlouvu nebo který nemá náležitosti podle § 1732 odst. 1, se považuje
za výzvu k podávání nabídek.
§ 1781
Veřejnou nabídku lze odvolat, uveřejnil-li navrhovatel odvolání před
přijetím veřejné nabídky způsobem, kterým byla veřejná nabídka
uveřejněna.
§ 1782
(1) Na základě veřejné nabídky je smlouva uzavřena s tím, kdo včas a v
souladu s ní navrhovateli nejdříve oznámí, že veřejnou nabídku přijímá.
Přijme-li veřejnou nabídku současně několik osob, je smlouva uzavřena s
tou, kterou navrhovatel zvolil.
(2) Neurčí-li veřejná nabídka lhůtu k přijetí, platí za ni lhůta
přiměřená povaze veřejné nabídky.
§ 1783
(1) Navrhovatel oznámí příjemci uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu
po přijetí veřejné nabídky. Ostatním oznámí, že neuspěli.
(2) Jestliže navrhovatel potvrdí příjemci uzavření smlouvy později, než
stanoví odstavec 1, smlouva nevznikne, odmítne-li příjemce uzavření
smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo potvrzení
navrhovatele o uzavření smlouvy.
§ 1784
(1) Určí-li to veřejná nabídka výslovně, je smlouva uzavřena s určitým
počtem osob, případně se všemi, kdo veřejnou nabídku přijali ve lhůtě
podle § 1782.
(2) Nesplní-li navrhovatel oznamovací povinnost, je vázán všemi
přijetími veřejné nabídky, jejichž původcům výsledek neoznámil.
Oddíl 7
Smlouva o smlouvě budoucí
§ 1785
Základní ustanovení
Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po
vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž
obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.
§ 1786
Zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu
poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o
smlouvě budoucí.
§ 1787
(1) Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může
oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo
osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v
přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana
navrhnout, aby jej určil soud.
(2) Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření
budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a
přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí
uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě
uspořádány.
§ 1788
(1) Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy
včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.
(2) Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy
o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně
nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít
budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně
změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu
z toho vzniklou.
Díl 3
Obsah závazků
Obecná ustanovení
§ 1789
Ze závazku je dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet
nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat.
§ 1790
Závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon
stanoví jinak.
§ 1791
(1) Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož
základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat
důvod závazku.
(2) Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku
neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.
§ 1792
Úplata za plnění
(1) Plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za
úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše
určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě
uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud
s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.
(2) Byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách,
platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná.
Neúměrné zkrácení
§ 1793
(1) Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze
stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená
strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu,
ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně
obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr
vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla
ani vědět nemusela.
(2) Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při
obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či
způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo
hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.
§ 1794
(1) Právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění
vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená
strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo
jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.
(2) Právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená
strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu
ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí
skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.
§ 1795
Právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od
uzavření smlouvy.
§ 1796
Lichva
Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně,
nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé
strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož
majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
§ 1797
Podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo
požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat
neplatnosti smlouvy podle § 1796.
Smlouvy uzavírané adhezním způsobem
§ 1798
(1) Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro
každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních
stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou
příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.
(2) Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář
užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že
smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.
§ 1799
Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na
podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší
strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že
význam doložky musela znát.
§ 1800
(1) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze
přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu
průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li
slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl
význam doložky dostatečně vysvětlen.
(2) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je
pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod,
zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od
obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka
neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností
stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.
§ 1801
Odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z
těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy
uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená
mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě
odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.
Úroky
§ 1802
Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník
úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto
stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které
poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření
smlouvy.
§ 1803
Má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.
§ 1804
Úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).
§ 1805
(1) Není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a
je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu.
(2) Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na
zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo
požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však
další úroky náleží.
§ 1806
Úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o
pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne,
kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.
§ 1807
Záloha
Má se za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je
záloha.
Závdavek
§ 1808
(1) Byl-li ujednán závdavek, vyžaduje se, aby byl odevzdán nejpozději
při uzavření smlouvy. Závdavkem se potvrzuje uzavření smlouvy a strana,
která jej dala, poskytuje jistotu, že dluh splní.
(2) Nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal závdavek, může
si druhá strana závdavek ponechat. Dala-li tato strana závdavek, má
právo požadovat, aby jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby
dlužník dluh splnil, nebo, není-li splnění dluhu již možné, náhradu
škody.
§ 1809
Dala-li strana závdavek a bylo-li zároveň ujednáno právo odstoupit od
smlouvy, aniž se zvlášť ujednalo odstupné, považuje se závdavek za
odstupné. Odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek dala, ztrácí
právo na jeho vrácení; odstoupí-li strana, která závdavek přijala, vydá
druhé dvojnásobně tolik.
Díl 4
Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 1810
Ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem
uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z
nich vzniklé.
§ 1811
(1) Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a
srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.
(2) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti
nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v
dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než
spotřebitel učiní závaznou nabídku
a) svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro
doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,
b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,
c) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech
daní a poplatků,
d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění,
e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj,
že mohou být dodatečně účtovány,
f) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze
záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,
g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být
smlouva uzavřena na dobu neurčitou,
h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných
opatření, a
i) údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem,
které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by
mu mohly být známy.
(3) Ustanovení odstavce 2 se nepoužije na smlouvu
a) uzavíranou za účelem vyřizování záležitostí každodenního života,
pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření, a
b) o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.
§ 1812
(1) Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro
spotřebitele nejpříznivější.
(2) K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k
ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se
spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.
§ 1813
Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s
požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností
stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu
plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a
srozumitelným způsobem.
§ 1814
Zvláště se zakazují ujednání, která
a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na
náhradu újmy,
b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost
plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,
c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel
vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,
d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco
spotřebiteli nikoli,
e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného
zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,
f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž
neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,
g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti
stran,
h) odkládají určení ceny až na dobu plnění,
i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při
podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,
j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní
prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají
spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo
rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu
spotřebitele,
k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti
podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě,
nebo
l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být
poskytnutým plněním přednostně uhrazen.
§ 1815
K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel
dovolá.
§ 1816
(1) Hradí-li se cena alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky
poskytnutých podnikatelem a využije-li spotřebitel práva odstoupit od
smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo
zápůjčce; to platí i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí
osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. V takovém případě se
poskytovateli úvěru nebo zápůjčky, popřípadě i jiné osobě zakazuje
uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce.
(2) Ustanovení odstavce 1 se použije v případě, že spotřebitelská
smlouva byla uzavřena distančním způsobem nebo že se jedná o
spotřebitelskou smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení a
jiných rekreačních službách. V ostatních případech se ustanovení
odstavce 1 použije, pokud se od něho strany ve smlouvě o úvěru nebo
zápůjčce neodchýlí nebo pokud je nevyloučí.
§ 1817
Podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je
spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku,
pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas.
§ 1818
Má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto
dílu, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy
nelze spojit postih. Využije-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy
podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za
zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli
oznámení, že od smlouvy odstupuje.
§ 1819
Textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem,
že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat.
Oddíl 2
Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo
obchodní prostory
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 1820
Sdělení před uzavřením smlouvy
(1) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm
podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který
umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále
jen „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k
uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání,
sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením
smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také
a) náklady na prostředky komunikace na dálku, pokud se liší od základní
sazby,
b) údaj o případné povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu,
je-li vyžadována,
c) v případě, že se jedná o smlouvu, jejímž předmětem je opakované
plnění, nejkratší dobu, po kterou bude smlouva strany zavazovat,
d) v případě smlouvy uzavírané na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem
je opakované plnění, údaj o ceně nebo způsobu jejího určení za jedno
zúčtovací období, kterým je vždy jeden měsíc, pokud je tato cena
neměnná,
e) v případě smluv uzavíraných na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem
je opakované plnění, údaje o veškerých daních, poplatcích a nákladech
na dodání zboží nebo služby určených způsobem podle písmena b),
f) pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a
postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od
smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis,
g) údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady
spojené s navrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou
prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, náklady za navrácení
zboží, jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou
poštovní cestou,
h) údaj o povinnosti uhradit poměrnou část ceny v případě odstoupení od
smlouvy, jejímž předmětem je poskytování služeb a jejichž plnění již
začalo,
i) jde-li o smlouvu podle § 1837 písm. l), údaj, že spotřebitel nemůže
odstoupit od smlouvy, popřípadě za jakých podmínek mu právo na
odstoupení od smlouvy zanikne, a
j) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování
stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na
orgán dohledu nebo státního dozoru.
(2) Údaje podle odstavce 1 písm. f), g) a h) může podnikatel
spotřebiteli sdělit také prostřednictvím vzorového poučení o možnosti
odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní
předpis.
(3) Pokud podnikatel poskytl spotřebiteli vyplněné vzorové poučení o
možnosti odstoupení od smlouvy, má se za to, že sdělil spotřebiteli
údaje uvedené v odstavci 1 písm. f), g) a h).
§ 1821
Pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních a
poplatcích, které spotřebitel ponese podle § 1811 odst. 2 písm. c) nebo
o nákladech podle § 1811 odst. 2 písm. e) nebo podle § 1820 odst. 1
písm. g), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady
podnikateli hradit.
§ 1822
Obsah smlouvy
(1) Smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím
uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají.
Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly spotřebiteli
sděleny před uzavřením smlouvy. Tyto údaje lze změnit, pokud si to
strany výslovně ujednají, jinak platí jako obsah smlouvy údaj pro
spotřebitele příznivější.
(2) Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy
alespoň jedno její vyhotovení.
§ 1823
Závazky ze smluv o poskytování služeb
Je-li předmětem smlouvy poskytování služeb, začne podnikatel s plněním
své povinnosti ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy pouze na základě
výslovné žádosti spotřebitele učiněné v textové podobě.
Zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných distančním
způsobem
§ 1824
(1) Sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na
dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a §
1820 odst. 1.
(2) Pokud prostředek komunikace na dálku neumožňuje poskytnout
spotřebiteli všechny údaje, obdrží spotřebitel alespoň údaje podle §
1811 odst. 2 písm. a), b), c) a g) a údaje podle § 1820 odst. 1 písm.
b), c) a h). Ostatní údaje sdělí podnikatel spotřebiteli v textové
podobě nejpozději do doby plnění.
§ 1825
Sjednává-li se smlouva prostřednictvím telefonu, sdělí podnikatel
spotřebiteli na začátku hovoru základní údaje o sobě a účel hovoru.
§ 1826
(1) Při použití elektronických prostředků uvede podnikatel i údaje
a) zda uzavřená smlouva bude u něho uložena a zda k ní umožní
spotřebiteli přístup,
b) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,
c) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy,
d) o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat
před podáním objednávky a
e) o kodexech chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které
dobrovolně dodržuje a o jejich přístupnosti s využitím elektronických
prostředků.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud se smlouva uzavírá jen s
využitím elektronické pošty nebo obdobným způsobem umožňujícím
samostatné spojení a uložení dat.
(3) Před podáním objednávky musí být při použití elektronických
prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje,
které do objednávky vložil.
§ 1827
(1) Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku
komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého
prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to
neplatí při uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo
obdobnou individuální komunikací.
(2) Uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků,
poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i
znění všeobecných obchodních podmínek.
§ 1828
Zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných mimo obchodní
prostory
(1) Sjednává-li se smlouva mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo
podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli písemně údaje uvedené v § 1811
odst. 2 a § 1820 odst. 1; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím
spotřebitel souhlasil.
(2) Za smlouvu uzavřenou mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo
podnikání se považuje také smlouva uzavřená
a) v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu
uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele
mimo tyto prostory, a
b) během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a
prodeje zboží či poskytování služeb.
Odstoupení od smlouvy
§ 1829
(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů.
Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření smlouvy a jde-li o
a) kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží,
b) smlouvu, jejímž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání
několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží, nebo
c) smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode
dne převzetí první dodávky zboží.
(2) Nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu
s § 1820 odst. 1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do
jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení
podle odstavce 1. Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu
odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro
odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.
§ 1830
Pokud podnikatel umožňuje spotřebiteli odstoupit prostřednictvím
vyplnění a odeslání vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na
internetových stránkách, potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v
textové podobě jeho přijetí.
§ 1831
(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli
bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od
smlouvy, zboží, které od něho obdržel. Byla-li spotřebiteli již
poskytnuta služba, není z toho podnikateli ničeho povinen s výjimkou
ustanovení § 1834.
(2) Podnikatel může po spotřebiteli požadovat pouze úhradu nákladů
stanovených tímto zákonem.
§ 1832
(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez
zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od
smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od
něho na základě smlouvy přijal, stejným způsobem. Podnikatel vrátí
spotřebiteli přijaté peněžení prostředky jiným způsobem jen tehdy,
pokud s tím spotřebitel souhlasil a pokud mu tím nevzniknou další
náklady.
(2) Jestliže spotřebitel zvolil jiný, než nejlevnější způsob dodání
zboží, který podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady
na dodání zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu
dodání zboží.
(3) Podnikatel uhradí spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží,
jestliže neupozornil spotřebitele o povinnosti nést tyto náklady v
souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g).
(4) Odstoupí-li spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen
vrátit přijaté peněžní prostředky spotřebiteli dříve, než mu
spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží podnikateli odeslal.
§ 1833
Spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které
vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním
nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. To neplatí, pokud
podnikatel nesdělil spotřebiteli informace podle ustanovení § 1820
odst. 1 písm. f).
§ 1834
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, jejímž předmětem je poskytování
služeb a podnikatel s plněním na základě výslovné žádosti spotřebitele
začal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, uhradí
podnikateli poměrnou část sjednané ceny za plnění poskytnuté do
okamžiku odstoupení od smlouvy. Je-li sjednaná cena nepřiměřeně vysoká,
uhradí spotřebitel podnikateli poměrnou část ceny odpovídající tržní
hodnotě poskytovaného plnění.
§ 1835
Podnikatel převezme zboží od spotřebitele v jeho domácnosti na své
náklady, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor
obvyklý pro podnikatelovo podnikání, zboží bylo dodáno do domácnosti
spotřebitele v okamžiku uzavření smlouvy a povaha zboží jej neumožňuje
odeslat obvyklou poštovní cestou.
§ 1836
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nenese žádné náklady, jestliže jde
o smlouvu
a) jejímž předmětem je poskytování služeb a podnikatel neposkytl
spotřebiteli údaje podle § 1820 odst. 1 písm. d) a f), nebo pokud
podnikatel začal s plněním před uplynutím lhůty pro odstoupení od
smlouvy, ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo
b) o dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a
podnikatel jej dodal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy,
ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo nevzal výslovně na
vědomí, že mu právo na odstoupení od smlouvy zanikne, nebo podnikatel
nepředal spotřebiteli vyhotovení smlouvy.
§ 1837
Spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy
a) o poskytování služeb, jestliže byly splněny s jeho předchozím
výslovným souhlasem před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a
podnikatel před uzavřením smlouvy sdělil spotřebiteli, že v takovém
případě nemá právo na odstoupení od smlouvy,
b) o dodávce zboží nebo služby, jejichž cena závisí na výchylkách
finančního trhu nezávisle na vůli podnikatele a k němuž může dojít
během lhůty pro odstoupení od smlouvy,
c) o dodání alkoholických nápojů, jež mohou být dodány až po uplynutí
třiceti dnů a jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu
nezávislých na vůli podnikatele,
d) o dodávce zboží, které bylo upraveno podle přání spotřebitele nebo
pro jeho osobu,
e) o dodávce zboží, které podléhá rychlé zkáze, jakož i zboží, které
bylo po dodání nenávratně smíseno s jiným zbožím,
f) o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho
žádost; to však neplatí v případě následného provedení jiných než
vyžádaných oprav či dodání jiných než vyžádaných náhradních dílů,
g) o dodávce zboží v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a
z hygienických důvodů jej není možné vrátit,
h) o dodávce zvukové nebo obrazové nahrávky nebo počítačového programu,
pokud porušil jejich původní obal,
i) o dodávce novin, periodik nebo časopisů,
j) o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud
podnikatel tato plnění poskytuje v určeném termínu,
k) uzavírané na základě veřejné dražby podle zákona upravujícího
veřejné dražby, nebo
l) o dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a
byl dodán s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele před uplynutím
lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy
sdělil spotřebiteli, že v takovém případě nemá právo na odstoupení od
smlouvy.
§ 1838
Neobjednané plnění
Dodal-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se
spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele.
Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom
vyrozumět.
Společná ustanovení
§ 1839
V případě pochybností musí podnikatel prokázat, že sdělil spotřebiteli
údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu.
§ 1840
Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí na smlouvu
a) jejímž předmětem je poskytování sociálních služeb, sociálního
bydlení, péče o děti a podpora osob, které se trvale nebo dočasně
nacházejí v nouzové situaci,
b) jejímž předmětem je poskytování zdravotní péče,
c) jejímž předmětem je sázka, hra nebo los,
d) jejímž předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a
nájem bytu,
e) jejímž předmětem je výstavba nové budovy a podstatná přestavba
budovy,
f) o zájezdu,
g) o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby
dodávaného do spotřebitelovy domácnosti nebo do jiného místa, které
spotřebitel určil,
h) o přepravě osoby,
i) uzavřenou při použití prodejních automatů nebo automatizovaných
obchodních prostor, nebo
j) uzavřenou s poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických
komunikací prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho
používání nebo uzavřenou za účelem jediného spojení spotřebitele
telefonem, faxem nebo internetem.
Pododdíl 2
Finanční služby
§ 1841
Smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v
tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní,
úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního
připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva
týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s
investičními nástroji.
§ 1842
(1) Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě
a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy
použit výhradně prostředek komunikace na dálku.
(2) Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další
smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují,
použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to
neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok.
Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle
stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.
§ 1843
Sdělení před uzavřením smlouvy
(1) Podnikatel v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před
tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, sdělí spotřebiteli v
textové podobě alespoň
a) údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a), b), d) a § 1820 odst. 1
písm. a) a c),
b) hlavní předmět svého podnikání,
c) název a sídlo orgánu odpovědného za výkon dohledu nebo státního
dozoru nad činností podnikatele, jde-li o podnikání na základě
povolení,
d) celkovou cenu poskytované služby včetně všech poplatků, jakož i daní
placených prostřednictvím podnikatele a jiných souvisejících nákladů;
nelze-li přesnou celkovou cenu určit předem, pak veškeré údaje o
způsobu výpočtu konečné ceny umožňující spotřebiteli si tuto cenu
ověřit,
e) údaje o dalších daních nebo nákladech, které se prostřednictvím
podnikatele nehradí nebo které podnikatel nevybírá,
f) možná rizika mimo kontrolu podnikatele spojená s poskytovanou
finanční službou včetně případného upozornění, že minulé výnosy
nezaručují výnosy budoucí,
g) poučení o možnosti či nemožnosti odstoupit od smlouvy podle § 1846,
včetně poučení o lhůtách k uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o
podmínkách, za jakých může být uplatněno, o částce, jejíž zaplacení
může být po spotřebiteli požadováno podle § 1849, jakož i poučení o
důsledcích neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy,
h) praktické pokyny pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy včetně
adresy místa, na které má být oznámení o odstoupení od smlouvy zasláno,
i) poučení o právu každé ze stran ukončit předčasně nebo jednostranně
závazek ze smlouvy na základě smluvních podmínek včetně poučení o
případných sankcích,
j) označení členského státu nebo členských států Evropské unie, jejichž
právní předpisy bere podnikatel za základ pro vytvoření vztahů se
spotřebitelem před uzavřením smlouvy,
k) údaj o smluvní doložce o rozhodném právu a o příslušnosti soudu v
případě sporu ze smlouvy,
l) údaj o jazyku nebo jazycích, ve kterých bude podnikatel se
spotřebitelem jednat za trvání závazku a ve kterých poskytne
spotřebiteli smluvní podmínky a další údaje,
m) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování
stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na
orgán dohledu nebo státního dozoru,
n) údaj o existenci garančního fondu, a
o) dobu, po kterou zůstávají poskytnuté údaje včetně údaje o ceně v
platnosti.
(2) Jedná-li podnikatel prostřednictvím zástupce nebo jedná-li
spotřebitel se zprostředkovatelem, uvedou se společně s údaji podle
odstavce 1 také údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a) o zástupci nebo
zprostředkovateli, jakož i právní důvod, na jehož základě
zprostředkovatel právně jedná.
(3) Z údajů poskytnutých spotřebiteli musí být rozpoznatelný jejich
podnikatelský účel.
§ 1844
(1) Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly
spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy. Má-li se obsah smlouvy
přesto od těchto údajů lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před
uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny; jinak
platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.
(2) Údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, musí
být v souladu s údaji, které je třeba spotřebiteli sdělit podle
právního řádu rozhodného pro uzavření smlouvy.
§ 1845
(1) Byla-li smlouva uzavřena na žádost spotřebitele s použitím takových
prostředků komunikace na dálku, které neumožňují sdělit smluvní
podmínky a další údaje v souladu s § 1843, splní podnikatel tuto
povinnost okamžitě po uzavření smlouvy.
(2) Požádá-li o to spotřebitel kdykoli za trvání závazku ze smlouvy, má
právo dostat smluvní podmínky v tištěné podobě, jakož i právo změnit
způsob komunikace na dálku, pokud to neodporuje povaze poskytovaných
služeb ani uzavřené smlouvě.
Odstoupení od smlouvy
§ 1846
(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů od
uzavření smlouvy; pokud mu však byly údaje podle § 1843 až 1845 sděleny
až po uzavření smlouvy, pak ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy mu byly
sděleny. Od smlouvy o životním pojištění nebo o penzijním připojištění
má spotřebitel právo odstoupit ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy byl
podnikatelem informován, že byla uzavřena smlouva na dálku.
(2) Poskytl-li podnikatel spotřebiteli klamavý údaj, má spotřebitel
právo od smlouvy odstoupit do tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl
nebo dozvědět měl a mohl.
§ 1847
Ustanovení § 1846 se nepoužije, v případě že
a) cena finančních služeb závisí na pohybech cen na finančních trzích,
které podnikatel nemůže ovlivnit, jako jsou služby k devizovým hodnotám
a investičním nástrojům, nebo
b) se jedná o smlouvu o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel
nebo o podobném krátkodobém pojištění s pojistnou dobou kratší než
jeden měsíc.
§ 1848
Je-li se smlouvou o finanční službě spojena jiná smlouva uzavíraná
rovněž distančním způsobem a vztahující se k službám, které podnikatel
poskytuje, pak se odstoupením od smlouvy o finanční službě od počátku
ruší i závazek vzniklý ze spojené smlouvy. To platí i v případě, že
plnění poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem.
§ 1849
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, může po něm podnikatel požadovat
neprodlené zaplacení ceny jen za službu do této doby již skutečně
poskytnutou; cena nesmí být nepřiměřená rozsahu poskytnuté služby.
Právo na zaplacení ceny však podnikateli nevznikne, pokud začal plnit
před uplynutím lhůty pro odstoupení podle § 1846, aniž s tím
spotřebitel souhlasil nebo pokud podnikatel neprokáže, že spotřebitele
poučil o svém právu požadovat cenu nebo její přiměřenou část při
odstoupení spotřebitele od smlouvy v souladu s § 1843 odst. 1 písm. g).
§ 1850
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel všechny peněžní
prostředky, které od něho na základě smlouvy přijal, a to neprodleně,
nejpozději však do třiceti dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Také
spotřebitel vrátí podnikateli všechny peněžní prostředky nebo jiný
majetek, který od něho na základě smlouvy přijal, nejpozději do třiceti
dnů ode dne, kdy oznámení o odstoupení od smlouvy odeslal.
§ 1851
Neobjednané plnění
Plnil-li podnikatel spotřebiteli finanční službu bez výslovné
objednávky, nevzniká spotřebiteli povinnost za plnění zaplatit ani mu z
toho nevznikají žádné jiné povinnosti.
Oddíl 3
Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby
§ 1852
(1) Ustanovení tohoto oddílu se použijí na spotřebitelskou smlouvu,
kterou spotřebitel nabývá za úplatu
a) právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový
úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně
dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období
delší než jeden rok,
b) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle
písmena a) výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná
práva ze smlouvy uvedené pod písmenem a), nebo
c) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu
práva podle písmena a).
(2) Ustanovení tohoto oddílu se obdobně použijí i na smlouvu o smlouvě
budoucí podle odstavce 1.
§ 1853
Je-li pro použití ustanovení tohoto oddílu rozhodné trvání závazku,
zohlední se všechna ujednání umožňující obnovit smlouvu nebo prodloužit
závazek i bez výslovného projevu vůle smluvní strany.
§ 1854
Sdělení před uzavřením smlouvy
(1) V rámci nabídkové nebo prodejní akce podnikatel na pozvánce
zřetelně uvede obchodní účel a povahu akce. Po celou dobu jejího trvání
musí mít spotřebitel přístup k údajům podle odstavce 2.
(2) Dříve než spotřebitel uzavře smlouvu nebo se zaváže k jejímu
uzavření, sdělí podnikatel bezplatně spotřebiteli v textové podobě ve
formuláři v dostatečném předstihu údaje, které spolu s náležitostmi
formuláře stanoví prováděcí právní předpis tak, aby k nim měl
spotřebitel snadný přístup. Podnikatel upozorní spotřebitele výslovně i
na jeho právo odstoupit od smlouvy, na délku lhůty k odstoupení a na
zákaz platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu
lhůty k odstoupení.
(3) Podnikatel sdělí údaje spotřebiteli podle jeho volby v úředním
jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště
nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem.
§ 1855
Forma smlouvy
Smlouva vyžaduje písemnou formu; podnikatel však nemá právo namítnout
vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.
Obsah smlouvy
§ 1856
(1) Ve smlouvě musí být uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště
nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakož i
den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena.
(2) Součástí smlouvy je formulář pro odstoupení od smlouvy; údaje ve
formuláři vyplní podnikatel. Náležitosti formuláře a výčet údajů
stanoví prováděcí právní předpis.
§ 1857
(1) Smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím
uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají
nebo pokud jejich nesoulad s údaji uvedenými ve smlouvě vyvolala
nepředvídatelná a nepřekonatelná příčina nezávislá na podnikatelově
vůli.
(2) Nesdělí-li podnikatel spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy
tyto změny v textové podobě způsobem umožňujícím snadný přístup, a
nevyznačí-li je ve smlouvě výslovně, platí jako obsah smlouvy údaj pro
spotřebitele příznivější.
§ 1858
Ujednání o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání
o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu
této lhůty podepisuje spotřebitel každé zvlášť.
§ 1859
Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň
jedno její vyhotovení.
§ 1860
Jazyk smlouvy
Podnikatel uzavře smlouvu se spotřebitelem podle jeho volby v úředním
jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště
nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Liší-li se tento jazyk
od jazyka členského státu Evropské unie, na jehož území se nachází
nemovitá věc nebo její část, ke které se vztahuje smlouva, kterou
spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení podle § 1852 odst. 1
písm. a), vydá podnikatel spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy
do tohoto jazyka.
Odstoupení od smlouvy
§ 1861
(1) Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě
čtrnácti dnů od uzavření smlouvy.
(2) Bylo-li spotřebiteli nabídnuto uzavření smlouvy, kterou se mu za
úplatu zřídí právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než
jeden časový úsek, na období delší než jeden rok a současně i uzavření
smlouvy, kterou se mu založí účastenství ve výměnném systému podle §
1852 odst. 1 písm. b), běží pro odstoupení od obou smluv jediná lhůta.
Pro běh této lhůty je rozhodná smlouva, kterou se spotřebiteli zřizuje
právo užívat ubytovací zařízení.
§ 1862
(1) Nebylo-li spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení,
stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni,
kdy spotřebitel vyhotovení smlouvy obdržel.
(2) Nebyl-li spotřebiteli vydán vyplněný formulář pro odstoupení od
smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a
čtrnácti dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho
roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy
spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí lhůta pro
odstoupení čtrnáctým dnem od obdržení formuláře.
(3) Nebyly-li ve smlouvě uvedeny údaje, které musí být spotřebiteli
sděleny před uzavřením smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit
do tří měsíců a čtrnácti dnů. Byly-li však tyto údaje spotřebiteli
sděleny do tří měsíců ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode
dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí
lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od sdělení údajů.
§ 1863
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nemusí podnikateli nic vracet na
své náklady. Byla-li mu již poskytnuta služba, není z toho podnikateli
ničeho povinen.
§ 1864
(1) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. a)
nebo b), nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu
ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud spotřebiteli běží lhůta
pro odstoupení od takové smlouvy. Uzná-li v této době spotřebitel dluh
z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.
(2) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. c),
nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu ani jiné
plnění nebo jejich zajištění, dokud nedojde k úplatnému nabytí nebo
úplatnému převodu práva, nebo dokud povinnost podnikatele na základě
této smlouvy nezanikne z jiného právního důvodu. Uzná-li v této době
spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.
§ 1865
Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy uvedené v § 1852 odst. 1 písm. a),
vztahují se účinky odstoupení od této smlouvy i na smlouvu, kterou
spotřebitel nabyl účastenství ve výměnném systému uvedeném v § 1852
odst. 1 písm. b), jakož i na každou další vedlejší smlouvu nebo
ujednání, na jejichž základě spotřebitel nabyl právo na službu spojenou
s hlavní smlouvou, ať již má tuto službu poskytnout druhá strana hlavní
smlouvy nebo i jiná osoba na základě ujednání s touto stranou. Zakazuje
se spojit účinky tohoto odstoupení s povinností spotřebitele k úhradě
jakýchkoli nákladů nebo k jinému plnění.
Zvláštní ustanovení
§ 1866
(1) Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu,
kterou nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě
s dopravou nebo jinými službami, nepřihlíží se k ujednání, které ho
zavazuje hradit platby na základě této smlouvy, včetně členského
poplatku, jinak než v rovnoměrných platbách rozdělených do ročních
splátek v téže výši. To neplatí, pokud si strany ujednají změnu výše
ročních splátek po prvním roce podle vývoje cen.
(2) Podnikatel vyzve v textové podobě spotřebitele k zaplacení pokaždé
nejpozději čtrnáct dnů předem; jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti
dnů poté, co podnikatel spotřebitele k zaplacení vyzval.
§ 1867
Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu, kterou
nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě s
dopravou nebo jinými službami, a zaplatil-li druhou splátku, má právo
kdykoli poté a bez uvedení důvodu od smlouvy v písemné formě odstoupit
ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy ho podnikatel vyzval k zaplacení
kterékoli další platby nebo splátky.
Díl 5
Společné dluhy a pohledávky
§ 1868
Obecné ustanovení
(1) Zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se
dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i
společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.
(2) Je-li na jedné ze stran více osob, má druhá strana právo požadovat
určení společného zástupce pro účely doručování. Neučiní-li tak, určí
tohoto zástupce na návrh soud.
Nedělitelné plnění
§ 1869
Nedělitelné plnění může věřitel požadovat na kterémkoli z několika
dlužníků, ledaže z povahy závazku plyne, že dluh může být splněn jen
společnou činností dlužníků.
§ 1870
Je-li dlužník zavázán několika věřitelům k nedělitelnému plnění, není
povinen plnit některému z věřitelů, ledaže ten mu dá přiměřenou
jistotu, nebo dohodnou-li se na tom všichni věřitelé. Zda je
spoluvěřitel, který dostal celé plnění, vůči ostatním něčím povinen,
závisí na poměru mezi spoluvěřiteli; jinak se má za to, že není povinen
ničím.
§ 1871
Dělitelné plnění
(1) Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen
svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem
jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví
jinak.
(2) Bylo-li ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé plnění,
splní dlužník celý dluh tomu, kdo o splnění požádal první. Splnil-li
dlužník celý dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou již ostatní po něm
nic požadovat.
Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně
§ 1872
(1) Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou
povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může
požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech
spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.
(2) Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním
spoludlužníkům.
§ 1873
Prodlením věřitele vůči jednomu ze spoludlužníků nastává jeho prodlení
i vůči ostatním spoludlužníkům.
§ 1874
Je-li k plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se za to, že
jsou zavázáni společně a nerozdílně.
§ 1875
Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich
vzájemném poměru stejné.
§ 1876
(1) Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než
odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá
jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo
požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo
aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.
(2) Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od
ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků
splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.
Věřitelé oprávnění společně a nerozdílně
§ 1877
Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu
společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník
splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.
§ 1878
(1) Prodlením jednoho ze spoluvěřitelů se ocitají v prodlení také
ostatní spoluvěřitelé.
(2) Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů,
zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku.
Díl 6
Změny závazků
Oddíl 1
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka
Pododdíl 1
Změna v osobě věřitele
Postoupení pohledávky
§ 1879
Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako
postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
§ 1880
(1) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a
práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
(2) Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí
mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
§ 1881
(1) Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání
dlužníka a věřitele nevylučuje.
(2) Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by
se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.
§ 1882
(1) Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník
postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své
povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak
vyrovná.
(2) Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči
dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.
§ 1883
Postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila
zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o
postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení
pohledávky neprokáže.
§ 1884
(1) Dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti
pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči
postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době
postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi
oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.
(2) Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku
jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele.
§ 1885
(1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel
postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v
době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud
postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.
(2) Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li
se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením
postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud
nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou
nebo odloží-li splatnost pohledávky.
(3) Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka
přiměřeně ustanovení § 1914 až 1925; vadu pohledávky však musí
postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji
mohl a měl zjistit.
§ 1886
(1) Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku
svým jménem na účet postupníka; bylo-li postoupení pohledávky
dlužníkovi již oznámeno nebo prokázáno, může postupitel pohledávku
vymáhat, pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku
sám nevymáhá.
(2) Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své
vzájemné pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky,
jež má vůči postupníkovi.
§ 1887
Postoupení souboru pohledávek
Postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích,
je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná
o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o
různé pohledávky z téhož právního důvodu.
Pododdíl 2
Změna v osobě dlužníka
Převzetí dluhu
§ 1888
(1) Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník
na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo
přejímateli dluhu.
(2) Přejde-li na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci
zapsané ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota
váznoucí na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po
převodu vlastnického práva může zcizitel vyzvat věřitele v písemné
formě, aby namísto něho přijal nabyvatele jako nového dlužníka.
Neodepře-li věřitel dát k tomu souhlas, platí, že souhlas dal, pokud
byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn.
§ 1889
Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát
souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo;
přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník
nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo
se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.
§ 1890
(1) Obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží
všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se
nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.
(2) Zajištění dluhu poskytnuté třetí osobou však trvá jen tehdy,
souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.
§ 1891
Ujednání, kterým namísto dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší,
vstupuje nový dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s
povinností plnit jiný předmět, nevyvolává následky převzetí dluhu a
posoudí se jako novace.
§ 1892
Přistoupení k dluhu
(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka
splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je
spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.
(2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní
nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala
souhlas.
§ 1893
Převzetí majetku
(1) Převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně
určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z
dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při
uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen
plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl.
(2) Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se
společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s
převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto
nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět
nemusela.
(3) Opačné ujednání mezi zcizitelem a nabyvatelem je vůči věřiteli
neúčinné.
§ 1894
Při přeměně právnické osoby ani při zcizení závodu nebo jeho pobočky se
§ 1893 nepoužije.
Pododdíl 3
Postoupení smlouvy
§ 1895
(1) Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako
postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí
osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud
splněno.
(2) Má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující,
lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno.
§ 1896
Při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika
postupníkům nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek
ve smlouvě, jako jsou zejména ujednání o podmínce, záloze, závdavku,
smluvní pokutě, odstoupení od smlouvy a odstupném nebo o rozhodčí
doložce.
§ 1897
(1) Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího
souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené
straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí
nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže.
(2) Obsahuje-li smlouva uzavřená v písemné formě ujednání, že je
uzavřena na řad některé ze stran nebo jiné ujednání stejného významu,
pak tato strana postoupí smlouvu rubopisem listiny. O náležitostech
rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak své právo
prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich se rovněž
posoudí, od koho může požadovat listinu ten, kdo o ni přišel.
§ 1898
Okamžikem účinnosti postoupení smlouvy vůči postoupené straně se
postupitel osvobozuje od svých povinností v rozsahu postoupení.
§ 1899
(1) Následkům podle § 1898 může postoupená strana zabránit prohlášením
vůči postupiteli, že jeho osvobození odmítá. V tom případě může
postoupená strana po postupiteli požadovat, aby plnil, neplní-li
postupník převzaté povinnosti.
(2) Prohlášení lze učinit do patnácti dnů ode dne, kdy se postoupená
strana dozvěděla nebo kdy musela zjistit, že postupník neplnil.
Prodlení s prohlášením je sice nezbavuje účinků podle odstavce 1,
postoupená strana však nahradí škodu způsobenou prodlením.
§ 1900
Postoupené straně zůstávají zachovány všechny námitky ze smlouvy i
proti postupníkovi. Jiné námitky, které tato strana měla vůči
postupiteli, jí zůstanou zachovány, vyhradí-li si to ve smlouvě nebo v
souhlasu s postoupením smlouvy.
Oddíl 2
Změny v obsahu závazků
§ 1901
Stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.
§ 1902
Novace
Dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se
novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku
obstát, má se za to, že nebyl zrušen.
Narovnání
§ 1903
(1) Dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany
ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo
pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do
veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto
seznamu.
(2) Narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi
vzájemným plněním stran.
§ 1904
Platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami
sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí.
Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy,
zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že
některá ze stran pohledávku neměla.
§ 1905
Narovnání, kterým mají být mezi stranami upravena veškerá práva, nelze
vztahovat k takovým právům, která byla vyloučena, ani k právům, která
strany zřejmě nemohly mít na mysli.
Společná ustanovení
§ 1906
Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i
původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již
promlčeném.
§ 1907
Zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje
i na práva z nich vzniklá. Poskytla-li však zajištění osoba třetí,
která k novaci nebo k narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v
rozsahu původního závazku a zůstávají jí zachovány všechny námitky,
které mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci nebo k narovnání
nebylo došlo.
Díl 7
Zánik závazků
Oddíl 1
Splnění
Obecná ustanovení
§ 1908
(1) Splněním dluhu závazek zaniká.
(2) Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.
§ 1909
Použil-li dlužník ve shodě se smlouvou jako prostředek placení směnku,
nemá vystavení směnky vliv na trvání peněžitého dluhu, ale věřitel může
na dlužníku požadovat plnění dluhu, jen nemohl-li dosáhnout splnění ze
směnky; pokud však věřitel splnění dosáhl, považuje se dluh za splněný
již vystavením směnky. To platí i tehdy, byl-li otevřen akreditiv,
vystaven šek nebo v jiných obdobných případech.
§ 1910
Proti své vůli nemůže být věřitel nucen, aby přijal něco jiného, než co
přísluší k jeho pohledávce, a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl
něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu
splnění.
§ 1911
Mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta
strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit
dluh současně s druhou stranou.
§ 1912
(1) Kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, může své plnění odepřít
až do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno;
to však jen tehdy, je-li plnění druhé strany ohroženo okolnostmi, které
u ní nastaly, které mu nebyly a neměly být známy, když smlouvu uzavřel.
(2) V případě uvedeném v odstavci 1 lze také poskytnout dodatečnou
přiměřenou lhůtu k splnění nebo k zajištění plnění a po jejím marném
uplynutí odstoupit od smlouvy.
§ 1913
Jedna strana nemůže odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy proto, že
dluh druhé strany vzniklý z jiného právního důvodu nebyl splněn řádně a
včas.
Řádné plnění
§ 1914
(1) Kdo plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi
vymíněnými nebo obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění
podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy.
(2) Je-li splněno vadně, má příjemce práva z vadného plnění.
§ 1915
Dlužník je zavázán plnit ve střední jakosti, není-li mezi stranami
ujednána jiná jakost.
§ 1916
(1) Dlužník plní vadně, zejména
a) poskytne-li předmět plnění, který nemá stanovené nebo ujednané
vlastnosti,
b) neupozorní-li na vady, které předmět plnění má, ač se při takovém
předmětu obvykle nevyskytují,
c) ujistí-li věřitele v rozporu se skutečností, že předmět plnění nemá
žádné vady, anebo že se věc hodí k určitému užívání, nebo
d) zcizí-li cizí věc neoprávněně jako svoji.
(2) K projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých
povinností z vadného plnění, se nepřihlíží. Vzdá-li se nabyvatel předem
svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu.
§ 1917
Je-li vada nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy nebo lze-li vadu
zjistit z veřejného seznamu, jde k tíži nabyvatele. To neplatí, pokud
zcizitel vadu lstivě zastřel nebo pokud nabyvatele výslovně ujistil, že
věc takovou vadu nemá nebo že je vůbec bez vad.
§ 1918
Přenechá-li se věc jak stojí a leží (úhrnkem), jdou její vady k tíži
nabyvatele. To neplatí, nemá-li věc vlastnost, o níž zcizitel
prohlásil, že ji má, nebo již si nabyvatel vymínil.
§ 1919
(1) Převezme-li zcizitel záruku za jakost, zaručuje se, že předmět
plnění bude po určitou dobu po splnění způsobilý pro použití k
ujednanému účelu a že si podrží ujednané vlastnosti; nejsou-li
ujednány, vztahuje se záruka na účel a vlastnosti obvyklé.
(2) Není-li záruka ujednána ve smlouvě, může ji zcizitel převzít
prohlášením v záručním listu, popřípadě vyznačením záruční doby nebo
doby použitelnosti či trvanlivosti věci na obalu. Je-li ve smlouvě
ujednána záruční doba odlišná od záruční doby uvedené na obalu, platí,
co bylo ujednáno. Uvede-li se v záručním listě záruční doba delší, než
je doba ujednaná nebo vyznačená na obalu, platí tato delší záruční
doba.
§ 1920
(1) Předmět plnění má právní vadu, pokud k němu uplatňuje právo třetí
osoba, ledaže o takovém omezení nabyvatel věděl nebo musel vědět. V
takovém případě to nabyvatel oznámí bez zbytečného odkladu zciziteli.
(2) Kdo na sebe převedl právo k předmětu, o kterém ví, že zciziteli
nepatří nebo že zcizitel není oprávněn takové právo zřídit, nemá právo
z této vady.
§ 1921
(1) Nabyvatel může právo z vadného plnění uplatnit u soudu, vytkl-li
vadu zciziteli bez zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost věc
prohlédnout a vadu zjistit, a to buď označením vady nebo oznámením, jak
se projevuje. Vadu lze vytknout do šesti měsíců od převzetí předmětu
plnění.
(2) Vadu krytou zárukou musí nabyvatel vytknout zciziteli bez
zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost předmět plnění prohlédnout a
vadu zjistit, nejpozději však v reklamační lhůtě určené délkou záruční
doby. Tím není dotčen odstavec 1.
(3) Nevytkl-li nabyvatel vadu včas a namítne-li zcizitel opožděné
vytknutí, soud nabyvateli právo nepřizná. To neplatí, pokud je vada
důsledkem skutečnosti, o které zcizitel při předání věděl nebo musel
vědět.
§ 1922
(1) Jakmile nabyvatel zjistí vadu, oznámí to bez zbytečného odkladu
zciziteli a předmět plnění zciziteli předá, nebo jej podle jeho pokynů
uschová nebo s ním jinak vhodně naloží tak, aby vada mohla být
přezkoumána. Jedná-li se o předmět podléhající rychlé zkáze, může jej
nabyvatel po upozornění zcizitele bez prodlení prodat.
(2) Vytkl-li nabyvatel zciziteli vadu oprávněně, neběží lhůta pro
uplatnění práv z vadného plnění ani záruční doba po dobu, po kterou
nabyvatel nemůže vadný předmět užívat.
§ 1923
Je-li vada odstranitelná, může se nabyvatel domáhat buď opravy nebo
doplnění toho, co chybí, anebo přiměřené slevy z ceny. Nelze-li vadu
odstranit a nelze-li pro ni předmět řádně užívat, může nabyvatel buď
odstoupit od smlouvy, anebo se domáhat přiměřené slevy z ceny.
§ 1924
Kdo má právo podle § 1923, náleží mu i náhrada nákladů účelně
vynaložených při uplatnění tohoto práva. Neuplatní-li však právo na
náhradu do jednoho měsíce po uplynutí lhůty, ve které je třeba vytknout
vadu, soud právo nepřizná, pokud zcizitel namítne, že právo na náhradu
nebylo uplatněno včas.
§ 1925
Právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze
dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z
jiného právního důvodu.
Způsob plnění
§ 1926
(1) Lze-li dluh splnit několika způsoby, pak se má za to, že volba
způsobu plnění náleží dlužníku. Má-li právo volby věřitel, musí způsob
plnění zvolit v ujednané době, jinak bez zbytečného odkladu tak, aby
dlužník mohl podle jeho volby splnit.
(2) Nevykoná-li strana volbu včas, nabývá právo zvolit způsob plnění
trvale druhá strana.
(3) Kdo zvolil způsob plnění, nemůže jej bez souhlasu druhé strany
změnit.
§ 1927
(1) Má-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění, není oprávněn
splnit část jednoho a část jiného plnění, ani k tomu nemůže být nucen.
(2) Stane-li se jedno z více volitelných plnění nemožným, omezuje se
závazek na plnění zbývající. Jestliže však nemožnost tohoto plnění
způsobil ten, kdo neměl právo volby, může druhá strana od smlouvy
odstoupit.
§ 1928
Kdo měl právo volby, může od smlouvy odstoupit, byla-li volba zmařena
vyšší mocí nebo druhou stranou.
§ 1929
Má-li dlužník plnit věc určenou podle druhu, je zavázán poskytnout
věřiteli věc, jež se hodí pro účel, pro nějž se věc téhož druhu
zpravidla používá na základě obdobných smluv.
§ 1930
(1) Dluh se plní vcelku.
(2) Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout,
neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel
musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné
povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu
částečným plněním.
§ 1931
Bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou
splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to
strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do
splatnosti nejblíže příští splátky.
§ 1932
(1) Má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s
uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené,
pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže
dlužník projeví při plnění jinou vůli.
(2) Určí-li dlužník, že plní nejprve na jistinu, úročí se náklady i
úroky.
§ 1933
(1) Je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a
neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na
závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na
závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků
se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.
(2) Na náhradu škody se placení započte až po splnění závazku, jehož
porušením povinnost k náhradě škody vznikla, neurčil-li dlužník něco
jiného.
§ 1934
Splní-li dlužník, který není plně svéprávný, svůj splatný dluh, zprostí
se závazku. Plnil-li však na dluh nejistý nebo nesplatný, lze
požadovat, aby mu bylo plnění vráceno; to neplatí, stal-li se dluh
mezitím splatným.
§ 1935
Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.
§ 1936
(1) Věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka
nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní
vlastnosti dlužníka.
(2) Kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh
nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby
mu postoupil svoji pohledávku.
§ 1937
(1) Souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho
dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.
(2) Splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby
jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni
přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou
spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o
pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
§ 1938
(1) Plní-li třetí osoba za dlužníka jen část dluhu, může požadovat jen
vyrovnání toho, co za dlužníka plnila. Původní věřitel má právo
požadovat vyrovnání zůstatku své pohledávky přednostně před novým
věřitelem, ledaže se novému věřiteli zaručil, že mu bude nahrazeno, co
za dlužníka vydal.
(2) Plní-li za dlužníka více osob, má každá právo na poměrné vyrovnání
podle podílu, v němž za dlužníka plnila.
Poukázka
§ 1939
(1) Poukázka opravňuje poukazníka vybrat u poukázaného vlastním jménem
plnění a poukázanému se poukázkou přikazuje, aby poukazníkovi plnil na
účet poukazatele. Přímé právo vznikne poukazníkovi proti poukázanému
jen tehdy, přijme-li poukázaný poukázku.
(2) Poukázku lze vystavit i na řad nebo na doručitele.
§ 1940
Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiný právní důvod, platí o
právech a povinnostech jich obou ustanovení o příkazní smlouvě;
poukázka však nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného.
§ 1941
Poukazník bez zbytečného odkladu oznámí poukazateli, nechce-li poukázku
použít, anebo odpírá-li poukázaný poukázku přijmout nebo podle ní
plnit.
§ 1942
Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči poukazníkovi, může ji
poukazatel odvolat. Na právním poměru mezi poukazatelem a poukazníkem
závisí, zda odvolání poukázky působí také vůči poukazníkovi.
§ 1943
Poukázaný, který poukázku přijal, může vůči poukazníkovi uplatnit jenom
námitky, které se týkají platnosti přijetí, neplatnosti poukázky či
jejích vad nebo námitky, které se zakládají na výslovném ustanovení
poukázky nebo které je poukázaný oprávněn vznést osobně vůči
poukazníkovi.
§ 1944
(1) Dluží-li již poukázaný poukazateli to, co mu má plnit, je vůči němu
povinen poukázce vyhovět a jeho dluh zanikne teprve tím, že
poukazníkovi splní. Má-li být poukázkou splněn dluh poukazatele u
poukazníka, který k tomu přivolil, je poukazník povinen poukázaného
vyzvat, aby plnil.
(2) Poukázaný je povinen plnit jen proti vydání kvitované poukázky.
§ 1945
Počala-li ve vztahu mezi poukazatelem a poukazníkem běžet promlčecí
lhůta ohledně závazku, jehož plnění je předmětem poukázky, a to před
okamžikem, kdy poukazníkovi došlo sdělení o přijetí poukázky, běží od
této doby promlčecí lhůta ve vztahu mezi poukázaným a poukazníkem.
§ 1946
Poukázka na řad
(1) Zní-li poukázka na řad, může být převedena rubopisem.
(2) Rubopisem přecházejí všechna práva z poukázky na osobu oprávněnou z
rubopisu.
(3) O náležitostech rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn
a jak své právo prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich
se rovněž posoudí, od koho může požadovat poukázku ten, kdo o ni
přišel.
§ 1947
Poukázka na doručitele
Byla-li poukázka vystavena na doručitele, zaplatí poukázaný dluh
každému, kdo mu ji předloží.
§ 1948
Ustanovení o poukázce na řad a o poukázce na doručitele se obdobně
použijí na případ převodu pohledávky potvrzené listinou, kterou dlužník
vystavil na řad nebo na doručitele.
Kvitance
§ 1949
(1) Přijímá-li věřitel plnění, vydá dlužníkovi na jeho žádost potvrzení
o splnění dluhu (kvitanci). V kvitanci vyznačí jméno dlužníka i
věřitele, předmět plnění a místo a čas, kde a kdy byl dluh splněn.
Je-li kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také
příslušenství pohledávky.
(2) Dlužník může plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň kvitanci.
§ 1950
Při opakovaných plněních z téhož právního důvodu se má za to, že ten,
kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co
bylo splatno dříve.
§ 1951
Dlužník splní dluh i tehdy, splní-li tomu, kdo mu předloží věřitelovo
potvrzení, že je oprávněn plnění přijmout, nebo vydá-li mu kvitanci,
kterou věřitel vystavil, ledaže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení
předložil, není oprávněn plnění přijmout.
§ 1952
Dlužní úpis
(1) Věřitel, který má dlužníkovo prohlášení o uznání dluhu nebo jiný
dlužní úpis, je musí dlužníkovi při splnění vrátit nebo na dlužním
úpisu vyznačit, že bylo splněno částečně. Není-li to možné, může
dlužník požadovat, aby mu věřitel vydal potvrzení, že dlužní úpis
pozbyl platnosti v rozsahu, ve kterém byl dluh splněn. Ustanovení o
kvitanci tím nejsou dotčena.
(2) Obdrží-li dlužník dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh
byl splněn.
§ 1953
Náhradní splnění
(1) Nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný,
že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své
viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na
straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní
úschovy. Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jdou k
tíži věřitele.
(2) O složení předmětu plnění do úschovy vyrozumí soud toho, pro koho
se složení stalo, a podle potřeby zařídí jeho zastoupení.
Místo plnění
§ 1954
K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě.
Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu
plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.
§ 1955
(1) Nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla.
Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.
(2) Vznikl-li závazek při provozu závodu, plní se dluh v místě závodu.
To platí obdobně, vznikl-li závazek při provozu provozovny.
§ 1956
Má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své
bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny, nese
věřitel zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí, které tím dlužníku
vzniknou.
§ 1957
(1) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele
platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet
poskytovatele platebních služeb věřitele.
(2) Plní-li dlužník peněžitý dluh poštovním poukazem, je dluh splněn
a) připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb
věřitele, je-li dluh plněn na účet, nebo
b) vyplacením peněžní částky věřiteli v hotovosti.
Čas plnění
§ 1958
(1) Je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník
povinen plnit i bez vyzvání věřitele.
(2) Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel
požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného
odkladu.
§ 1959
Neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco
jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem
a) „začátkem období“ prvních deset dnů tohoto období,
b) „polovinou měsíce“ období od 10. do 20. dne v měsíci,
c) „polovinou čtvrtletí“ druhý měsíc čtvrtletí,
d) „konec období“ posledních deset dnů období,
e) „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin
dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti
dnů.
§ 1960
Je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li
jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností
případu.
§ 1961
Neujednají-li si strany, zda je čas plnění určen v prospěch jich obou,
nebo jen jedné z nich, platí, že je určen v prospěch obou stran. To
neplatí, vylučuje-li to povaha plnění.
§ 1962
(1) Je-li čas plnění ve prospěch obou stran, nemůže věřitel požadovat
plnění předčasně, ani dlužník předčasně plnit dluh.
(2) Je-li čas plnění ve prospěch dlužníka, nemůže věřitel předčasně
požadovat plnění, ale dlužník může dluh předčasně splnit.
(3) Je-li čas plnění stanoven ve prospěch věřitele, může věřitel
požadovat plnění předčasně, ale dlužník nesmí dluh předčasně splnit.
§ 1963
(1) Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží
nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k
placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura
nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo
služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však
ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně
splněno, je cena splatná do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě
ověření. To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace,
popřípadě právnické osoby touto korporací založené, i když nejsou
podnikateli.
(2) Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů
jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však
obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu
veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu
splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba
splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.
§ 1964
(1) Smluvní strana má právo dovolat se neúčinnosti ujednání o času
plnění odchylujícího se od ustanovení § 1963 nebo ujednání
odchylujícího se od zákonné výše úroku z prodlení, pokud jsou taková
ujednání vůči věřiteli hrubě nespravedlivá.
(2) Dovolat se neúčinnosti za podmínek stanovených v odstavci 1 má i
právnická osoba založená k ochraně zájmů malých a středních
podnikatelů, jestliže jsou tato ujednání obsažena v obchodních
podmínkách.
(3) Prohlásí-li soud ujednání za neúčinné, použijí se namísto něho
ustanovení zákona, ledaže soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení
jinak.
§ 1965
Je-li mezi podnikateli ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě
ověření, zda bylo řádně splněno, nepřekročí doba takového převzetí nebo
ověření třicet dnů. Doba převzetí nebo ověření může překročit třicet
dnů jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.
§ 1966
Ustanovením § 1963 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění
ve formě splátek.
§ 1967
Plní-li dlužník peněžitý dluh před stanoveným časem, není oprávněn bez
souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úroky odpovídající době, o
niž plnil dříve.
Prodlení dlužníka
§ 1968
Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník
není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení
věřitele.
§ 1969
Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu,
anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo
stanovených zákonem.
§ 1970
Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může
věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat
zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany
výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
§ 1971
Věřitel má právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu
jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.
§ 1972
(1) Věřitel má právo dovolat se neúčinnosti ujednání o úroku z
prodlení, které se odchyluje od zákona tak, že se zřetelem ke všem
okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro
takovou odchylku spravedlivý důvod. Prohlásí-li soud ujednání za
neúčinné, použijí se namísto něho ustanovení zákona, ledaže soud
rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak.
(2) Právo dovolat se neúčinnosti obchodních podmínek v rozsahu
odporujícím odstavci 1 má i právnická osoba založená k ochraně zájmů
malých a středních podnikatelů.
§ 1973
Dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách, a
chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení,
musí to být výslovně dohodnuto.
§ 1974
Dlužník nese po dobu svého prodlení nebezpečí škody na věci, ať již
škoda vznikla z jakékoli příčiny, ledaže prokáže, že by škoda vznikla i
při řádném plnění jeho povinnosti nebo že škodu způsobil věřitel nebo
vlastník věci. To platí i tehdy, nakládá-li dlužník s věcí v rozporu s
jinými svými povinnostmi ze závazku.
Prodlení věřitele
§ 1975
Věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo
neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
§ 1976
Je-li předmětem plnění věc, nese věřitel po dobu svého prodlení
nebezpečí škody na věci, ať již škoda vznikne z jakékoli příčiny. To
neplatí, způsobí-li škodu dlužník.
Společná ustanovení
§ 1977
Poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem,
může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí
bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
§ 1978
(1) Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení
její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté,
co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné
přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.
(2) Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k
plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této
lhůty od smlouvy odstoupil.
§ 1979
Poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k
plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky
odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku
poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od
smlouvy, aniž byl dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.
§ 1980
Fixní závazek
(1) Byla-li ve smlouvě ujednána přesná doba plnění a vyplývá-li ze
smlouvy nebo z povahy závazku, že věřitel nemůže mít na opožděném
plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel
dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá.
(2) Zánikem závazku nastávají tytéž účinky, jako by věřitel od smlouvy
odstoupil.
Oddíl 2
Jiné způsoby zániku závazků
§ 1981
Dohoda
Stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek
nový.
Započtení
§ 1982
(1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z
nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti
pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně
vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj
vlastní dluh.
(2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně
kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při
splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly
způsobilými k započtení.
§ 1983
K prohlášení o započtení učiněném pod podmínkou nebo s doložením času
se nepřihlíží.
§ 1984
(1) Dluží-li dlužník společně a nerozdílně s jinými, může proti
věřiteli započíst pohledávku svého spoludlužníka jen do výše podílu
spoludlužníka na společném dluhu.
(2) Dlužník věřitelů oprávněných společně a nerozdílně může vůči
některému ze spoluvěřitelů započíst to, co mu spoluvěřitel dluží, jen
do výše jeho podílu na společné pohledávce.
§ 1985
Ten, kdo vede pro druhou stranu účet, může započíst peněžní prostředky
na něm uložené na úhradu vzájemné pohledávky vzniklé na základě smlouvy
o účtu.
§ 1986
Byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník
použít k započtení jen pohledávku, kterou měl v době převodu vůči
prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.
§ 1987
(1) K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před
soudem.
(2) Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.
§ 1988
(1) Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého,
který není plně svéprávný.
(2) Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na
zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu,
a proti pohledávce mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé
práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a
náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.
§ 1989
(1) Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se
pohledávky staly způsobilými k započtení.
(2) Odsunul-li věřitel k dlužníkově žádosti čas plnění bezúplatně, může
svoji pohledávku přesto započíst po uplynutí času, kdy měl dlužník
plnit původně.
§ 1990
Má-li být každá pohledávka uspokojena v jiném místě, nebrání to
započtení, ale strana, vůči níž bylo takto započteno, má právo na
náhradu škody vzniklé jí tím, že plnění na určeném místě nezíská, nebo
že na určeném místě nemůže plnit.
§ 1991
Zákaz započtení pohledávky prohlášením jedné ze stran nebrání stranám,
aby si započtení ujednaly; k ujednání o započtení proti pohledávce
výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, se však
nepřihlíží.
§ 1992
Odstupné
Ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením
odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při
odstoupení od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však
nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala
nebo druhé straně sama plnila.
Splynutí
§ 1993
(1) Splyne-li jakýmkoli způsobem právo s povinností v jedné osobě,
zaniknou právo i povinnost, nestanoví-li zákon jinak.
(2) Splyne-li právo věřitele s povinností toho, kdo závazek zajišťuje,
nezaniká tím hlavní dluh.
§ 1994
Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných
společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto
spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů
oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše
odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.
Prominutí dluhu
§ 1995
(1) Promine-li věřitel dlužníku dluh, má se za to, že dlužník s
prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojevil bez zbytečného odkladu
nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu.
(2) K prominutí dluhu dojde i v případě, že věřitel vydá dlužníku
kvitanci nebo mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil; vydá-li věřitel
kvitanci nebo vrátí-li dlužní úpis na celý dluh jednomu ze
spoludlužníků, má se za to, že věřitel prominul dluh všem
spoludlužníkům.
§ 1996
(1) Promine-li věřitel dluh jednomu z dlužníků zavázaných společně a
nerozdílně, má prominutí dluhu účinky vůči ostatním spoludlužníkům v
rozsahu podílu toho spoludlužníka, který byl ze závazku propuštěn.
(2) Promine-li dlužníku dluh jeden z věřitelů oprávněných společně a
nerozdílně, zbavuje to dlužníka dluhu v rozsahu podílu tohoto
spoluvěřitele.
§ 1997
Promine-li věřitel povinnost tomu, kdo dluh zajišťuje, nemá prominutí
účinky vůči hlavnímu dluhu. Propustí-li však věřitel ze závazku jednoho
ze spoluručitelů, zůstávají ostatním spoluručitelům zachovány námitky,
které mohl uplatnit spoluručitel, jehož povinnost byla prominuta.
Výpověď
§ 1998
(1) Závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak
zákon.
(2) Je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li
však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností
výpovědi.
§ 1999
(1) Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu
k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu
stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního
čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.
(2) Zavázala-li se strana zdržet se určité činnosti a je-li z povahy
závazku zřejmé, že povinnost není časově omezena, ustanovení odstavce 1
se nepoužije.
§ 2000
(1) Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že
zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na
dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku
závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se
okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily
do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla
smlouvou dále vázána.
(2) Vzdá-li se strana předem práva domáhat se zrušení závazku,
nepřihlíží se k tomu. To neplatí, je-li zavázanou stranou právnická
osoba.
Odstoupení od smlouvy
§ 2001
Od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak
zákon.
§ 2002
(1) Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez
zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení
povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy
věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud
by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že
porušení podstatné není.
(2) Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z
chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným
způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu.
§ 2003
(1) Jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně,
že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již
sama změnit.
(2) Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní
povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy
později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.
§ 2004
(1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
(2) Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen
ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro
věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého
plnění.
(3) Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti
nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen
s účinky do budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění
sama o sobě pro věřitele význam.
§ 2005
(1) Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a
povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré
víře.
(2) Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty
nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé
z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své
povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o
způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od
smlouvy ani zajištění.
Následná nemožnost plnění
§ 2006
(1) Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek
pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za
ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po
určené době.
(2) Nemožnost plnění prokazuje dlužník.
§ 2007
Při nemožnosti pouhé části plnění zanikne závazek v celém rozsahu,
plyne-li z povahy závazku nebo z účelu smlouvy, který byl stranám při
uzavření smlouvy znám, že plnění zbytku nemá pro věřitele význam.
Není-li tomu tak, zaniká závazek jen co do této části.
§ 2008
Neoznámí-li dlužník věřiteli, že se splnění dluhu stalo nemožným, bez
zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl nebo dozvědět musel,
nahradí věřiteli škodu vzniklou tím, že věřitel nebyl o nemožnosti
plnění včas vyrozuměn.
§ 2009
Smrt dlužníka nebo věřitele
(1) Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo
plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
(2) Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho
osobu.
Díl 8
Zajištění a utvrzení dluhů
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 2010
(1) Dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve
prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo
ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní.
Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.
(2) Spravuje-li jistotu ve prospěch věřitele jiná osoba, může tato
osoba uplatnit proti dlužníku nebo poskytovateli jistoty stejná práva a
plní vůči nim stejné povinnosti jako věřitel.
§ 2011
Věřitel sdělí tomu, kdo dal jistotu, na jeho žádost kdykoli a bez
zbytečného odkladu, jaká je výše zajištěného dluhu.
Jistota
§ 2012
(1) Kdo je povinen dát jistotu, učiní své povinnosti zadost zřízením
zástavního práva.
(2) Není-li někdo s to dát jistotu zřízením zástavního práva, dá
jistotu způsobilým ručitelem. Má se za to, že způsobilým ručitelem je
osoba, která může být žalována v tuzemsku a která má vhodný majetek.
§ 2013
Nikdo není povinen přijmout věc jako jistotu do částky vyšší, než kolik
činí dvě třetiny obvyklé ceny.
§ 2014
(1) Má se za to, že stavební pozemek nebo nemovitá věc sloužící
podnikatelským účelům jsou dostatečnou jistotou do poloviny obvyklé
ceny. Má se za to, že právo stavby je dostatečnou jistotou do výše
poloviny obvyklé ceny, pokud úplata ujednaná jako stavební plat bude
splacena nejpozději pět let před zánikem práva stavby.
(2) Má se za to, že cenný papír zajišťující bezpečný výnos je
dostatečnou jistotou do tří čtvrtin obvyklé ceny.
(3) Vklady v bankách nebo spořitelních a úvěrních družstvech jsou
způsobilou jistotou do výše pojištění.
§ 2015
(1) Jistota zajišťuje úroky z peněžitého dluhu nejvýše do výše zákonné
úrokové sazby; to neplatí, byl-li ten, kdo jistotu dává, seznámen před
poskytnutím jistoty, jaké úroky věřitel a dlužník ujednali.
(2) Je-li zajištěn dluh již úročený, jsou zajištěny i úroky, které
dosud nepřirostly.
§ 2016
Zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci,
uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění
postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve
veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé
zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým
právem.
§ 2017
(1) Ztratí-li jistota na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným,
má věřitel právo žádat od dlužníka, aby zajištění bez zbytečného
odkladu přiměřeně doplnil; pokud to dlužník neučiní, stane se splatnou
ta část pohledávky, která není zajištěna.
(2) Ustanovení odstavce 1 se použije i v případě, když byla jistota
oprávněně čerpána.
Oddíl 2
Zajištění dluhu
Ručení
§ 2018
(1) Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli
svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel
ručitele, nemůže po něm nic žádat.
(2) Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.
§ 2019
(1) Ručení předpokládá platný dluh dlužníka; ručení lze poskytnout i
pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého
druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z
téhož právního důvodu.
(2) Platnosti ručení nebrání, je-li závazek dlužníka neplatný pro
nedostatek jeho způsobilosti zavazovat se k povinnostem, pokud o tom
ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.
§ 2020
Je-li ručením zajištěna pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení
částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn
ručením.
§ 2021
(1) Věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník
v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval.
Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li
nepochybné, že dlužník dluh nesplní.
(2) Bylo-li ručení ujednáno na určitou dobu, je právo věřitele
zachováno i v případě, že věřitel v této době ručitele k plnění vyzval.
§ 2022
Ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka
nemůže být uspokojena dlužníkem.
§ 2023
(1) Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti
věřiteli dlužník.
(2) Uplatní-li ručitel námitky, které mu sdělil dlužník, nahradí
dlužník ručiteli náklady, které mu vznikly, byly-li námitky neúspěšné.
§ 2024
Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit
vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči
věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže
vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil
bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámil, že věřitel uplatnil
právo z ručení.
§ 2025
(1) Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva
vůči dlužníkovi.
(2) Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím
ručitel souhlas.
§ 2026
(1) Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje.
(2) Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění
dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby,
která je dlužníkem.
§ 2027
Zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za
dluh celý. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako
spoludlužník.
§ 2028
Zákonným ručením za nepeněžitý dluh je zajištěna peněžitá pohledávka,
která věřiteli přísluší při porušení zajištěného dluhu.
Finanční záruka
§ 2029
(1) Finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že
uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky,
nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné
podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční
banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku.
(2) Záruční listina vyžaduje písemnou formu.
§ 2030
Při zajištění nepeněžité pohledávky se má se za to, že je do výše
určené záruční listinou zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli
přísluší při porušení zajištěné povinnosti plnit.
§ 2031
(1) Potvrdí-li finanční záruku jiný výstavce, může věřitel uplatnit
právo z finanční záruky vůči kterémukoli z těchto výstavců.
(2) Výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil,
má právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrze